Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Allskapones, kteří zhudebňují i básně Františka Gellnera, prohlašují: Nechceme nudit sebe ani posluchače

Allskapones, kteří zhudebňují i básně Františka Gellnera, prohlašují: Nechceme nudit sebe ani posluchače

13.8.2019 Hudba

Členové karvinské kapely Allskapones tvrdí, že jejich písně nezapadají do žádného žánru. Hudební pestrost je výsadou také aktuálního alba Divné věci, o kterém už více řeknou zpívající kytarista této party Marian Pawlas a baskytarista Luděk Mrižo. Nezůstali jsme ovšem pouze v muzikantském ranku, protože skladby Allskapones velmi často zabrousí do světa poezie. V rozhovoru jsme však neopomenuli ani vážnější témata jako strach či ekologie.

Zvětšit obrázek

Kapela Allskapones v aktuálním složení.
Foto: archiv kapely

Letos jste vydali album Divné věci. Jak byste tuto nahrávku popsali těm, kteří ji ještě neslyšeli?

Marian Pawlas: Je to pestrá nahrávka, smutná i veselá… O životě, o pocitech…

Luděk Mrižo: Nové album Divné věci je určitě hudebně i textově pestré. Je na něm jak zhudebněná poezie našich oblíbených autorů, tak naše vlastní texty vyjadřující naše postoje a vnímání světa. Hudebně osciluje od rychlých dynamických skladeb, jako je například skladba Pohádková, až po „jemné“ skladby, jako je skladba Posté.

Album Divné věci vyšlo šest let po předchozí nahrávce. Jsou tedy nové písničky výsledkem šestiletého procesu příprav, tvoření a nahrávání, nebo vznikaly až v poslední době?

Marian Pawlas: Většina skladeb vznikla před delší dobou, některé před lety – třeba Ty dvě hrajeme již 15 let, ale až teď jsme se rozhodli zařadit ji na album, s novou aranží. Pohádkovou už také hrajeme pár let. Nejnovější skladby, které vznikly v posledním roce, jsou Prostému člověku, což je zhudebněná báseň Juliana Tuwima, a Už se mi k smrti protiví, v tomto případě se jedná o zhudebněnou báseň Františka Gellnera.

Jaká jste měli kritéria pro jednotlivé písničky, kdy jste si řekli, že konkrétní skladba je už dost dobrá na to, aby se mohla objevit na albu?

Luděk Mrižo: Kritéria jsou taková, že nás musí naše tvorba vnitřně oslovovat jak po hudební, tak po textové stránce. Důležitá je energie jednotlivých skladeb a nosné texty.  Konkrétní skladba je pro nás dost dobrá v momentě, kdy panuje celková shoda na jejím uměleckém provedení.

Ke které z písní nového alba máte nejsilnější vztah?

Marian Pawlas: K Prostému člověku, který má stále aktuální text, byť starý skoro 100 let, a také k písním Strach a Posté, v těchto případech za porodní bolesti.

Luděk Mrižo: Nejsilnější vztah mám ke skladbám Divné věci pro její ekologické vyznění, dále ke skladbě Strach, protože strach je dobrý sluha, ale zlý pán, a také k Prostému člověku, jehož text, který je starý skoro sto let a je z pera polského básníka Juliana Tuwima, jasně popisuje, čeho všeho jsme jako lidé schopni, pokud schází kritické myšlení. Tento text je stále aktuální a pravděpodobně jeho aktuálnost nikdy nevyprchá.

Právě na píseň Strach s velmi výstižným textem (viz například „…strach bývá často pomocníkem vlády, ze strachu chce zůstat každý navždy mladý, strachem se krmíme navzájem sami…“) jsem se chtěl zeptat. Z čeho máte strach vy osobně a proč jste se rozhodli věnovat zrovna tomuto často přehlíženému tématu?

Marian Pawlas: Text vznikl někdy v roce 2015, kdy vrcholila migrační krize, a já jsem se zděsil některých reakcí v různých diskusích. To bylo impulzem. Osobně mám strach z toho, že se lidé nechávají strachem manipulovat.

Ve zmíněné titulní písni nového alba zase zpíváte „…proč nám pod rukama svět se ztrácí?“ Vnímáte to spíše jako určité zamyšlení, nebo jako varování?

Luděk Mrižo: Tento úryvek z textu odráží zamyšlení nad stavem ekologie a přístupu člověka k životnímu prostředí a svému okolí na naší planetě. Něco, co tady žilo a přetrvávalo po celá staletí a někdy celé epochy, jako například původní obyvatelé pralesů, různé ekosystémy, ledovce v Arktidě, najednou ať už přímým, nebo nepřímým zásahem člověka mizí, přeneseně řečeno se nám tento svět „ pod rukama ztrácí“.

Každopádně letošní nahrávka je vaše čtvrté album po předchozích Dobrá třetí bota (2004), Fortuna (2009) a Vzdušné mé vidiny, nádherná těla (2013). Máte pocit, že je mezi nimi nějaká pojící linka, nebo jsou podle tebe všechna alba nějakým způsobem rozdílná?

Marian Pawlas:  Pojítkem je zhudebněná poezie Františka Gellnera. Snad kromě prvního alba se objevila na všech albech. A samozřejmě i jiných mistrů jako Ernst Jandl, Julian Tuwim nebo Aleksander Fredro.

Už několikrát zaznělo jméno Františka Gellnera: Proč je vám blízká jeho poezie? Proč zhudebňujete básně zrovna tohoto autora? Třeba na albu Vzdušné mé vidiny, nádherná těla najdeme výhradně zhudebněné Gellnerovy básně. Navíc zhudebněnou báseň Píseň zhýralého jinocha zpíváte jak v češtině, tak v polštině…

Marian Pawlas: Gellner byl jeden z prvních básníků, který mě oslovil. Jeho poezie přímo vybízí k zhudebnění, což už udělalo spousta lidí před námi, ale udělat celé album z básní Františka Gellnera, to byla výzva. Shodou okolností album vyšlo ke stému výročí úmrtí tohoto básníka. Měli jsme taky hudebně-dramatické pásmo o Gellnerovi a vystupovali jsme s tím v knihovnách a kavárnách. Jinak polština proto, že je báseň mistrně přeložená polským básníkem a překladatelem Adamem Włodkem. Navíc je to skvělá kombinace: sousedíme s Polskem, rozumíme tomu jazyku a také často v Polsku vystupujeme.

Na vašem profilu na serveru Bandzone se dočteme, že hrajete hudbu, která nezapadá do žádného konkrétního žánru. Je to podle vás výhoda, nebo nevýhoda? 

Marian Pawlas: Jednoznačně výhoda, ničím se nesvazujeme. Snad. (smích)

Luděk Mrižo: Jedná se určitě o výhodu. Naše hudební aktivity mimo kapelu sahají od dechovky, swingu, klasiky, elektroniky až po metal, takže obecně máme rádi v hudbě pestrost.

Asi nejblíže máte, co se týká hudebních žánrů, ke ska. Máte pocit, že je možné v rámci tohoto žánru přinést ještě něco nového?

Marian Pawlas: Možná, že právě tím co hrajeme, vnášíme do ska nové prvky. Naším cílem je nenudit sebe ani posluchače… Ať každý posoudí sám…

Luděk Mrižo: Určitě se dá v rámci tohoto žánru přinést něco nového, netradičního a i když to není naším hlavním cílem, tak si dovolím tvrdit, že se nám to nepřímo daří.

Chápete vaše hudební aktivity spíše jako relax, nebo jim přisuzujete nějaké větší poslání s konkrétním cílem?

Marian Pawlas: Já to chápu tak, jako když někdo chodí hrát šachy, zpívat do sboru nebo hrát karty, tak já rád chodím na zkoušky a koncertuji. Je to relax, ale zároveň jednou za čas mám tvůrčí pnutí a potřebuji jej ventilovat.

Luděk Mrižo: Asi se nedá říci, že bychom naši hudební aktivitu chápali jako poslání tak, jak je toto slovo chápáno v křesťanské tradici, ale zároveň také netvoříme a nehrajeme „relaxační“ hudbu. Hudbou sdělujeme určité naše postoje, a to jak životní, tak umělecké, a ty mohou být pro někoho zdrojem inspirace, radosti a určitého druhu energie, což je potom i pro nás zdroj radosti, inspirace a energie, čímž se tento kruh uzavírá.

Co vás v nejbližší době čeká?

Marian Pawlas: Hlavně koncertování na festivalech: Pod párou, Skatastrofa, Festiwal filmów przewrotnych… A hlavně pomalu probíhají přípravy k natáčení videoklipu. Prvním by měl být videoklip k písničce Pohádková. Snad další klipy budou následovat. To je závislé na finančních možnostech.

Petr Bidzinski | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.