Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Divadelní program na Colours of Ostrava sklízel dlouhotrvající potlesky vestoje

Divadelní program na Colours of Ostrava sklízel dlouhotrvající potlesky vestoje

21.7.2019 Divadlo

Dramaturg divadelního programu na Colours of Ostava Jiří Moravčík v rozhovoru publikovaném v červnu na Ostravanu řekl: „Útočí na nás fake news, valí se na nás cílené rasistické a nacionalistické lži a pro mnohé je hodně těžké se v dnešku orientovat. Takže jakýkoliv proud zdravého rozumu a přemýšlení, jakékoliv umění, které nám pomůže zakotvit v tom správném přístavišti, jsou pro naši duševní hygienu a život nezbytné.“ Po zhlédnutí části divadelního programu letošního multižánrového festivalu, kterým Colours zcela jistě jsou, lze říci, že co se týká hudební nabídky, útočí na nás mainstream v jisté míře i zde, ale dramaturgie divadelní části programu se divadelnímu mainstreamu úspěšně vyhýbá.

Zvětšit obrázek

Z představení Losers Cirque Company.
Foto: Petr Piechowicz

Co je to divadelní mainstream? Bezduché bulvární komedie zaměřené hlavně na to, by se divák smál, a je úplně jedno, čemu. Tak tenhle druh divadelní produkce na Colours rozhodně nenajdete.

Z celé nabídky divadel se zájemci o tento druh umění museli smířit s tím, že všechno neuvidí. Je to škoda a pro příští ročníky by bylo dobré uvažovat, zdali se časovým kolizím v případě divadelních představení skutečně nelze vyhnout. Rozhodování, zdali jít na vynikající hudebně-taneční divadlo nebo na skvělou činohru nabízející totální divadlo, je velmi bolestné.

Do posledního místa zaplněná hala Gongu vyprodaná už několik dní před úvodním představením hučí jako úl, ale jako po mávnutí kouzelného proutku utichá v první vteřině akrobaticko taneční, hudební a pohybové kreace skupiny Losers Cirque Company, která celý divadelní maratón zahajuje. V žádném případě nejde o nějaký jednoduchý nový cirkus, jak zazní v odpovědi chlapce na otázku vedle něho sedící dívky, která se ptá ještě dříve, než všechno začne, na co to vlastně přišli. Zdali ti dva rozklíčovali obsahově hlubší roviny inscenace Kolaps je v podstatě úplně jedno – každý divák si vždy odnáší to, co si sám ve své duši pojmenuje na základě osobního vzdělání a životní zkušenosti.

Z představení Losers Cirque Company. (Foto: Petr Piechowicz)

Kolaps může být srdeční a pak se stává příčinou smrti, nepřijde-li včas pomoc. Kolaps může postihnout partnerský vztah, i společenský či politický život.  A o tom všem zmíněná inscenace je. Bylo by nošením dříví do lesa pět chválu na akrobatické mistrovství členů skupiny Losers Cirque Company. Nezanikli by ani ve vrcholné konkurenci s Cirque du Soleil. O tom svědčí fakt, že v průběhu představení téměř nikdo neodchází, a hlavně dlouhý potlesk vestoje poté, když přijde konec.

Síla výpovědi této inscenace se promítá do vzájemně sevřených dlaní partnerských dvojic odcházejících asi hodinové a strhující podívané (nejen podívané, protože i sluch si přijde na své díky hudební složce v podání čtyřčlenné skupiny se zpěvačkou nakonec zapojenou do děje). Toto představení jednoznačně probouzí dobré síly v člověku, spojené s tolerancí k druhým, s odporem proti násilí, se solidaritou vůči slabším, se schopností ke spolupráci a týmové souhře, na které v mezních situacích závisí i život.

Jiří Moravčík také říká, že bez Divadla Vosto5 si Colours of Ostrava nedovede představit. Není jediný. „Vostopětka“ vyžaduje komornější prostor, než nabízí hala Gongu, a tak své představení Proton odehraje ve stanu YouTube Music Stage. Mimochodem velmi dobře vybavená scéna s částečně vydlážděnou podlahou a s částečně dřevěným tanečním parketem a dostatečně vyvýšeným pódiem, díky kterému je vidět dění na jevišti i bez elevace, je chloubou Colours. Sem se chodí za tanečními workshopy a umístění inscenace Proton tak získává další rozměr. O taneční workshop sice nejde, o duševní však zcela jistě ano.

Malou kaňkou na kráse je způsob otevření hlediště s řadami židlí, do kterých se startuje a vybíhá z čekajícího davu v okamžiku, kdy organizátoři zavelí ke startu. Útlocitné duše takový souboj o místa vzdávají a počkají si, jestli na ně nějaké místo zbude. Několik jedinců znechuceně odchází. Asi neznají Divadlo Vosto5, jinak by vydrželi. To, co by trochou smířlivosti k takovému způsobu otevření hlediště získali, zcela jistě negativní pocit přehluší.

Inscenace Proton není nová. A není o současné stejnojmenné kapele z Vrbna pod Pradědem. Příběh o pátrání po zmizelé hudební skupině, která na sklonku šedesátých let odmítla hrát kvůli okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, může být na první pohled pro dnešní publikum nicneříkající. Jenže Divadlo Vosto5 vtipně navazuje na současnost nejen zařazením postav jako jsou Marie Rottrová, Jarek Nohavica, tata Pastrňák, ostravský taxikář, Darmoděj a podobně. Genius loci Ostravy působí i skrze místa, na kterých se děj odehrává: Ostravské hlavní nádraží, hotel Maria, výstaviště Černá louka, ulice Stodolní, Důl Jindřich, ale také Ostravice a gril, na kterém si Radek Pastrňák jako dítě zkouší své první grilování. A publikum řve smíchy nad vtipným a oduševnělým humorem, ale také tichne při zmínkách o přepadení Československa vlastními politickými a vojenskými spojenci. Poslední deviza představení: společně tak reagují lidé všech generací, kteří na toto představení přišli. Ano, Proton Divadla Vosto5 se může na Colours of Ostrava hrát i v příštích letech a pořád bude nabito. A také v tomto případě diváci opět děkovali potleskem ve stoje.

Časová kolize mezi představeními Goršeckeho narodnie akademičneho teatru Goršek a 420PEOPLE & Please The Trees: The Watcher způsobila, že výborné autorské představení dvou absolventů pražské HAMU, performerů Šimona Plisky, Andrej Lyga, kteří spolu s režisérem Williamem Valeriánem napsali scénář inspirovaný absurdním divadlem, slovanskou kulturou a existenciální literaturou, vidělo jen několik desítek diváků. Na otázku, proč přišli, mnozí z nich odpovídali úplně stejně: nevešli jsme se do Gongu na taneční divadlo, a protože jsme od přátel slyšeli, že Goršek je super, jsme tady. Nikdo z přítomných nelitoval.

Goršek. (Foto: Petr Piechowicz)

V podstatě nonverbální čtyřicetipěti minutové představení naplněné pohybovým divadlem a loutkohereckými technikami vtáhlo publikum do děje od prvních vteřin a až do konce nedalo téměř nikomu ani na chvíli možnost ztráty zaujetí. Oba účinkující zpočátku hráli na komediální strunu, nicméně čím blíže ke konci, tím více převažovaly tragické prvky. Dva bratři, kteří jsou schopni jeden druhého zabít kvůli jediné ženě stojící mezi nimi, to jsou postavy příběhu odhalujícího temné stránky lidské povahy.

Toto představení bylo odehráno v prostředí, pro které rozhodně nebylo napsáno. Diváci byli před začátkem upozorněni, že se obvykle hraje v sále umožňujícím tmu, což YouTube Music Stage, tedy cirkusové šapitó s otevřenými stěnami, neumožňovalo. Protagonisté přišli s řešením: po zapísknutí flétničky všichni diváci zavřou oči a po dalším zapísknutí je zase otevřou. Naprostá většina přítomných na tuto hru přistoupila, a představení se tak stalo záležitostí o to více propojeného jeviště a hlediště.

A i když se Goršek svým žánrem velice blížil divadlu s velmi vážnými tématy, bylo toto představení argumentem pro následování tohoto příkladu v příštích ročnících. Není lepšího důkazu pro takové tvrzení než opět děkovný potlesk ve stoje po závěrečné úkloně obou účinkujících. Větší odměnu za přípravu divadelního programu si organizátoři nemohli přát.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.