Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Sukces ostravské West Side Story: Největší dojem zanechaly ženské protagonistky a orchestr

Sukces ostravské West Side Story: Největší dojem zanechaly ženské protagonistky a orchestr

7.2.2020 Divadlo

Osmé uvedení kultovního muzikálu Leonarda Bernsteina v České republice se odehrálo v Ostravě. Po Praze, Brně, Ústí nad Labem a Plzni je ostravské Národní divadlo moravskoslezské čtvrtým městem, jež se rozhodlo změřit síly s geniálním dílem, které jako žádný jiný muzikál neztvárnilo společenskou realitu tak otevřeně. Režie ostravské inscenace West Side Story se ujal Jiří Nekvasil v hudebním nastudování Jakuba Žídka. Ve čtvrteční premiéře v hlavní roli excelovala Martina Šnytová, v dalších rolích se představili Patrik Vyskočil, Peter Strenáčik, Veronika Prášil Gidová, Lukáš Adam a mnoho dalších. Orchestr operety a muzikálu řídil Jakub Žídek.

Zvětšit obrázek

Zleva Veronika Prášil Gidová a Martina Šnytová.
Foto: Martin Popelář

Motto: Kdo miluje muzikál, nemůže nemilovat West Side Story.

V turbulentních dějinách 20. století najdeme jen málo osobností, které by se daly srovnávat s jeho hudebním talentem. Na koncertním pódiu geniální Leonard Bernstein oslňoval jako dirigent. Den po jeho premiéře s Newyorskou filharmonií vyšel v deníku Times článek s titulkem: Leonard Bernstein u dirigentského pultu – debut génia. Exceloval též jako pianista, což potvrdil v sólovém partu těžkého Ravelova koncertu, dirigovaného od klavíru. Nezapomenutelný je jeho výrok, když poprvé přijel do Prahy a zíral nevěřícně na hradčanské panorama a šeptal: „To je zázrak“. Bylo mu tehdy 28 let.

Bernstein se věnoval vedle dirigování a hraní intenzivně hudební kompozici. Už jeho první „velká“ skladba, symfonie Jeremiah na biblické téma měla velký úspěch. Kromě koncertních pódií se snažil prorazit i v muzikálové tvorbě. Bernsteinův muzikál On The Town dosáhl 462 repríz. Naopak, muzikál Candide podle stejnojmenné Voltairovy satiry neuspěl, ačkoliv obsahuje mistrovskou hudbu a sám Bernstein jej považoval za své nejlepší dílo v tomto žánru. Ovšem do chvíle, než přišlo o rok později West Side Story (1957).

Zdařilá parafráze Shakespearova Romea a Julie, přenesená do drsného prostředí pouličních gangů velkoměsta, neztratila nic ze své přesvědčivosti a aktuálnosti. Krutost, bezohlednost a rasovou nenávist v kontrastu k čisté a bezelstné lásce vykresluje geniální hudba, neodmyslitelná choreografie Jerome Robbinse, silné texty Stephena Sondheima a libreto Artura Laurentse. Neméně zdařilá byla stejnojmenná filmová adaptace z roku 1961, která získala 10 Oscarů. Písně jako Maria, Tonight, America či Somewhere se zařadily k absolutním hitům a Bernstein si spokojeně pobrukoval, že se mu konečně podařilo napsat šlágr, který by znali všichni.

Z inscenace West Side Story. (Foto: Martin Popelář)

A právě hudbou ohlédnutí za ostravskou premiérou zahájíme, protože hudební nastudování Jakuba Žídka patřilo k nejsilnějším pilířům ostravské inscenace. Od prvních tónů orchestrálního Prologu až k závěrečnému Finále podal orchestr operety/muzikálu NDM výkon plný skvělých instrumentálních sól a společné energie, z níž sršely velké emoce. Semknutost, sehranost a osobní nasazení jednotlivých hráčů byly markantní a Bernsteinova hudba zapůsobila invenční svěžestí, efektní zvukovou paletou a dravou rozkoší z rytmu. Na své si přišly skvěle hrající žestě a dřeva, ale vyřádili se i hráči na bicí nástroje, kteří famózně ovládli nejroztodivnější instrumentář. Energický dirigentský styl Jakuba Žídka šel muzikantům na ruku, pevně držel nepravidelnou rytmiku a všechny sólové nástupy pod kontrolou, aniž by ztratil na okamžik obvyklou pohodu a nadhled. Jako mírně problematická se místy jevila akustická kvalita nazvučení, ale nesoulad v nástrojové prokreslenosti se podařilo v průběhu inscenace doladit.

Vpravo Martina Šnytová. (Foto: Martin Popelář)

Režie Jiřího Nekvasila se drží klasické narace příběhu West Side Story včetně dobového rámce a prostředí. Důkladněji si režisér pohrál s vykreslením charakterů a temperamentu jednotlivých postav. Někteří představitelé pod zkušeným vedením Nekvasila vytvořili kaleidoskop tragikomických figurek, které dynamizují a oživují v podstatě jednoduché dějové schéma. Hravě režie okořenila improvizovanou svatební scénu Marie s Tonym pomocí barevných figurín, symbolizujících rodiče a svědky. Ostravská inscenace se nebojí vypíchnout humor a zábavu: přidané hlášky a individuální nápady jsou příjemným osvěžením, v daném kontextu působí jako logická protiváha k dramatickým a sociálně kritickým momentům. Rvačky a bitky sice postrádají vyostřené napětí a působivost rituálních ceremoniálů, ale poukazují na reálnou motivaci, jejímž zdrojem jsou nespokojenost, rasová nenávist, nerovné sociální postavení a nefunkční rodinné vazby. Dobrou volbou byl výborný překlad Jiřího Joska, který citlivě zohlednil přirozené frázování, rytmus a intonaci českého jazyka.

Patrik Vyskočil a Martina Šnytová. (Foto: Martin Popelář)

Choreografie Lucie Holánkové efektivně pracuje s jevištním prostorem, avšak oproti invenčním prvkům Pavla Strouhala v ostravských Kočkách zde nic neutkví a neupoutá. Souvisí to i s vlažným výkonem ostravské company, která má ještě co zlepšovat, aby byl výsledek souměrný. Kostýmy Hany Knotkové jsou slušivé, přiléhavé a typově zdařile vystihují jednotlivé protagonisty děje: od vášnivých barev portorikánských holek přes liliovou čistotu Marie až po uniformu zkorumpovaného policajta prostě fungují výborně. Scéna Davida Baziky je minimalistická, jejím cílem je obnažení prostoru pro taneční sekvence a vystačí si přitom s minimem symbolů. Balkónová scéna je nahrazena únikovým schodištěm. Bar se vysouvá z pravé zdi a pistole je s mafiánskou tradicí uschována pod soškou panenky Marie. Jednoduché a účelné.

Martina Šnytová. (Foto: Martin Popelář)

Jedním z citlivých míst ostravského nastudování je výběr obsazení. Tomu čtvrtečnímu kvalitou suverénně vévodily ženy. Začněme od vynikající Čáry Kristýny Štarhové, jejíž živelnosti a spontaneitě čelí obě bandy vcelku bez adekvátní interakce. Výborná je rovněž Rosalia Andrey Gabrišové, pěveckou precizností zaujala v písni Somewhere Michaela Danielová.

Absolutně skvělá však byla jedině dvojice Anita Veroniky Prášil Gidové a Maria Martiny Šnytové. Záměrně obě dámy zmiňuji najednou, protože pouze mezi nimi fungovala rovnocenná, elektrizující jevištní alchymie. Ač obě z jiného emočního a pěveckého těsta, dokázaly vystihnout jednání a prožívání svých postav s progresivitou a obrovskou gradací, ať už šlo o scénu brutálního ponižování Anity či o závěrečnou dramatickou výčitku Marii.

Veronika Prášil Gidová a Andrea Gabrišová. (Foto: Martin Popelář)

Obě dámy také excelentně premiéru odzpívaly a po herecké stránce nechaly své mužské protějšky daleko za sebou. Pánům se na jevišti tentokrát příliš nedařilo, o vhodně vybraném obsazení všech postav by se dalo pochybovat. Někteří na sebe upozornili herecky : v paměti utkví cholerický Pruďas Ondřeje Nosálka, Tony Patrika Vyskočila, Arab Laco Hudce Šubrta, doktor Libora Olmy, Krupke Jana Drahovzala a Rukavička Petera Svetlíka.

Bernardo Petera Pechy z mého pohledu pěvecky nepřesvědčil, jeho herecký výkon byl trochu rozpačitý, jako by se v postavě tvrdého a drsného vůdce party a bedlivého strážce a ochránce své sestry teprve hledal. S větší pohybovou i pěveckou věrohodností se dařilo Riffovi Petera Strenáčika, jemuž se podařilo vykreslit jistou psychickou závislost na Tonym přirozeně.

Nejvíce se s rolí popral Tony Patrika Vyskočila, ale ani tomu se úplně nedařilo kvůli ploché dynamice a občasné slabší artikulaci vyhovět standardním nárokům na kvalitní interpretaci. Potěšil psychologicky výstižný herecký projev Lukáše Adama v roli China a pozornost upoutal prohnilý policajt Schranka v sugestivním podání Jana Vlase.

Martina Šnytová a Lukáš Adam. (Foto: Martin Popelář)

Ostravská inscenace má mnoho pozitivních vlastností. Hudební nastudování a výkony orchestru jsou špičkové a neponechávají nic z působivé Bernsteinovy hudby náhodě. Jazzové i klasické prvky jsou ztvárněny bravurně, bez fiktivního dělítka mezi „vážnou“ a „populární“ hudbou, ve smyslu Bernsteinova výroku: „jsem skladatelem vážné hudby, který se pokouší psát písničky.“ Režie a celkové ztvárnění je vedeno v citlivé symbióze s příběhem, nechybí zde ani příhodně dávkovaný humor, jehož nedostatek byl kdysi tomuto muzikálu vyčítán.

Martina Šnytová a Patrik Vyskočil. (Foto: Martin Popelář)

Bohužel jiskření a rivalita mezi oběma znesvářenými stranami zatím pouze skomírá a nemá patřičnou hutnost a elektrizující šmrnc. Některá taneční a pěvecká čísla působí nedotaženě a výkony na pódiu vlastně trochu zachraňuje ústřední dvojice Veroniky Prášil Gidové a Martiny Šnytové.

Ne ve všech případech se ukázala volba protagonistů jako vhodná a adekvátní jejich momentálním schopnostem a dovednostem. Uvidíme, jak se s Bernsteinovou svízelnou hudbou vypořádají účinkující druhé sobotní premiéry, kdy se v rolích Tonyho a Marie představí Tomáš SavkaMariannou Polyákovou.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.