Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Uvidíme se za 743 160 minut, napsal z vězení básník Jaromír Šavrda, jehož dopisy nyní vyšly knižně

Uvidíme se za 743 160 minut, napsal z vězení básník Jaromír Šavrda, jehož dopisy nyní vyšly knižně

9.10.2019 Obraz & Slovo

„Jeho vzhled odpovídal vězňům z koncentračních táborů, ubral na váze 25 kilogramů,“ zapsala si Dolores Šavrdová do deníku, když v srpnu 1979 spatřila u soudu manžela Jaromíra. Po desetiměsíční vazbě. Korespondenci manželů Šavrdových edičně připravila literární vědkyně Ostravské univerzity Iva Málková a kniha vyšla péčí někdejšího ostravského disidenta Jiřího Fiedora. Křtu se dočkala před pár dny v Antikvariátu a klubu Fiducia.

Zvětšit obrázek

Iva Málková uspořádala korespondenci J. Šavrdy.
Foto: Fiducia

Vážně nemocného invalidního důchodce a literáta Jaromíra Šavrdu (1933-1988) dostali ostravští estébáci do kriminálu hned dvakrát a notně tak přispěli k jeho předčasnému úmrtí.

Právě vydaný svazek vzájemné korespondence mezi uvězněným disidentem a jeho ženou Dolores (1931-2012) má téměř 800 stran a je působivým svědectvím o neobvyklé krutosti normalizačního režimu. Kniha dostala název VYDRŽAŤ! Dopisy z vězení. „Dopisy zpravidla uzavírá povzbuzující, soukromé heslo VYDRŽAŤ! Spojující je téma Boha. Jaromír Šavrda se v dopisech opakovaně vrací k možné smrti, a neshledání se na zemi, ale až v posmrtné existenci,“ uvádí v doslovu literární vědkyně a editorka knihy Iva Málková.

Normalizace nebyla žádná selanka, ačkoliv se dnes tuhle dobu snaží leckdo vykreslit jako pohodové bezčasí. Především samotní komunisté, éru Gustáva Husáka ovšem zlehčují i někteří politici dalších stran. A premiér Andrej Babiš je dokonce typickým produktem těchto pokřivených časů. Kdo tehdy nekráčel s davem, toho bič normalizace dokázal pořádně sejmout. Hlavně v regionech, kde neměli estébáci příliš práce, Praha ale od podřízených očekávala výsledky. Na svoji ostravskou adresu tak doplatil i Jaromír Šavrda, když začal přepisovat knihy zakázaných autorů. V hlavním městě, v němž byl disent početnou a sebevědomou komunitu, by se Šavrda určitě nedočkal tolika perzekucí jako v ocelovém srdci republiky.

Korespondence\ manželů Šavrdových. (Foto: Fiducia)

Ve své samizdatové edice Libri prohibiti vydal Šavrda od roku 1972 třeba Souostroví Gulag od Alexandra Solženicyna, Úsměvy Jana Masaryka, Kacířské eseje o filozofii dějin Jana Patočky či Švandrlíkovy Černé barony. Tajní si pro něho přišli v září 1978, to už byl kvůli vážnímu onemocnění ledvin v invalidním důchodu. Nepopulárnější český zpěvák Karel Gott v té době vydal desku Romantika s písní Do-re-mi-la: „Do re mi la, / od koho z nás má tohle jméno, / do re mi la, vzpomínka má málem až hříšná.“ Šavrdovi do zpěvu nebylo. Zdravotní stav se ve vazbě prudce zhoršoval, proto na čas skončil i ve vězeňské nemocnici v Brně.

Jeho opatrná svědectví v korespondenci, neboť sebemenší narážka mohla způsobit zabavení a neodeslání listu, jsou tak jen náznakem skutečného stavu v tehdejších kriminálech. „Minulou sobotu jsem dostal chřipku, v noci jsem měl horečku (a v té souvislosti i srdeční záchvat). Ale v sobotu a v neděli se tu člověk nikoho nedovolá, nahlásil jsem se v pondělí k lékaři, v úterý mě přijala sestra a předepsala aspirin,“ napsal Šavrda ženě 17. listopadu 1978. Jedenáct let před začátkem sametové revoluce.

J. Šavrda na snímku po zatčení v roce 1978. (Foto: archiv)

Soud se konal až po deseti měsících po zatčení a rozsudek ze srpna 1979 rozhodl, že si natvrdo odsedí dva a půl roku a zaplatí pokutu 5000 Kčs. Jak už bylo uvedeno, v té době už připomínal koncentráčníka, vážil necelých padesát kilo. A ve věznici v Ostrově nad Ohří se dále podlamovalo jeho zdraví. „Naše odloučení se neustále zkracuje,“ přesto píše domů s jistou dávkou černého humoru. „Je to už jen 743 160 minut,“ spočítal politický vězeň v dopise z 27. října 1979. Převedeno na dny, nekonečných 516 dnů.

Karel Gott v roce 1979 vydal desku Karel Gott 79 s hitem Se mnou vítr rád si brouká: „Cestu zdlouhavou kdo zkrátí, / je delší, když jdu sám, / snad se zpátky zase vrátí, / s dobrou zprávou spěchat mám.“ Šavrdovi však trest nikdo nezkrátil. A to ani při opětovném uvěznění mezi zářím 1982 až květnem 1984. Druhý proces byl přitom absurdně ostravský, protože mezi důkazními materiály byla i Tvardovského poéma Ťorkin na onom světě, kterou obžalovaný opsal a rozmnožil. Jenže zrovna tato knížka byla i za normalizace běžně dostupná ve veřejných knihovnách.

Šavrda v průběhu výkonu obou trestů jen marně žádal o podmínečné propuštění ze zdravotních důvodů. A jeho stav se stále horšil. K ledvinovým problémům se přidaly cévní, téměř nemohl chodit. Zajímalo by mě, zda alespoň některého z vězeňských lékařů později trápilo svědomí, že do posudků opakovaně lhal o zdravotním stavu odsouzeného. A co další personál věznice, který mimo jiné psal zprávy o chování Jaromíra Šavrdy? A opakovaně nedoporučoval jeho předčasné propuštění. Nedělám si iluze, jejich svědomí se ani nezachvělo…

Mnohé Šavrdovy dopisy byly také shledány jako „závadné“, tudíž zabaveny. A Dolores Šavrdové „doručeny“ až po sametové revoluci, tedy i po smrti manžela. Korespondenci obvykle zabavovali takzvaní náčelníci nápravně výchovné činnosti, kterým se nelíbil třeba dopis z 25. února 1984. Zřejmě také kvůli básním, které vězeň připojil k listu a bachař přes verše udělal velký červený otazník. Kdo ví, co si myslel třeba o následujícím textu? Určitě mu vadilo slovo basa. A zřejmě této „morgensternovské estetice“ (Šavrdův výraz z dopisu) vůbec nerozuměl.

JAROMÍR ŠAVRDA: ZÁPALKY

Každý hráč má sedm zápalek
a vzájemně pak si je ukazují
někdy šest
někdy dvě
někdy jednu
až nejchytřejší druhým pohrozí
když mu je nedají
tak že to na ně řekne
protože vlastnit tolik zápalek
nepatří mezi lidská práva 

Pak postupně si s nimi zapaluje
někdy pět
někdy tři
někdy čtyři
až nemá nikdo nic

(Tato hra se hraje v base)

Počin Ivy Málkové (už v roce 2017 vydala biografii s názvem Jaromír Šavrda) a nakladatele Jiřího Fiedora vlastně dovršil snahu o vydání zásadních prací z disidentova díla. Korespondence je vždy zajímavým oknem do autorova soukromí, do něhož čtenáři velmi rádi nahlížejí. V případě Jaromíra Šavrdy navíc nejde o zcela soukromé dopisy, neboť je psal s vědomím, že projdou přísnou cenzurou. A pokud přece opustí věznici, stanou se sice nenápadným, přesto důležitým svědectvím o poltických represích v Československé socialistické republice.

„Už máme prosinec, venku 18 pod nulou, Vánoce přede dveřmi a já, jak vidíš, tady pořád trčím,“ napsal vězeň Jaromír Šavrda milované Dolores v prosinci 1984 z kriminálu v Ostrově nad Ohří. O šťastných Vánocích nemohla být ani řeč. Karel Gott ale zrovna vydal anglickou verzi své desky Bílé Vánoce a uspořádal několik vánočních koncertů v pražské Lucerně, na nichž zazpíval i společný hit s Darinkou Rolincovou: „Častokrát, když celý kraj šel v písních spát, / zvonky štěstí, já slyším v dálce znít a hrát.“

*

VYDRŽAŤ! Dopisy z vězení. Dolores Šavrdová, Jaromír Šavrda, vzájemná korespondence z let 1978-1984. Edičně připravila Iva Málková. Vydalo nakladatelství Pulchra Jiřího Fiedora. Praha, 2019.

 

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.