Eva Konečná z kapely Places: Přeji si, aby aktuální dění bylo signálem změny k lepšímu

Places letos slaví 10 let na hudební scéně. Když se za těmi léty ohlédneš, jaké jsou tvé pocity?

Musím přiznat, že kdybych si to výročí občas nepřipomněla, asi bych si ani neuvědomila, že už je to celá dekáda. Tehdy jsme byli mladíčci, co chtějí dělat muziku. Minimálně já byla bez vizí, kam až bychom to mohli dotáhnout a co všechno zažít. Začali jsme zkoušet v domě po Marcynových předcích, s chabou aparaturou, s kobercem na zemi, s plakátem Ewy Farne na skříni a rockovou hudbou v srdci. Od té doby jsme složili spoustu materiálu, najezdili stovky kilometrů, párkrát změnili obsazení, občas zažili dost neshod, ale hlavně jsme se našli. Mé pocity jsou veskrze pozitivní.

Každopádně věci jsou v pohybu, neboť jste vypustili do éteru nový song Quiet Sirens. Co si pod tím názvem, který je vlastně oxymóronem, má člověk představit?

Zmíněný oxymóron byl vlastně záměrem. Tiché sirény mají být zrcadlením našeho vnitřního hlasu, který v nás někdy může křičet na plné pecky, a přesto jej nemusíme slyšet. Možná proto, že se ho snažíme potlačit nebo vůbec nevnímat. Občas se totiž ve svém vlastním nitru nemusíme úplně vyznat a hledáme odpovědi kdekoliv. Třeba v tichu, v lesích… 

Právě les je místem, kde se příběh písně odehrává. Kde se natáčelo?

Natáčelo se na Palkovických hůrkách, které máme od Ostravy, co by kamenem dohodil. Byl to jeden z prvních teplých únorových dnů. Ale vzhledem k tomu, že jsme šli prakticky pořád do kopce, bychom se zahřáli i bez toho slunce (úsměv).

Ten motiv cesty je zřejmý: Kráčíš krajinou, lesem, jsou vidět zbytky sněhu, průhledy do korun stromů, černobílá barva jakoby snímala krajinu estetikou jesenické kapely Priessnitz… Kam to vlastně míříš?

Ano, taková estetika je nám sympatická. Pokud bychom se bavili o klipu jako takovém, rozkaz zněl jasně: jděte pořád do kopce (smích). Kam mířím, není důležité, i když mít cíl je fajn. Ale tady platilo spíš pravidlo, že cílem je cesta. Cesta rozjímání, cesta otázek a hledání odpovědí, cesta se sebou samým.

Možná i za sebou samým? Většinu písně tě jde vidět pouze zády ke kameře. To je osvědčený trik, který zvyšuje napětí. Přesto se na vrcholu nakonec otočíš a spatříš nějakou ženu…Kdo to je?

Tou ženou je mé druhé já. U ní nacházím odpovědi nejen v klipu, ale i v reálném životě. Je to má vrba, můj kritik, můj přítel, můj domov, moje sestra Pavlína.

Song má poměrně epický rozměr. Jen evokativní intro trvá skoro dvě minuty. Připadá ti to jako dobrý prostor pro vlastní myšlenky?

Souhlasím. Délka intra je také zčásti vinou dlouhého jamu, který stál na prvopočátku celé písně. Tehdy jsem se jamu zkoušela poprvé účastnit i jako hráč, kluci totiž na zkušebně zapojili nový synťák. Tak jsem si tam břinkla asi tři tóny a přes všechny obavy to vyzkoušela i na několika koncertech. Novoty však vzaly za své s poškozením zvukovky. Intro ale zůstalo, dohrály se nové party, přizval se trumpetista a tak to dopadlo.

To je hezká vina! Ona ta délka písně je košer, trumpetové a kytarové interjekce jsou v kontrastu ke tvému éterickému, sametovému zpěvu, který někdy spíše vyzařuješ a šeptáš. V tom tichu je ale strašná síla. Promýšlíš si svou linku výrazově a dynamicky? Nebo je to čistý feeling a intuice?

Vždycky jsem se považovala za špatného improvizátora, proto jsem si zpěvní linky promýšlela dlouho a pečlivě. Pracuju na tom a na zkouškách se po všech povzbuzujících pohledech od kluků snažím držet krok. Co se ale týče dynamiky a celkového prožitku písně, ty přicházejí až na závěr, s textem. Ten feeling není záměrný nebo promyšlený, prostě je. U této nahrávky byl ale trochu zapříčiněn i mou hlasovou indispozicí, se kterou jsem v té době soupeřila. A jak se to hodilo! (smích).

Jasně! Píseň je stejně definitivní. Jako život a jako smrt. Bez cavyků. Pokud dobře počítám, je Quiet Sirens už čtvrtá vlaštovka, která signalizuje chystané album… Kdy se ho asi dočkáme?

Zatím nemůžu nic potvrdit, ani vyvrátit, jisté ale je, že pracujeme na dalších písních a snad se v dohledné době bude i nahrávat. Ostatně, teď je toho času více než kdykoliv dřív.

To je pravda! Čas teď plyne pro všechny trochu jinak, že?

Přesně tak. Pro všechny jinak, ale přitom jsme v tom všichni stejně spolu.

Myslíš, že to lidi změní, nebo přivede k zamyšlení, že spousta věcí v životě jde udělat jinak?

Chci věřit v pozitivní změnu. Mně jako učiteli vyvstává na mysl, vzhledem ke společenské situaci, hned několik výrazných změn. Školy zůstávají zavřené, učitelé se sebevzdělávají v novodobé technice a přístupu k výuce. Rodiče především menších dětí jsou nuceni, kromě své práce a běžného chodu domácnosti, navíc ještě zajistit vzdělávání svých ratolestí. V posledních dnech jsme svědky nesmírné sounáležitosti mezi lidmi ve všech možných odvětvích. Přeji si, aby to bylo signálem změny k lepšímu.