Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Rozkládající se figury Andrey Kuříkové v ostravské galerii Nibiru komentují téma pomíjivosti

Rozkládající se figury Andrey Kuříkové v ostravské galerii Nibiru komentují téma pomíjivosti

13.9.2019 00:27 Obraz & Slovo

Andrea Kuříková zvolila pro výstavní prostor nezávislé přívozské galerie Nibiru minimalistickou instalaci. Ve dvou malých prostorách vystavuje „pouze“ pět soch.  Jejich existenciální rozměr je ale natolik silný, že je tato volba pro daný prostor ideální.

Samotný charakter galerie Nibiru je sice natolik neutěšený a undergroundově „špinavý“, že by sochy možná důrazněji promlouvaly k divákovi v kultivovanějším prostoru white cube. Kontrast by mohl posílit jejich účinek. Na druhou stranu určitě existuje názor, že právě takováto forma umění do Nibiru patří…

Z výstavy Andrey Kuříkové. (Foto: Jaroslav Michna)

Každopádně, sochy nesou znepokojivý existenciální rozměr a diváka nenechávají klidným. Sochařka zvolila podle svých slov materiál, k němuž má odjakživa blízko a vždy s ním chtěla pracovat. Jedná se o zkorodovaný plech. Charakter materiálu je sám o sobě „neklidný“ a nese stopy rozvratu. Komentář k tématu vanitas je nasnadě. Jako lidé jsme ukotvení ve svých fyzických schránkách, které nám slouží jen jako dočasné útočiště. Rodíme se povětšinou s kultivovanou, zdravou a fungující tělesnou konstitucí. Život jí ale postupně omílá a devalvuje. Analogie mezi korozí železa a degradací fyzického těla je jakýmsi filozofickým východiskem pro celou výstavní koncepci.

Absolventka ateliéru sochy Jaroslava Koléška na Fakultě umění Ostravské univerzity a nyní i aktivní restaurátorka se přiklání k takovému přístupu k figurální soše, který bychom možná na základě výchozího školení tolik neočekávali.  Obecně řečeno klasické sochařství vždy usilovalo a stále usiluje zhmotňovat myšlenky, komentáře nebo portréty do trvanlivých materiálů, jako jsou například pískovec, umělý kámen nebo ušlechtilá ocel. Socha je, troufám si říct, ve většinové společnosti spojena s představou stability a má mít ideálně charakter trvanlivého znaku. Především ve vztahu k pomníkům ve veřejném prostoru jsme navyklí vnímat tímto směrem. Socha-pomník není jen nositelem formy, uměleckého rukopisu, ale kóduje i hodnotové paradigma a adresně adoruje osobnost.

Z výstavy Andrey Kuříkové. (Foto: Jaroslav Michna)

Ovšem jednadvacáté století přináší jiné pochody. Společnost a její mentální systém jsou čím dál více tekuté a člověk současnosti jakoby se možná bál přistupovat ke světu jednoznačně, s jasným názorem, co je pro něho dobré a co špatné. Díl vlivu nese dlouhodobě nevěrohodná politika, reklama nebo „pozměňovací“ návrhy vědeckého diskurzu například na témata lidského zdraví. Orientace na mapě života se tak stává stále složitější.

Všechna tahle znepokojující a těkavá východiska jsou obsažena ve vystavených figurách a rozhodně je lze číst jako otisk dnešní doby. Rozeklané struktury materiálu, jeho nahlodanost a koroze zhmotňují existenciální nejistoty. Nejvíce ovšem právě ve vztahu k figuře prostředkují motiv pomíjivosti, rozkladu a dočasnosti. Zkorodované figury jsou nejen formovány ze zrezivělého plechu, ale sochařka s nimi pracuje jako s kumulativními plochami, které spíše naznačují než konstruují objem. Tady je pak možné studovat kvalitu sochařského řemesla mladé autorky. V tvarových zkratkách jsou bravurně vynášeny anatomické části lidského těla. Jsou však znejišťovány strukturálním vrstvením materiálu a pohled diváka je stále podněcován k novému a novému zkoumání a hledání finálního tvaru.

Z výstavy Andrey Kuříkové. (Foto: Jaroslav Michna)

V posledku se tak setkáváme spíše s figurálními „vyprázdněnými“ schránami. Podmínkou úspěchu takového postupu ale musí bezesporu být, aby sochařské zkratky nesly určitou naraci. A tady je možné říct, že sochařce se rozpovídat sochy podařilo. V první výstavní prostoře nalezneme figury, které jsou dynamicky vrženy do nejistoty. První z nich je tělo bez hlavy, druhá figura, zkomponovaná ze zkorodovaných okapů, je zachycena v gesticky „křiklavém“ pádu a třetí je již zcela anatomicky rozvolněná a tudíž už nečitelná. Jsou to tři podoby destabilizace.

Z výstavy Andrey Kuříkové. (Foto: Jaroslav Michna)

Výpověď křehkého, zkorodovaného materiálu je dále násobena řečí anatomie a gest. Figura se nerozpadá jen symbolicky na základě užitého materiálu, ale existenciální pád je diktován i tělesnou řečí figur a jejich instalací přímo na stěnách galerie, která jim nedovoluje kontakt se zemí. V druhé, ještě skromnější výstavní místnosti se pak potkáváme se zcela jinou situací – s torzy ležérně posedávajícími v tichém dialogu. Sedí na masivních kubických soklech. Působí ukotveněji, stabilněji a nesou určitou karikující energii.

Na tak malém výstavním půdorysu se sochařce podařilo nejen otevřít věčná existenciální témata pomíjivosti a vratkosti lidského života, vytvořila i dvě autonomní výrazové situace a tedy jistý atmosférický kontrapunkt. Pořád mi ale připadá, že kontakt s více kultivovaným, čistým a možná i materiálově luxusním prostorem by sochám slušel více.

Jaroslav Michna | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.