Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Expozici Michala Cimaly ve Výstavní síni Sokolská 26 by slušelo konkrétnější téma  

Expozici Michala Cimaly ve Výstavní síni Sokolská 26 by slušelo konkrétnější téma  

13.2.2020 Obraz & Slovo

Výstavní síň Sokolská v Moravské Ostravě hostí výstavu havířovského rodáka Michala Cimaly. Pětačtyřicetiletý malíř, sochař, designér a hudebník vystudoval kov a šperk na pražské UMPRUM, kde také v současnosti působí jako asistent v ateliéru sochařství I.

Zvětšit obrázek

Michal Cimala hraje na vernisáži na jeden z vystavených objektů.
Foto: Výstavní síň Sokolská 26

Na aktuální ostravské výstavě nalezneme průřez Cimalovou tvorbou, a to jak v čase, tak v různých mediálních formách. Široké spektrum autorovy invence je sice pozoruhodné, ale jeho prezentace na tak malém výstavním půdorysu působí nešťastně.

Můžeme se zájmem zkoumat jednotlivosti, ale výstava jako celek prostě nedrží pohromadě v rámci předem specifikovaného východiska. Mísí se zde rozličné polohy na základě paradigmatu „ukažme ze mě co nejvíc“. Jenže na tak malé výstavě nekonzistentní ochutnávka vlastně nemůže říct nic ani o jednotlivých proudech autorovy tvorby, ani o celistvějším obrazu Cimalovy umělecké osobnosti. Jinak řečeno, malý členitý prostor výstavní síně na Sokolské ulici nesnese výstavy typu retrospektiva a nemůže vykreslit pravdivější obrázek umělcova portfolia.

Jestliže bychom chtěli smysluplněji a kritičtěji hodnotit to, jestli se umělec dokáže opravdu sebevědomě pohybovat ve všech prezentovaných mediálních oblastech, bylo by zapotřebí většího prostoru, třeba ostravského nebo brněnského Domu umění. Právě v Brně nedávno podobná výstava proběhla. Průřez mnohovrstevnatou prací Otakara Pištěka zabral všechny výstavní prostory a umožnil divákovi solidní otisk jeho výtvarného myšlení jako celku.

Mysteriózní hlava, bronz, 2013. (Foto: Jaroslav Michna)

Pokud chtěli umělec s kurátorem v galerii na Sokolské ale říct pouze to, že Michal Cimala je interdisciplinárním umělcem, tak to z výstavy zřejmé je. Ovšem mě jako diváka by zajímala ne povrchní ochutnávka jednotlivostí, ale třeba sevřenější zpráva o tom, jak vystudovaný šperkař pracuje například se zvukem. Ve výstavě se totiž nachází jeden zvukový objekt napojený na elektrickou aparaturu. Bohužel jako návštěvníkovi výstavy mi bylo skryto, jak celá věc funguje a zní, jelikož byla vypnutá a nikdo z galerie ani text mě nenavedl například k její aktivaci nebo možnosti vyloudit nějaký zvuk. Jako bych se díval na podium před začátkem koncertu, ale zvuk kapely bych si nakonec musel jen představit.

Vystavený hudební nástroj. (Foto: Jaroslav Michna)

Jestliže se ale z kurikula autora dozvíme, že se dlouhodobě a kontinuálně věnuje mimo jiné i práci se zvukem, možná by bylo zajímavější orientovat výstavu jen na tuto oblast, která překračuje autorovo základní školení. Právě vykračování umělců z ulity mediálních forem, v nichž se akademicky vyškolili, můžou být svěžím otiskem jejich kreativního potenciálu.

Když odhlédnu od koncepce celku a budu se zabývat jednotlivostmi ve výstavě, rozhodně nejsilnější je vstupní výstavní část. Místnosti dominuje konstrukce s množstvím rozličných sochařských hlav, figur a kompozic. Je očividné, že zde je Michal Cimala pevný v kramflecích. Malá měřítka soch jsou ve svém účinku násobena kumulovanou instalací. Dochází k jejich dialogům, k záměrnému i nezáměrnému vazbení, ke karikování, opozicím i k posilování či naopak oslabování jednotlivých výpovědí. Je to takový emocionální a tvarový babylon.

Pohled do vstupní části výstavy. (Foto: Jaroslav Michna)

Kompoziční instalace krouží kolem tématu identity, jejího variování, posouvání a tvarování do roztodivných „inkarnací“. Široké pole emoci a výrazů vytváří napětí, a to jde ruku v ruce s materiální a tvarovou explozí. V ní lze fyzicky procházet. Pitoreskní instalace působící zčásti jako architektura, zčásti jako světlený objekt nabízí zajímavé sochařské polohy, které můžeme zkoumat v detailech.

Co se týká obrazů na výstavě, opět musím konstatovat, že nerozumím jejich výběru, který se dá jen těžko hodnotit jako celek. Každopádně nalezneme v nich znovu Cimalovu neukotvenost jak v malířském rukopisu, tak v tematice.

Pohled do instalace, v popředí socha Victoria, bronz, 2019. (Foto: J. Michna)

Jsou zde k vidění materiálové fúze akrylu a spreje, airbrushe a lentikulárního tisku. Jakoby každou místnost obsadil jiný umělec. Malířsky mi přijde nejsilnější série v poslední vystavované místnosti. Obrazy Centrální mozek lidstvaZajíc v pytli nesou přesvědčivou expresivitu výrazu. V Cimalových obrazech často nalézáme napětí v polarizaci děje rozbíhajícího se mezi nebem a zemí. Znaky vrtulníků v sérii čtyř obrazů v poslední výstavní místnosti dodávají do surreálně abstrahovaných výjevů témata strachu, pohybu a potenciální hrozby. I když letí ve vzduchu, jakoby kompoziční rozvrh obrazů racionalizovaly a ukotvovaly. Symbolizují kontrolu shora.

Ve stejném prostoru je pak série kreseb Ve vlaku 1-7 z roku 1998. Zde autor zajímavým způsobem pracuje s tématem času a identity. V sérii je základním prvkem pohyb vlaku doprovázen stále se měnícími kulisami pohledů z okna. Tato těkavost je zdánlivě rozporována konstantou sedící postavy u okna kupé. Skrytost identity spolucestujícího, s nímž často ve vlaku trávíme hodiny času, je, řekl bych, základní paradigma psychologického napětí cesty vlakem. Obměny masky v sérii ale ukazují obecně na podstatu člověka proměnlivě kamuflujícího vlastní identitu v závislosti na určitých situacích.

Z výstavy Michala Cimaly. (Foto: Jaroslav Michna)

Škoda, že se výstava nezaměřila, a to ani textem či názvem expozice, právě na užší tematickou reflexi lidské identity a její potenciální kamufláže, jelikož s ní autor očividně často pracuje, mimo zmíněné série i v sochách Mysteriózní hlava, Čas neléčí, Kamarád z Hong Kongu-Yun Fun či Victoria.

Jaroslav Michna | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.