Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Druhý den Colours 2019 viděný čtyřma očima: Hudební magie, velké hlasy a pompézní finále s Kryštofem

Druhý den Colours 2019 viděný čtyřma očima: Hudební magie, velké hlasy a pompézní finále s Kryštofem

19.7.2019 Hudba

Úžasné počasí, skvělá hudba na všech scénách, velké a charismatické hlasy, magické hudební zážitky a všudypřítomná pohoda. Takový je letošní osmnáctý ročník festivalu Colours of Ostrava. Největší hvězdou hudebního programu druhého dne byl zpěvák Rag´n´Bone Man a také domácí Kryštof, který na festivalu vystoupil po mnoha a mnoha letech. Za druhým dnem festivalu se ohlížíme formou dialogu mezi Alešem Honusem a Milanem Bátorem.

Zvětšit obrázek

Richard Krajčo s kapelou Kryštof uzavřel čtvrteční dění na hlavní scéně.
Foto: Lukáš Horký

Aleš: Druhý den festivalu Colours of Ostrava byl pro mne zejména ve znamení kvalitního popu na hlavní scéně, charismatických ženských i mužských hlasů, experimentálních počinů na menších stagích i několika skvělých objevů. Čtvrteční program navíc ukázal, že ty největší hudební zážitky nejsou na tak nabitém festivalu jako jsou Colours záležitostí večerních a nočních hodin, ale je dobré přijít do areálu co nejdříve. Velmi dobrý set odehrál hned na úvod odpoledního programu David Stypka s kapelou Bandjeez, kterým patřil první koncert na hlavní scéně. Tento muzikant se do první ligy české populární hudby na rozdíl od řady jiných šplhal velmi dlouho, takže jeho úspěch, kterého se dočkal až ve středním věku, je skutečně vydřený a stojí za ním obrovská píle, se kterou se mu jeho písničkářský talent podařilo vybrousit do dokonalosti. Jeho písně jako Jericho, Kříž nebo Dobré ráno, milá patří k tomu nejlepšímu, co v tomto žánru v posledním desetiletí v Česku vzniklo, a když jsou navíc v živém provedení podpořeny opravdu výbornými muzikanty, je to radost poslouchat a sledovat. Taky sis koncert užil tak jako já, Milane?

David Stypka. (Foto: Aleš Honus)

Milan: Ano. A byl jsem mile překvapen, že Stypka s Bandjeez ustáli „stadiónový“ zvuk, a to nejen v oněch popovějších písních z poslední desky Neboj, ale i ve starších a více alternativních skladbách z debutu Čaruj. Pár věcí mě ale zklamalo. Jedna věc je zvuk a druhá je typicky introvertní projev Davida, který moc nemluví a soustředí se na hraní a zpěv. Hudba a texty, které píše, jsou absolutně skvělé, ale chtělo by to ještě více zapracovat na komunikaci s publikem. Co mne vyloženě zklamalo, byl tentokrát zvuk, v němž se poněkud zapomnělo na violoncello Terezy Kovalové. O té jsem v některých písních věděl, že je na pódiu, jenom podle její fyzické přítomnosti. Obecně souhlasím s tvým názorem, že čtvrtek byl opravdu přehlídkou velkých hlasů a také zajímavých kapel. K těm ale rozhodně nepatřili proklamovaní Opal Ocean, jejichž šablonovitý set, kvákající kytary a vykradené riffy od známějších kapel mne rozhodně nemohly vzít za srdce. Výborně však zahráli frýdecko-místečtí Slepí křováci a báječní byli melancholici Lola Marsh. Zkusil jsem po včerejších nezdarech se zvukem zajít také na mou oblíbenou písničkářku Agu, ale Full Moon scéna je letos nějak zakletá nebo co. Její koncert měl začít ve tři hodiny, ale deset minut po třetí se na pódiu učená společnost ještě radila, co se bude dít. Na takovém festivalu, kde má člověk našlapaný bandlist, je tohle hodně špatná vizitka.

Člen kapely Opal Ocean. (Foto: Aleš Honus)

Aleš: S hodnocením Opal Ocean naprosto souhlasím. Viděl jsem je už ve středu, a tak trochu nerozumím, proč tato dvojice, která by se dala označit za jakýsi klon tandemu Rodrigo y Gariela, na Colours vystupovala dvakrát. Pódiový projev technicky velmi zručných muzikantů sice působí efektně, ovšem jedna věc je exhibice a jiná věc pak hudba samotná. Ovšem musím se zastavit u tebou krátce zmíněné kapely Lola Marsh, na jejíž koncert jsem zamířil hned po vystoupení Davida Stypky. Po zhlédnutí několika klipů kapely jsem čekal silný zážitek, ovšem to, co se na pódiu odehrálo, v mnohém překročilo má očekávání.

Lola Marsch. (Foto: Aleš Honus)

Největší okouzlení ke mně přišlo z projevu zpěvačky Yeal Shoshany Cohenové. Charisma této mladé ženy by se dalo krájet, její hlas v romantičtějších polohách připomíná irskou písničkářku Lisu Hannigan, v těch rozpustilejších zase zpěvačku Auroru, kterou Ostravané také dobře znají. Také Yeal zpívá doslova celým tělem. Bylo to naprosto fascinující, takže na tomto koncertu jsem zůstal až do konce. Pak jsem se na chvíli zcela neplánovaně zastavil na Arcelor Mittal Stage, kde vystupoval zpěvák Ben Cristovao. Trochu jsem měl obavy, co se tam odehrává, protože tohoto zpěváka mám spojeného s televizní soutěží SuperStar, ze které vzešla většinou řada uměle vyrobených celebrit, ovšem byl jsem příjemně překvapen. Ben Cristovao je skutečně nevšední a velmi komunikativní zpěvák, kterého jsem dosud neprávem podceňoval, a za mne palec nahoru, byť nejde o hudbu, kterou bych aktivně vyhledával.

Ben Cristovao. (Foto: Lukáš Horký)

Milan: A já přidávám i svůj palec. Ben je obrovský srdcař a má velké charisma. Dokáže ze sebe na pódiu vydat vše, umí stejně dobře pobavit jako dojmout. Na první dojem možná starší generaci zarazí jeho spontánnost a určitá dětinskost projevu, ale je v tom jen a jen upřímnost a té se meze nekladou. Bena také podržela dobrá kapela za zády, byl jsem překvapen, jak si jeho písně nadšeně pobrukovaly skutečně davy lidí, a potěšilo mne to. Když už jsme u okouzlení Lolou Marsh, přidám jedno své, které přišlo na Drive Stagi. Manu Delago jsem slyšel poprvé a musím říct, že tak poutavý koncert jsem dlouho nezažil. Zajímavý byl mimo jiné využitím specificky rezonujícího melodického bubnu hang. Frontmana obklopuje družina vynikajících muzikantů a jednotlivé kompozice měly opravdu duši a osobitou atmosféru se skvělými pasážemi a instrumentálními výkony. Vypíchnout musím zejména houslové a dechové linky, které propůjčily delším ambientním a minimalistickým plochám flexibilní melodiku. Byla to magie, celá ta atmosféra, něžné, jemné a přemýšlivé souzvuky, nádherná pozvolná dynamika, jímavá harmonie a dechberoucí výstavba skladeb s nádhernou gradací…

Elisapie. (Foto: Aleš Honus)

Aleš: Já jsem si pak také nemohl nechat ujít koncert kanadské písničkářky Elisapie, jejíž kolekci The Ballad of Runaway Girl považuji za jedno z nejlepších alb loňského roku. Byl jsem velmi zvědav, jak se jí podaří zvláštní mrazivé napětí, které z alba vyzařuje všemi couly, dostat na jeviště, a výsledek vysoce předčil mé očekávání. Sympatická a skromně působící zpěvačka ukázala, že program na Fresh Strage je letos skutečně vymazlený. Magie, která z jeviště vyzařovala, ve mně zůstane ještě dlouho a trochu jsem ji pak postrádal u Toma Walkera, který ve stejnou dobu hrál na hlavní scéně.

Tom Walker. (Foto: Lukáš Horký)

Milan: Magii přece nemůžeš požadovat po někom, kdo píše „globální hity“, a ačkoli se schovává za škatulku indie, je to prostě fádní popina. Nutno říci, že naživo Tom Walker opravdu potvrdil, že je majitelem majestátního a drásavého hlasu. Jeho hudba však také ve mně hlubší stopu nezanechala a souhlasím s tvým velebením Elisapie, u níž mne potěšil undergroundový základ, skvělá sehranost, naprosto parádní kytarista i bubeník, který dokázal pracovat nejen se silou, ale i s výrazem bicích. Jedním z bonbónků letošních Colours byl i Kronos Quartet, který odehrál skvělý koncert v Gongu. Legendární těleso ukázalo, že je jako doma v různých stylových oblastech od soudobé vážné hudby až po například coververzi kultovní písně House of the Rising Sun. O první skladbě playlistu primárius David Harrington prohlásil, že si ji lidé mohou zdarma stáhnout z internetu a začít cvičit ještě dnes v noci. Violista střídal violu a darbuku a ukázalo se, jakou důležitost má lídr Harrington, který celý koncert neotřele a vtipně komentoval. Musím ale i přiznat, že role Kronosu coby apoštola nové zvukovosti a nekompromisní objevnosti je už minulostí. Soubor svým výkonem rozhodně nepřevyšoval jiné prestižní kvartetní soubory, spíš dokázal udělat show ve využití netradičních technik, prvků performance (hra naslepo) i choreografie (selektování pohybu během střídání světla a tmy). Jejich role spočívá v obrovské popularizaci a tu zvládají opravdu jedinečně. Potom ovšem došlo na návrat velké hvězdy fado, zpěvačky Marizy. Jak jsi její koncert slyšel a co dál tě oslovilo?

Zpěvačka Mariza. (Foto: Lukáš Horký)

Aleš: Tato nejznámější představitelka portugalského stylu fado, která je spolu s kapelou Madredeus asi nejzajímavějším vývozním artiklem portugalské huby, zpívala v Ostravě už potřetí. Kromě účasti na Colours v Ostrava v době, kdy tento festival ještě probíhal v oblasti u Slezskoostravského hradu, vystupovala i v Divadle Antonína Dvořáka na festivalu Janáčkův máj. I napotřetí Mariza v Ostravě ukázala, že je majitelkou velkého a unikátního hlasu, který si nelze splést, má v sobě neuvěřitelné charisma a navíc je šarmantní dámou, navzdory svému bohatému tetování na pravé ruce. Sympatické bylo, jak se jí podařilo rozezpívat publikum, a co mě na jejím koncertu také upoutalo, byla skupina instrumentalistů za jejími zády, kteří uhrančivý projev zpěvačky podpořili nenápadnými, přesto vysoce mistrovskými vyhrávkami. Všiml jsem si, jak sis u jejího koncertu také liboval, není-liž pravda?

Milan: Ó ano. Muzikanti kolem Marizy jsou skuteční mistři. Sama zpěvačka pak má úžasné charisma. Emoce, které je schopna svým zpěvem vyvolat, se rovnají explozi sopky, což se naplno ukázalo v prvním přídavku, jenž vehnal slzy do očí. Mariza nenechala nikoho na pochybách, že je královnou fada, ale přesto se ve čtvrtek našla ještě jedna zpěvačka, která všechny ostatní převýšila. Byla jí jihokorejská jazzová a nadžánrová Youn Sun Nah, která vystoupila v Gongu se svým triem. Jakkoli znám perfektně její skvělé album Voyage i další počiny, z toho, co předvedla v Gongu jsem byl úplně zkoprnělý. Takovou práci s vokálem, úžasnou vertikalitu hlasu, objem výrazu a dokonalou komunikaci s kapelou jsem letos nezažil. Pro mne osobně to byl dosud největší objev a úžasný zážitek. Ale trochu zapomínáme na elektronickou scénu, která měla ve čtvrtek také vynikající zástupce: Floex a Tom Hodge byli perfektní a potvrdili svou výraznou roli v žánru. Nezklamal ani Dan Bárta, který hrál na Kofola CS Stagi. Jeho zařazení na tuto scénu však bylo dramaturgickým omylem. Kapacitně patřil na větší pódium, počet lidí převyšoval možnosti toho prostoru a řada lidí z vystoupení nic neměla, nemyslíš?

Olafur Arnalds. (Foto: Lukáš Horký)

Aleš: Nemohu to posoudit, protože před Danem Bártou jsem dal přednost koncertu Islanďana Olafurda Analdse na ArcelorMittal Stage. Ovšem jeho zařazení na tuto scénu, navíc ve velmi pozdní večerní hodině, také považuji za dramaturgický omyl, ale ze zcela jiného důvodu. Arnalds hraje velmi sofistikovanou a intimní hudbu, která obsahuje dlouhé a velmi tiché ambientní plochy založené na jemném zvuku klavíru, smyčců a velmi jemné elektroniky, což vyžaduje velkou koncentraci posluchače. Tyto klidné pasáže však zcela znehodnotil hlukový smog, který se sem linul z jiných scén a také z nedalekých pivních stanů, o hlasitém rušení některých návštěvníků, kteří evidentně na této scéně neměli co dělat a zřejmě si zde jen krátili čas před vystoupením kapely Kryštof, ani nemluvě. Komu se ale podařilo prodrat do co nejblíže k pódiu, koncert si krásně užil, ale mnohem více bych Olafurovu hudbu přivítal třeba v Gongu.

Souhlasím s tebou v hodnocení vystoupení Floexe, kterého považuji za jednu z největších osobností tuzemské elektroniky už od dob, kdy vydal své debutové album Pocustone. Mimochodem jsem si vybavil jeho nezapomenutelné vystoupení na úplně prvním ročníku Colours v dnes již neexistujícím klubu Boomerang…. Ale trochu předbíháme, ještě před Arnaldsem na hlavní scéně vystoupil zpěvák Rag’n’Bone Man, který byl asi největším obecně známým jménem čtvrtečního programu. Pro jeho koncert bychom mohli použít slova, která padla v předchozích řádcích o Tomu Walkerovi. Ano, je také Rag’n’Bone Man je majitelem velkého hlasu, má za sebou dva globální hity, které i česká rádia hrají do omrzení, ale pokud si odmyslíme jeho vokál, zůstává jen fádní slupka mnohokrát slyšeného. Jeho koncert ale měl přesto obrovský úspěch. Mnohem více jsem si ale užil koncert Nylon Jail, který odehrál strhující sérii na Fresh Stage…

Rag´n´Bone Man. (Foto: Lukáš Horký)

Milan: Máš pravdu, také já jsem koncert Rag’n’bone Mana zabalil po několika sonzích a spěchal na menší stage. Jak říkáš, Nylon Jail odehráli fantastický koncert. Ta depresivní melancholie, vulkanická zběsilost v dynamice, minimalistická asketičnost v rozvíjení nenápadných, ale přesto psychologicky účinných motivů byly potvrzením, že tato kapela je jednou z nejlepších u nás. Bez zajímavosti ale nebyli ani noise coreoví Uniform, kteří napravili zvukově dosti pošramocenou prestiž letošní scény Full Moon po ladném komorním zvuku formace Teskno. Uniform dokázali ze svých nástrojů a hlasu frontmana vymlátit opravdu hodně zuřivé energie. Jak se sluší a patří na tuto grindovou oblast, kterou jim prorazili velcí Napalm Death. Posléze ovšem došlo na českou stálici Kryštof, kteří si na pódium přitáhli nejen ohňostroje, ale i své oblíbené balónky a další triky a efekty. Jak jejich vystoupení hodnotíš? Za mne dobře odvedená práce, mainstream jak má být, solidní zvuk a čitelné vyhrávky dechů, ale nic, co by mne jakkoliv dokázalo vyvézt z přesvědčení, že je to prostě příliš prodejné.

Aleš: Kdyby jen balonky, ale i ohňostroje byly a papírové konfety létaly ze všech stran. Ale proč píšeš, že je to příliš prodejné? Také patříš k těm, kteří tak rádi na sociálních sítích vyslovují své posměšné soudy kvůli tomu, že Krajčo a spol. dělají muziku oslovující široké masy pro svou přespřílišnou líbivost? Anebo jim vyčítají spolupráci s Agrofertem, od kterého se již naštěstí odstřihl stejně jako celý festival? Ano, rozumím tomu, že milovníkům alternativních hudebních proudů i těm, kteří považují pop za sprosté slovo, Kryštof vonět nemusí, ale očekával bych od nich trochu více tolerance, nikoliv pohoršování nad tím, co se jim nelíbí. Pro mne je Kryštof fenoménem české hudby, ale uznávám, že daleko více mě baví jeho první alba, která dalece překročila běžný tuzemský standard, než současná stylizace do stadiónové produkce. Ovšem na Colours tato kapela jednoznačně patří, vždyť poprvé zde hrála už na prvním ročníku před sedmnácti lety a ani se nechce věřit tomu, jak dlouho na tomto festivalu měla absenci na rozdíl od jiných českých a bohužel dosti šedivých pop kapel. Že Kryštof svá živá vystoupení vybrousil k takové pompéznosti a že nad hlavami fanoušků létají konfety? No a co. Já si jejich vystoupení užil, přestože doma si je nepouštím, ale nad nablýskaností jejich produkce a nad směrem, které jejich tvorba zejména s albem Srdcebeat nabrala, se fakt pohoršovat nebudu.

Richard Krajčo. (Foto: Lukáš Horký)

Milan: Já nezpochybňuji, že Kryštof je fenoménem českého popu. Ale zmínil jsi jejich začátky, ty byly přece mnohem zajímavější než to, co kapela prezentuje dnes. Já jim úspěch přeji a také netvrdím, že na Colours nepatří, ale mám z jejich vystoupení pocit, že není tolik o hudbě jako o show. Skutečné hraní této kapely se na koncertech omezuje na pár melodických dekorací, vše je o tlaku na euforii, vyvolaném light designem, pobíháním, tančením a věcmi, které pro mne nemají pevnější oporu v samotné hudbě. Když už jsme u té prodejnosti, dobré zboží se chválí samo a nepotřebuje k tomu masírování davů různými atrakcemi, viz. předchozí koncert Florence Welsch. Mně prostě hudba této kapely momentálně nemá co nabídnout a s postupem času vnímám v jejich tvorbě posun k čím dál větší komercionalizaci a fádnosti, byť dřívější alba považuji za skvělá stejně jako ty.

Abychom ale nezapomněli, Aleši, nejen Kryštofem živ jest posluchač Colours. Abych se o tom přesvědčil, oběhnul jsem okolní stage a nestačil jsem se divit. YouTube Stage praskala ve švech na vizionářského německého umělce Davida Augusta. Koncert tohoto lovce sonických zvuků a rytmických zvratů byl prostě úžasný a divil by ses, kdo všechno si jej přišel užít a dal mu přednost. Vedle mě si užíval hypnoticky futuristickou elektroniku třeba básník Petr Hruška. Podobně přetékala i Full Moon Stage, kde zase excelovali estonští rockeři Holy Motors.

Colours jsou prostě o té pestrosti, jsem rád, že se na ně vrátil Kryštof a jsem šťastný, že jsem objevil tolik inspirativní, provokativní, autentické, názorově nekompromisní a interpretačně famózně zahrané hudby. A myslím, že skutečnost, že se na jednom festivalu sejdou fanoušci stadiónového popu a hledači výraznějších představitelů přesahové hudby, může spíše prospět než uškodit, protože to zase překlenuje jednu zbytečně nafukovanou bariéru.

Aleš: Podepisuji vše, co jsi napsal a nemám k tomu co dodat. Tak vzhůru do druhé poloviny festivalu!

Milan Bátor & Aleš Honus | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.