Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Beata Hlavenková a její Sně: Nezapomenutelné album, které je samo sebou

Beata Hlavenková a její Sně: Nezapomenutelné album, které je samo sebou

16.12.2019 Hudba

Klavíristka a skladatelka Beata Hlavenková má novou nahrávku s poetickým názvem Sně. Poprvé se na ní představuje v roli zpěvačky a jejím hudebním spoluhráčem je trumpetista Oskar Török. Název Sně evokuje vjemy, které rezonují duší a myslí této pozoruhodné autorky. Hlavenková na své novince představuje kolekci skladeb, které mají nejblíž k současnému nadžánrovému písničkářství. To ovšem neznamená, že její písně ztrácejí osobitý rukopis a jemný půvab.

Zvětšit obrázek

Beata Hlavenková vydala album Sně.
Foto: Pavel Horák

Rodačka ze slezské Vendryně připravila možná největší překvapení své hudební kariéry. Kdo sleduje její autorskou tvorbu či participaci na projektech spřízněných muzikantů, ten ví, že směřuje spíše k sofistikovanému uměleckému tvaru, který ponejvíce čerpá z klasické hudby, jazzu a minimalismu. Tyto inspirace zůstávají na albu Sně implicitně přítomny. Co se však změnilo, je hudební struktura nové kolekce jedenácti skladeb, která se rozdílně, více či méně shoduje s různými písňovými formami.

Ani zde se však nedá říci, že by se Hlavenková nechala svazovat nějakým schématem, o čemž svědčí hned magicky evokativní a náladová kompozice Mehwa. Ta se svým recitačním charakterem nejvíce blíží melodramu a šansonu, tedy principům, které vhodně vystihují volný verš básně Petra Borkovce. Asociativní klavír využívá pestrou paletu technických prostředků: jemně modifikované figurace, senzitivní akordické spoje a intuitivně tušené klavírní rejstříky, které komunikují s barevně sugestivní sólovou linkou trubky Oskara Töröka.

Hlavenková je autorkou hudby všech nových skladeb, u dvou písní napsala také texty. Konkrétně jde o písně Prameny a Žena. V obou případech se jedná o působivá poetická a filozofická podobenství, jejichž síla spočívá v průzračné myšlenkové lapidárnosti: „lež procedím na zrnko / pustím na dno / voda ho odnese / hučí a naučí / obrousí kameny / zjemní hrany / pročistí slova / prameny nalézám / pak ztrácím / a musím hledat znova.“

 

Hudba Hlavenkové precizními vyjadřovacími prostředky rezonuje s básněmi Bohuslava Reynka U rybníka, Husa v mlze, Radost a Vzpomínka na samotu. Tyto songy představují jedno z nejsugestivnějších hudebních ztvárnění básnického námětu. Mystická spiritualita petrkovského solitéra je Hlavenkové blízká, snad proto se svou hudbou dotkla její nejhlubší podstaty. Ve stylovém spektru hudebních prostředků je absolutně nespoutaná a svobodná: písně vyrůstají z atmosféry a senzitivně respektují veršovou formu. Úžasná je její schopnost dramatické výstavby, která se v řadě případů ocitá až na pomezí rockových žánrů. Explozivní bicí překvapivě nahrál trumpetista Török, jehož melodické dechové linky citlivě prostupují většinu skladeb.

Dvěma texty jsou na albu zastoupeni Martin Vedej a Dorota Barová. Vedejova znepokojivá básnická vize Plávala představuje svým způsobem vyvrcholení tvůrčích principů Hlavenkové: je to hudebně epochální a sugestivní obraz, který zpívají Hlavenková s Törökem současně. Závěrečná Zapomniane zpěvačky a violoncellistky Doroty Barové představuje působivou tečku. Finální bod, jehož mihotavá elektronika a příbuzná poetika obou autorských osobností vytváří zvláštní bezčasí, které je pro album charakteristické.

Hudbu Beaty Hlavenkové provází od jejích počátků několik zásadních konstant: vždy vyjadřuje bez retuší její vnitřní vesmír, odhaluje intimitu, něhu a pokoru, která se v ní prostírá. S jakousi archetypální samozřejmostí Hlavenková využívá hudební intuice, empatie a vytváří objevné, nové kontexty, spirály a hudební křižovatky. Je zbytečné zmiňovat vlivy, kterých se její hudební řeč dotýká: všechny se totiž nacházejí v dokonalé harmonii s jejím uměleckým přesvědčením a názorem, nestojí nikdy izolovaně a nepoutají samovolnou pozornost, nýbrž slouží kompaktnímu a jedinečně osobitému sdělení. Sečteno a podtrženo jejími vlastními slovy z písně Žena: Je sama sebou.

Na závěr bych se rád zamyslel nad zpěvem, k němuž se Hlavenková odhodlala v sólové roli až po bezmála dvou desetiletích hudební dráhy. Co ještě může víc doložit naprosto ojedinělé postavení této skromné, přemýšlivé ženy než skutečnost, že tak dlouho otálela s něčím, co vám může připadat naprosto přirozené?

Její hlas má jedinečnou temnější barvu ve střední poloze, ale je schopen prostřít se do velké šíře bez ztráty nosnosti. Hlavenková nikdy nesklouzne k výrazové hypertrofii, ale neustále přesvědčuje, že chápe, vnímá a sdílí hodnotu básně. Má jemný smysl pro gradační výstavbu, její hlas podvědomě vystihuje veškeré zvraty a bez násilného přepínání vévodí všem skladbám.

Album Sně plné životních a naléhavých písní je pro mne osobně v letošním roce jedním z vrcholů tuzemské hudební produkce. Věřím, že svou vnitřní krásou, obrysem bolesti a uhrančivou muzikalitou vstoupí do srdcí těch, kteří hledají.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.