Dirigent Jakub Žídek o blížící se premiéře muzikálu West Side Story: Takové hudební orgie jste ještě nezažili!

Jak jste strávil konec uplynulého roku? Patříte k těm, kteří toto období hodně prožívají?

Konec roku jsem strávil se spoustou „Koček“ na „Lodi Lásky”. Takže co víc si přát! Poslední dva večery v roce jsme s naším souborem hráli muzikál Kočky a silvestrovské představení Děj se co děj. Nový rok jsem pak oslavil v rodinném kruhu doma ve Štěpánkovicích.

Přesto jste měl důvodů k oslavě hned několik. S Národním divadlem moravskoslezským jste spojen již deset sezon. Zkusme se však nejprve ohlédnout o pár pater hlouběji. Vy jste opavský rodák a v Opavě jste také s hudební kariérou začínal, že?

Na ZUŠ Václava Kálika jsem se učil hře na klavír u Petra Škarohlída a protože vyučoval také hru na varhany, učil jsem se souběžně oba nástroje. Více jsme se ale věnovali hře na varhany. Vtipné na tom je, že ani jednomu nástroji se dnes profesionálně nevěnuji a navíc diriguji muzikály a operety v Divadle Jiřího Myrona, stejně jako svého času pan Škarohlíd. Nemohu také opomenout ZŠ Ilji Hurníka v Opavě, kde jsem navštěvoval dětský pěvecký sbor Domino se sbormistryní paní Ivanou Kleinovou. Tady jsem se učil zpívat a asi od páté třídy už i korepetovat. Spojení se sborem Domino přerostlo po dobu více jak deseti let ve velmi úzkou spolupráci a řadu nádherných zážitků na zájezdech po celém světě.  Měl jsem také možnost poznat řadu předních světových sbormistrů a většině z nich také dělat asistenta a korepetitora. To byly velmi cenné zkušenosti.

Následovala Janáčkova konzervatoř, kde jste vystudoval trochu překvapivě hru na varhany. Proč jste se rozhodl právě pro tento nástroj?

Tady musím zmínit vliv mého otce. Sám byl velmi dobrým amatérským bubeníkem v kapele Izabel působící tady na Opavsku. Hráli, tak jako většina tehdejších kapel, od dechovky po rock and roll úplně všechno. A navíc byl otec i zpívající bubeník, takový štěpánkovický Phil Collins (smích). Zkrátka a dobře, hudba mě velmi bavila a doma ve sklepě jsme měli hudební klubovnu, kde jsme společně muzicírovali. Nejprve s jistou dávkou nucení, ale později už s radostí a útěkem od školních úkolů jsem hrál na různé digitální varhánky a klávesy a dokonce mě otec nutil u hraní i zpívat. Byl to výborný základ pro orientaci a vnímání populární a taneční hudby. Možná i proto se mi zpočátku do vážné hudby moc nechtělo. Otec i děda pracovali v zemědělském družstvu a oba postupně i jako předsedové.

Takže jste podědil i nějaké zemědělské geny?

Já byl odmalička, když to bylo možné, někde na traktoru, kombajnu, bagru apod. Nákladním autem jsem na žních jezdil už od čtrnácti let a dnes mám řidičák i na autobus. Vlastně jsem se zemědělství chtěl po základní škole věnovat, bavilo mě to. A tady byl otcův razantní zásah. Tak trošku mě na konzervatoř dotlačil, přestože už jsem udělal přijímačky na Mendelovo gymnázium v Opavě. Nakonec bych si nejspíš cestu k hudbě našel i tak, ale zcela určitě jinde a jinak. Takže, tati, díky, a to se vším kladným i záporným, co k umělecké profesi patří (úsměv).

Ostravskou univerzitu jste absolvoval u legendárního sbormistra Lumíra Pivovarského. Jak na tato léta vzpomínáte?

Ostravskou univerzitu jsem sice absolvoval, ale jen čtyři semestry, protože v průběhu studia sbormistrovství jsem udělal přijímačky na JAMU, obor dirigování orchestru, a přirozeně jsem tedy pokračoval ve studiu v Brně u pana profesora Rostislava Hališky. Na Ostravskou univerzitu ale vzpomínám jen v tom nejlepším světle. Vládla tam velmi pohodová atmosféra a takový mimo jiné byl i pan Pivovarský. Skvělý člověk a praktik. Učil mě zpěváky poslouchat, vnímat a nevtíravým způsobem je dovést až k vlastnímu hudebnímu zaujetí a potěšení z toho, co zpívají.

Další zkušenosti jste získal ve Slezském divadle v Opavě…

Sbormistrování ve Slezském divadle bylo další výbornou zkušeností, která se mi v té době moc hodila. Častá práce s kolektivem dospělých, starších a zkušenějších zpěváků mě nutila se velmi intenzivně připravovat na každou zkoušku. Musel jsem se aspoň foneticky začít učit ovládat např. italštinu nebo němčinu. Později jsem tyto zkušenosti využil jak v Operním studiu při Fakultě umění Ostravské univerzity (Figarova svatba v italštině, Liška Bystrouška či rádio opery Bohuslava Martinů), tak v souboru opery NDM, kde jsem mohl hostovat u několika nádherných operních titulů (Romeo a Julie, Anna Bolena, Jenovéfa a Nabucco).

Patříte k dirigentům, kteří hudbu prožívají celým tělem, od cítění rytmu po modelování melodie. Mám pocit, že jste především dobrý a poctivý muzikant a snažíte se udržet celý orchestr pohromadě a vystihnout to podstatné. Mýlím se moc?

Hodnotit mě musí jiní, sám sebe ale vnímám dost podobně tomu, co popisujete. Troufnu si s nadsázkou tvrdit, že jsem nejlepší taneční divadelní dirigent v celém Česku. A na Slovensku tiéž (úsměv). Za premiéru muzikálu Sunset Boulevard jsem byl jedním nejmenovaným ředitelem jednoho nejmenovaného Karlínského divadla pochválen za nejlepší „baletní” výkon. Hudba mnou prostě cloumá!

V současnosti jste hudebním ředitelem souboru operety/muzikálu NDM. Co je náplní vaší funkce, o níž jste mimo jiné také uvedl, že „kancelářské práce ukrajují čas věcem, pro které tu jsme, které nás baví, a to jsou povinnosti umělecké“?

Mojí hlavní pracovní náplní je především splnit vše, co na očích uvidím šéfce souboru Gábině Petrákové. Takovou odpověď jste nečekal, že? Já taky ne. Je to samozřejmě můj typ humoru, který ale často vychází z jasných reálií. Každý máme nějakého šéfa, jehož úkoly zkrátka musíme plnit. Já mám tu výhodu, že mám navíc šéfovou. Ale teď už vážně. Spolupracuji aktivně např. na budoucí dramaturgii souboru, nejvíce se věnuji orchestrální složce a všem jejich požadavkům, problémům a návrhům. Snažím se neustále obměňovat nástrojový inventář našeho souboru a přesvědčovat vedení divadla k investicím do nových nástrojů a moderních digitálních hudebních technologií. V minulosti nás všechny hodně zaměstnávala rekonstrukce zejména zkušebních prostor DJM. Doplňoval jsem a zpracovával návrhy na novou orchestrální zkušebnu, konzultoval stavební materiály a akustická opatření, tvořil seznamy nových nutných nástrojů a vybavení nových zkušeben.

Pokud vím, poslední nastudovanou operetou byl před čtyřmi lety Ples v opeře. Neměl by se název souboru aktualizovat spíše na soubor muzikálu a operety? Vypadá to, že ostravské divadlo vsadilo karty na populárnější a přeci jen současnější muzikál…

Neměli bychom zapomínat, že nynější operetně/muzikálový soubor si své jméno a slávu v minulosti vybudoval zejména a především žánrem opereta. Právě na ni se do divadla v hojném počtu chodilo a měla nejenom v kraji své zvučné jméno. Ano, máme dnes na repertoáru mnohem více muzikálů než operet, ale tomuto žánru bychom se měli aspoň jednou za čas věnovat. Operety, a tím myslím řemeslně dobré operety např. J. Offenbacha, F. Lehára nebo E. Kalmána, pokud se poctivě studují, jsou určitým typem očisty pro všechny hudební složky souboru. Něco jako Mozart pro filharmonické a divadelní orchestry a operní zpěváky. Byla by škoda obecný odkaz operety jako takové zapomenout a zejména té ostravské. Vždyť bez ní by nejenže nebyl dnešní operetně-muzikálový soubor, ale nejspíš ani muzikál obecně. No, ale hlavně máme soubor, který ji umí hrát a zpívat.

V Národním divadle moravskoslezském jste nastudoval řadu úspěšných muzikálových inscenací. Od zlomové Marguerite až po úspěšné muzikály Děj se co děj, Jesus Christ Superstar a Thrill me. Co dílo, to docela výrazný milník, nemyslíte? Která jsou vám osobně nejbližší?

Marguerite byla velkou zkušeností s nesmírně emocionální hudbou, Pardon My English a Sázky z lásky byly můj vhled do swingového žánru a také trénink, jak dělat nebo nedělat muzikál. Muzikály A. L. Webbera jsou kapitolou samu pro sebe a např. Děj se co děj považuji za zúročení mých zkušeností a vztahu ke swingové hudbě a zároveň skvělých hráčských schopností našeho orchestru. Za tu dobu už jsme schopni se i vzájemně inspirovat a naslouchat jeden druhému.

Ještě se zastavme u muzikálů Andrewa Lloyd-Webbera, které díky šéfce souboru Gábině Petrákové mají v Ostravě v celostátním kontextu poměrně exkluzivní postavení. Je to i pro vás srdeční autor?

Určitě ano, je to jedno z nejslavnějších muzikálových jmen a oprávněně. Zároveň si myslím, že patří k základnímu vybavení všech muzikálových zpěváků i hráčů. Pestrá kombinace a šíře jednotlivých hudebních žánrů od swingu, jazzu, přes rock, rock and roll, blues, náročné střídavé rytmy až po symfonické typy muzikálů, jako např. Sunset Boulevard. To je určitě můj favorit.

Vaším současným cílem je další muzikálový klenot – West Side Story Leonarda Bernsteina. Vnímáte ho jako další muzikálové veledílo?

Bezpochyby ano. Bernstein je v tomto muzikálu velký hitmaker, tak jako např. Lloyd-Webber nebo náš Karel Svoboda. Ty melodie si prostě musíte zapamatovat a zpívat při odchodu z divadla. Umí taky báječně spojovat skladby ryze rytmického charakteru se skoro symfonickými plochami. Skládám hold všem, kteří dokáží napsat muzikál s těmito kompozičními atributy. Patří sem dle mého názoru i Bídníci, Sunset Boulevard, Marguerite, ale i např. Romeo a Julie Borise Urbánka. Prostě poctivý typ symfonického muzikálu. Ne jen v každém čísle bicí sada, baskytara, kytara, klávesy a jedeme drnky-brnky celý muzikál.

Bernstein sám vzpomínal na okolnosti vzniku díla: „Dumal jsem nad hudbou k West Side Story a myslím, že jsem zabloudil. Najednou jsem stál pod mostem přímo u řeky někde kolem Stopětadvacáté ulice. Všude kolem mne si hrály portorikánské děti, s tím typickým newyorským křikem a jeho drsností. Ale přitom ten most byl klasický, s pilíři a klenbami. Ten kontrast mě fascinoval. Obsahoval vlastně celé téma West Side Story. Rozumíte, současný obsah odrážející klasický mýtus. Najednou jsem měl nápad na výstup s rumbou. Dokonce jsme ten krásný most použili ve scéně.“ Co to o něm podle vás vypovídá?

Bernstein byl hudební génius a multižánrový umělec. Zastával tolik profesí a schopností, navíc s absolutním zájmem o zkoumání každého jednoho hudebního motivu, melodie či rytmu. Proč je právě takový a právě v tomto konkrétním místě partitury a jak jej tím pádem pochopit a interpretovat? Uznávám jej jako skladatele, dirigenta, hráče ale i velkého učitele hudby, kterou se ji snažil lidem co nejvíc a nejjednodušeji přiblížit. Ale byl to taky člověk z masa a kostí, který měl rád víno, ženy a zpěv. A to v té muzice rozhodně je!

Autor scénáře West Side Story Arthur Laurents prohlásil, že to je nejlepší divadelní hudba, jakou kdy kdo napsal. Souhlasíte?

Neslyšel jsem toho ještě dost na to, abych si to dovolil tvrdit. Ale určitě bude v Top 5. Má rozhodně cit pro děj, pro situaci a umí ji nejen podpořit, ale povýšit ji na působivý hudebně-divadelní obraz.

Bylo dohodnuto, že tanečníci a herci nebudou zastavovat při aplausech, protože jak řekl Laurents „nechtěli jsme, aby herci vypadli z role, chtěli jsme, aby to pořád jelo jako parní válec“. Budete o podobném „parním válci“ uvažovat také?

To je tak trošku otevřené. Zvykli jsme si všichni na potlesky po každém čísle, ale je pravda, že mi to mnohdy vadí. I proto mám raději prokomponované muzikály, které mají jen málo míst, kde se dá vůbec zatleskat. Druhým dechem však dodávám, že ten potlesk někdy potřebujeme během představení slyšet všichni. Máme totiž podle něj možnost hodnotit, zda se představení vyvíjí dobře či špatně, a dost nás to někdy ovlivňuje. No a pak si z toho vyber…

38 lidí, kteří umějí skvěle tančit a zpívat… Jak těžké bylo sehnat tuto partu dohromady? 

Těžké, těžké. Šikovní lidi by se našli, ale mnoho z nich má své závazky v jiných divadlech a to byl u obsazování hlavní kámen úrazu: skloubit zkouškové a hrací plány snad všech hudebních divadel v Česku. A na Slovensku tiéž.

Zachováte celé dílo bez škrtů nebo budete zkracovat?

Škrt zatím plánujeme jenom jeden krátký. Jeden z mála, které autoři povolují a dokonce jej v partituře vyznačují.

Kritik Brooks Atkinson řekl, že „Bernstein složil další ze svých nervních, zářivých partitur, které zachycují pronikavý rytmus života ulice.“ Je to výstižná charakteristika Bernsteinovy hudby?

Je výstižná. Bude to sexy. Ale bude to ještě nervák!

Premiéra West Side Story na Broadwayi měla úspěch a ještě lépe dopadla nahrávka, které se prodalo přes milion kusů. Film dostal Oskara jako nejlepší snímek roku 1961 a celkem deset cen Akademie (Academy Awards). Očekáváte také, že vaše inscenace bude kasovní trhák?

Tento titul jsme si vybrali hlavně pro jeho mimořádnou uměleckou obtížnost. Je to nejen pro hudební složky opravdová výzva! No, a když se z toho stane kasovní trhák, jenom dobře.

Jak se později ukázalo, Bernsteinovi se konečně podařilo vytvořit hit písní „Maria“. Jednou po úspěchu West Side Story jel Bernstein autem a slyšel v rádiu jednu z písní a řekl: „Žjů, jsem slavný!“  Záleží vám osobně také na úspěchu?

Určitě ano. V minulosti jsme předvedli řadu úspěšných premiér, jejichž kvalitu musíme dokazovat a snažit se udržovat v každé další repríze. To není lehký úkol a taky je to velký závazek. Myslím, že se od nás teď nic jiného ani neočekává. Těžká je cesta nahoru. Mnohem těžší je však nahoře se udržet.

Patříte k velmi oblíbeným a vyhledávaným českým dirigentům. Často si vás „půjčují“ například v Praze, ale nabídku jste už dostal i do NewYorku. Jak na ně odpovídáte? A chcete zůstat Ostravě věrný?

Cestovat a poznávat jiné soubory a divadla je důležité a mnohdy poučné i v tom, jak muzikál dělat, anebo taky nedělat. Rád hostuji především v Městském divadle Brno. Mám tam řadu známých a přátel. Mohl jsem si tam nastudovat např. další muzikál Lloyd-Webbera Whistle Down The Wind. Můj už pátý muzikál tohoto skladatele. Jedu na rekord (smích). A Ostrava? Tady jsem doma a tady je mi dobře. Mám občas chuť si některé věci přivlastňovat a i když mi nepatří, pyšnit se jimi. Proto si troufnu říci, že mám v Ostravě tak trochu „můj“ orchestr (smích).

Před dvěma lety jste založil rodinu a jste tatínkem. Jak vás naplňují či vyprazdňují rodičovské slasti a strasti?

Na co jsem ale pyšný úplně nejvíc, je právě má rodina. Dcera Natálka bude mít za měsíc už tři roky a syna Filipa máme jako předčasný vánoční dárek. Využívám každé možnosti být s nimi doma, takže momentálně z divadla po zkouškách a představeních opravdu přímo utíkám domů. Teď už jen v červnu svatba s mojí milovanou Soničkou a pak už jen samé sociální jistoty a první dovolená v Chorvatsku (smích)…

A jak by znělo pozvání hudebního ředitele Jakuba Žídka na novou inscenaci kultovního muzikálu West Side Story?

Přijďte, takové hudební orgie jste ještě nezažili!