Síla obrazů Aleše Hudečka se na Dole Michal poněkud ztrácí v jejich kvantitě

Jako celek na mne výstava působila monotónně. V podstatě ve všech prostorách se opakující variace téhož mě při postupném procházení z jedné místnosti do druhé okrádala o pozornost a soustředění. Žena konfrontující se s prapodivnou halucinogenní knihovnou plnou hub, žena kontemplující, malující, žena ve skupině žen, méně pak žena ve vztahu k muži… to je základní zobecňující rámec výstavy, nebo spíše obecnější výpověď o autorovi samém.

Repetitivní rytmus a zbytnění podobných výpovědních rámců škodí nejen výstavě samé, ale spíše poukazuje na fakt, že by se malíř mohl pokusit se z této manýry vymanit a pustit se do méně probádaných oblastí. Také základní vizuální architektura Hudečkových obrazů je stále stejná: na neurčitém, metafyzickém (ne)prostoru se „vznášejí“ ženské figury, vykonávající povětšinou jednoduché úkony.

Aleš Hudeček: Ve stínu lesa, akryl na plátně, 2018

Princip kolážovitého mísení konkrétních figurálních kompozic a neurčité obklopující atmosféry je efektní a dobře fuguje, ale opět mi připadá jako osvědčená hra na (sebe)jistotu. Aby bylo jasno, vůbec nechci zpochybňovat kvalitu Hudečkova malířského rukopisu. Jeho práce s barvou, kompozicí a atmosférou je skvělá. Typické „ozařované kontury“ svádějí scény do neskutečných halucinačních pozic. Právě manipulace s barvou je asi nejsilnější malířovou stránkou. U autora, který pracuje s figurou jako s precizně sevřeným a deskriptivním znakem, mě ale občas na výstavě překvapila nedotaženost nebo jiné banální anatomické defekty, které sice nenarušují celkové vyznění figury, ale v detailu pro mne byly rušivé.

Aleš Hudeček: Life slips through our fingers, akryl na plátně, 2019

Momentů překvapení tedy nalezneme na výstavě poskrovnu. Malíř se nepouští do rozkladu obrazové informace ani nepřekračuje rámec malby jakožto nosného média. Navíc, jak bylo řečeno v úvodu, se topíme v repetitivních námětových východiscích.

Přesto všechno můžu říct, že je Hudečkova malba silná a šťavnatá. Pevné obrysové linie vynášejí přesné tvary a koncentrují pozornost na obsahová sdělení. Jejích zdánlivá popisnost je subtilně vychylována ponejvíce kompoziční výstavbou s neurčitým pozadím, což umožňuje malíři dekontextualizovat děj, tím ho patřičně zdůrazní a nastolí až jakousi obsedantní koncentraci, před níž není úniku.

Aleš Hudeček: Urban Landscape, akryl na plátně, 2016

Je to čistý a precizní rukopis. Absence zbytečných balastních a nekoherentních informací, které se často v současné malbě vyskytují, umožňuje divákovi stát před Hudečkovým obrazem na stabilní, ale o to naléhavější pozici. Jinak řečeno, komunikace obrazu a diváka je povětšinou přímočará. Může to být devíza, ale i past. Na výstavě mě napadalo, zdali by mě tento nekomplikovaný vizuální vztah bavil z gauče obývacího pokoje ještě po deseti letech pozorování…

Každopádně mnoho obrazů padá do hlubinných struktur a zpředmětňuje obecnější existenciální témata (Oheň a voda, Kámen, Jeskyně…). Možná právě tato plátna by mohla být bez (banálních) názvů.

Aleš Hudeček: Jeskyně, akryl na plátně, 2019

Asi nejsilněji na mne na výstavě zapůsobila čtveřice obrazů instalovaných přímo v cechovně naproti vchodu do prostoru. Je to jednoznačně tím, že pro tyhle obrazy platí v prostoru dobré světelné podmínky, což je dáno jejich instalací na odstoupenou paneláž mírně předsunutou do prostoru. Bohužel tohle je jediný architektonický pokus výstavy. Tady se dostávám znovu ke kamenu úrazu prostoru cechovny, a tím je instalace přímo na stěny mezi okny. Mnoho obrazů je tak prostě neviditelných.

Navíc tak ohromný prostor, jak jsem již dříve napsal, by mohl být invenčně traktován a disciplinován tak, aby mohly vyniknout jednotlivé malby, popřípadě soubory. Pouhé obvodové věšení zde vytváří katastrofální situaci a vylámalo si na ní zuby už několik výstav.

Mám pocit, že Hudečkovy obrazy mají sílu především jako jednotlivé kusy. Jsou podmanivé a silné svou propracovanou malířskou vizualitou, pracující se zvláštním podmanivým světlem a figurou. Malíř umí propůjčit skutečné scéně neskutečnou atmosféričnost.

V kvantitativním obsazení výstavy už na mě ale působí jeho malířská výpověď sporadicky, a to z výše uvedených důvodů. Především mě irituje přílišná repetitivnost a podobnost obrazů. Bylo by možná již namístě vystoupit z komfortní zóny a kontaktovat sebe i diváka s jinými prozatím neprobádanými malířskými krajinami.