Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Zavalený horník a pivní včelka Mája aneb Předsilvestrovské putování za výtvarným uměním v hospodách

Zavalený horník a pivní včelka Mája aneb Předsilvestrovské putování za výtvarným uměním v hospodách

30.12.2019 Obraz & Slovo

Vyhlášenou pivnici Venuše v ostravské Hrabůvce hlídají opilé včely i namazaní čmeláci, anonymní malíř byl zjevně inspirován seriálem Včelka Mája. V nedaleké restauraci Hajcman na Dubině zase nějaký lidový scénograf proměnil podnik v černouhelný důl. Nepravidelný seriál o výtvarném (ne)umění v ostravských hospodách tentokrát představuje restaurace z obvodu Ostrava-Jih.

Zvětšit obrázek

Detail nástěnné malby v pivnici Venuše.
Foto: Ivan Mottýl

Čmelák totálně zmožen pivním nektarem se opírá o pivní sud a bzučí něco, co bychom asi ani nechtěli slyšet. A další pilné včeličky přinášejí do úlů plné půllitry zlatavého moku. Stěny pivnice Venuše v ostravské Hrabůvce zdobí amatérské malby inspirované japonským animovaným seriálem Včelka Mája a možná i trochu Ondřejem Sekorou a jeho Čmelákem Aninkou. Obsluha o původu nástěnných maleb nemá ani ponětí, štamgasti jsou sdílnější. „Namaloval to jeden chlapík, když se Venuše rekonstruovala. Tak asi před dvaceti lety,“ říká pivař sedící přímo pod „freskami“.

Nástěnné malby ve Venuši. (Foto: Ivan Mottýl)

Je to samozřejmě kýč jak bič, zároveň však roztomilá vzpomínka na konec devadesátek, kdy nástěnné malby v hospodách frčely. Jeden hospodský si přál stádo koní, další americké motorky, třetí Lysou horu a jiný majitel výčepu třeba opilé včelky. Sotva usednu v sídlištní harendě jménem Venuše, myslím proto na nedávno zesnulého Karla Gotta.  „A o tom vypráví nám potom včelka Mája, / malá uličnice včelka Mája, / mávne křídly včelka Mája, Mája, Mája.“ Ano, tohle je skutečný úl, v sobotu večer je obsazena větší polovina z asi sto dvaceti židlí nálevny. Zbytek včelstva zatím sbírá nektar v okolních krčmách, zcela jistě ale brzy dorazí.

Jsem ve Venuši. Spíš na Venuši. Tahle komunistická sídlištní pivnice nedostala název po slavné landecké pravěké sošce, nýbrž po jedné z planet ve Sluneční soustavě. V téhle části Hrabůvky se vůbec hodně létá a přemítá o nebeských výšinách. V blízkosti dnešní hospody Venuše stávalo první ostravské letiště, na kterém třeba v červenci 1957 přistál sovětský vůdce Nikita Sergejevič Chruščov. Nedaleko pivnice lze najít také plastiku z litého betonu od Václava Uruby z roku 1975, která je rovněž poctou lidské touze po poznání nebeských výšin a zobrazuje Mikuláše Koperníka a Jurije Gagarina. Ten první se sice do nebes nepodíval, Gagarin však v roce 1961 uviděl zeměkouli opravdu z pořádného nadhledu.

 

Gagarin u Venuše. (Foto: Fiducia)

I autor maleb ve Venuši se poklonil létání. Však si vzpomeňte, co Gott také zpívá v písni k seriálu Včelka Mája: „Učení páni zkušení, / já rád bych vám teď podotknul, / nikdo z vás nemá tušení, / že v dálce stojí malý úl. // Z něj každé ráno vyletává včelka Mája, / naše kamarádka včelka Mája, / máme jí co závidět, / výšku, z které vidí svět.“

A z vesmíru rovnou do podzemí. Do pivnice Hajcman na Dubině je to z Venuše podle mapy přesně 949 metrů. To je také běžná hloubka nejnižších pater hlubinných dolů v Ostravsko-karvinském revíru. Cesta z nebes do pekla. Z Venuše třeba na spodní patro Dolu ČSM ve Stonavě, kde právě před rokem zemřelo třináct havířů. I do téhle hospody chodí spousta bývalých horníků. A jak jsem byl ujištěn, i několik současných zaměstnanců OKD, kteří stále fárají na Karvinsku. Majitel podniku pojal interiér sídlištní restaurace jako podzemí šachty a je to téměř stejně působivá instalace jako v Hornickém muzeu na Dole Anselm v ostravských Petřkovicích.

Hornická přilba ve výloze. (Foto: Ivan Mottýl)

Když host do podniku nahlédne přes velké skleněné výlohy, má pocit, že se uvnitř skrývá efektní dioráma s názvem Hornická práce. Podobné dioráma, jaké představuje Bitvu u Lipan pod Petřínskou rozhlednou v Praze. Sotva ale návštěvník otevře dveře, stane se sám součástí této unikátní scény. Jako kdyby vstoupil na divadelní jeviště, v němž se odehrává jedna ze scén dramatu Bezruč?! z pera ostravského spisovatele Jana Balabána (1961-2010). Tohle je dokonce autentický vstup přímo do Bezručovy kultovní básně Maryčka Magdónova: „Vůz plný uhlí se v koleji zvrátil. / Pod vozem zhasla Magdónova vdova.“

Pivnice Hajcman. (Foto: Ivan Mottýl)

Hned vedle výčepu totiž stojí dva skutečné hornické vozíky plné černého uhlí. „Šel starý Magdón z Ostravy domů, / v bartovské harendě večer se stavil, / s rozbitou lebkou do příkopy pad,“ napsal Bezruč. I v téhle putyce na bezútěšné ostravské Dubině se chlastá do bezvědomí. A někdy je to tady i na pěsti. Už se tu však moc nevypráví o údernických rekordech, vede se jen soutěž o počet vypitých piv a štamprlí.

Kresba Stanislava Vopaska. (Foto: Ivan Mottýl)

Netuším, zda se bývalý horník a pozdější důlní záchranář a zakladatel ostravského Hornického muzea Stanislav Vopasek (1935-2006) nějak osobně podílel na výzdobě interiéru, jeho kresby ostravských dolů ale zdobí skoro všechny „důlní chodby“ restaurace Hajcman. Hosté zde najdou většinu dosud existujících i zaniklých těžních věží revíru. Vopasek byl zdatný autodidakt, talent dostal přímo od svaté Barbory. Milované kresbě se ale mohl naplno věnovat jen několik let před smrtí.

Figurína havíře. (Foto: Ivan Mottýl)

Dioráma musí mít umělé figury. Cestou na záchod narazím na havíře usmrceného závalem. Bože, to je po pěti pivech docela šok. Možná se pouze ožral, uklidňuji sám sebe. Nezvládl tíhu kocoviny a na chvíli si během ranní šichty ustlal ve štole, jak se to za komunistů občas stávalo, protože havíři nemuseli před směnou dýchat do alko-testerů. Autenticky o tom třeba psal v románu Pestré vrstvy havířovský rodák Ivan Landsmann (1949-2017). Jo, tohle je správné místo ke vzpomínce právě na Landsmanna. Stropy hospody podpírají skutečné ocelové výztuže štol. Hajcmanů je tu několik a s přibývajícím alkoholem v krvi se hospoda propadá stále hlouběji do karbonského podzemí.

„Svatá Barboro, ochraňuj naše horníky,“ napsal na svém profilu Fan-club Havířov 101%FCB po loňské smrti třinácti havířů na Dole ČSM ve Stonavě. Klub byl v kontaktu hned s několika obětmi tohoto děsivého neštěstí. Modlím se ke svaté Barboře, aby už konečně zastavila hornickou činnost na Ostravsku. A tím i nesmyslnou smrt ve jménu uhlí.

Výdřeva v pivnici. (Foto: Ivan Mottýl)

Najít výtvarné umění v dalších hospodách v obvodě Ostrava-Jih je docela kříž. Nahlídnu do Dakoty, což je podnik, jehož název také souvisí s letištěm v Hrabůvce. Uvnitř ovšem najdu bezduchý interiér, na stěnách starobylé hospody ani obraz, přitom tu dříve visely. U Helbicha je to stejné. Výtvarné artefakty zmizely i z hospody Domu kultury Akord (dříve Dům kultury Nové huti Klementa Gottwalda), to už jsem v Zábřehu. A nic výtvarného nenajdu ani v nedalekém Avionu. Začínám rozvíjet myšlenku, že ostravští malíři (minimálně okruh kolem Hudečka, Buchtelíka, Balabána, Bendy, Tepera, Pavlíka či Kudely) by měli namalovat obraz nejbližší hospody, u které mají trvalé bydliště, a darovat ho podniku. Barevnou velkoformátovou malbu, takže stále sterilnější ostravské výčepy by dostaly šanci alespoň na nějakou proměnu.

Ze zoufalství se procházím Bělským lesem. Jasně, co bych asi tak měl čekat od dnešních hospodských. A nostalgicky vzpomínám na obrazy, které ještě v osmdesátých letech minulého století visely v mých oblíbených podnicích. Hlavně na ty, které výčepy zdobily třeba i sto let, než někdo tyhle obrazy v devadesátých letech prostě ukradl. Anebo vyhodil na smetiště. Myslím třeba na plátna a fresky v hospodě Na Společenstvu a Myslivně, v kavárně Praha, v Elektře, na obrovské plátno Ondráše a Juráše ve Frýdku U Bumbalů, na obrazy v hotelu Odra a dalších podnicích.

Kresby ve Starobělské Kolibě. (Foto: Ivan Mottýl)

Teď stojím na konečné jedenáctky v Zábřehu a mířím do Koliby v Bělském lese, tedy do „lesního“ podniku z osmdesátek. V Kolibě jsem už kupodivu vyslyšen. Na stěnách visí série kreseb, která zpodobňuje exteriér hospody. Jsou to sice jen skici, ale věřím, že brzy autor do Koliby donese i malby. V Kolibě popíjím starobělské višňové pivo a mám velké novoroční přání, aby se na stěny ostravských hospod opět vrátily obrazy. Ve městě žije přebytek malířů, které každoročně vychrlí Fakulta umění Ostravské univerzity, tak v čem je sakra problém?

*

Pivnice Venuše. Dr. Martínka 1295, Hrabůvka.
Restaurace Hajcman. Horní 288/67, Dubina.
Hostinec Starobělská Koliba. Svornosti 737/100, Zábřeh.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.