Hruška, Chaleplis, Polách, Klega, Ligocký a další básníci reagují na pandemii ve sborníčku deníku Ostravan.cz

V Janáčkově ulici v centru Ostravy by se daly očekávat spíše srazy hudebníků, od září loňského roku se však v tamním podniku Sádrový Ježek setkávají každé pondělí básnící. Tedy setkávali, dokud nouzový stav nezavřel pípy s pivem a kávovar. Na zatím poslední sraz básníků 9. března dorazili třeba Ondřej Hložek, Radek Touš, Petr Stach nebo Kristýna Svidroňová, která v Ostravě organizuje nepravidelná autorská čtení pod názvem Literární přeháňka.

„Setkávání v Ježkovi mi začíná citelně scházet, budu tedy ráda, když se sejdeme spolu s dalšími básníky alespoň takto v Ostravanu,“ reagovala Kristýna Svidroňová (1992) na výzvu, aby se literáti potkali mimořádně namísto v kavárně na stránkách deníku Ostravan.cz. S novými aktuálními texty. Následující soubor básní sice nemá oficiální statut, ale mohl by se třeba jmenovat Ježek v kleci. Symbolicky, protože pondělní hospoda je zavřená. A kdo ví, jak dlouho bude. „Zasílám stěny vyplněné vzduchem sasanek. Je to čerstvý text, komentář hodný zveřejnění však k němu nemám. Snad tedy postačí text sám,“ poznamenala básnířka v e-mailu.

KRISTÝNA SVIDROŇOVÁ

* * *

Stěny vyplněné vzduchem sasanek
odráží bílou úplnost
v břečce v absenci kyslíku
nesu sen mísu sněhu
obranou ve tmě
do dnů otevírám oči tak
aby neroztála

*

Poeta Petr Hruška (1964) první ze dvou zaslaných příspěvků nekomentuje. Autor právě vydané a vynikající monografie o Ivanu Wernischovi s názvem Daleko do ničeho však v tomto textu zřejmě vědomě navazuje na sžíravou ironii až poťouchlost, kterou Wernisch s gustem nasazuje jako účinnou zbraň proti české malosti.

PETR HRUŠKA

SOUKROMÝ SCÉNÁŘ PRŮBĚHU KORONAVIROVÉ KRIZE V ČESKÉ REPUBLICE (sepsáno 10. 3. 2020)

1. Lidé skoupí většinu trvanlivých potravin, protože koronavirus je reálná hrozba, která zničí půlku národa.
2. Lidé nebudou dodržovat zavedená opatření, protože koronavirus je zbytečná fáma, kterou se nenechá oblbnout půlka národa.
3. Půlka národa neotevře dveře nikomu, protože ti druzí jsou teď nebezpečnější než jindy.
4. Půlka národa se bude tajně po večerech scházet, protože dlouho zase nebude tak snadné stát se nezávislým.
5. Lidé začnou rozprodávat přebytečné zásoby potravin jiným lidem za „krizovou“, tedy výrazně zvýšenou cenu.
6. Lidé budou kupovat stárnoucí zásoby potravin od jiných lidí za „postkrizovou“, tedy výrazně pokleslou cenu.
7. Obě půlky národa se sjednotí v názoru, že je sakramentsky na co vzpomínat.

*

Řeči poezie skvěle rozumí i literát a pedagog Ostravské univerzity Roman Polách (1986).

ROMAN POLÁCH

* * *

Na cestě oblohy leží kobylinec slunce
cestující lidé táhnou vůlí zvíře vlaku
ptáci se podivují říji motorové pily
a nedaleká cesta bouří jako moře
pásy řeky modely kachen
na dálkové ovládání
náhlý výbuch slunce
odtahová služba veze mraky
v noci leží strašně tiše na vrakovišti
překrásně dlouhé nohy snu
to vám píchla duše
tak akorát u hospody směju se
no jó ale já jedu do práce
řeč přervou obrovité hory
to navršené krematorium lidstva
tolik obrazů a až k pláči tak málo života

*

„Tento rok pro mě nezačal příliš dobře,“ přemítá původně ostravský básník Filip Klega (1992), který své verše většinou píše v brněnských kavárnách. „A teď ještě zavřely hospody, takže i kavárna Švanda, kam sem chodíval ty svoje bláboly vždycky sepisovat. Každopádně jsem však teď něco napsal i přímo pro básníky ze Sádrového Ježka, kam se už dlouho chystám.“

FILIP KLEGA: NOUZOVÝ STAV 

Zavřely se nám krčmy
Zůstaly otevřené krámy

Přestal jsem pít
Nepíšu nic

Jsem v nouzovém stavu

Snad to zachová aspoň to zdraví

*

Vasilios Chaleplis (1993) patří k iniciátorům pondělních srazů v Ježkovi. A vynechá jen málokdy. „Moje báseň neobsahuje slova jako karanténa, krize, koronavirus, ale je psána z tísnivé perspektivy sociální distance. Váže se k ní pravdivá story, když mi na balkóně žárem prasknul popelník, protože jsem blbě típnul cigáro. Poté, co jsem do něj vrhl vodu, začala popelavá voda téct z balkónu dolů, sousedce přímo na její balkón. Začala na mě nadávat. Do toho se do mě opřel i vítr, což jsem ustál, ale malý zerav, který mám v květináči, ne. Takže se převrhl a s ním i hlína. A tak jsem byl ve svém malém panelovém bytečku obklopen všemi živly.“

VASILIOS CHALEPLIS: ŽIVEL

nenadávala by tolik
ani kdyby pro ni smrtka přišla
zkosený balkon uštědřil jí
pár popelavých kapek
voda vržená do žáru popelníku 

Kouř jí nevadil
Na ten si už zvykla
Pára z koksoven tady jako nahá dívka
obtéká domovy
sápe se do obzoru
a
nevím kam doputovat 

*

Jako první na výzvu deníku Ostravan.cz reagoval Petr Ligocký (1990), básník a literární redaktor ostravského časopisu Protimluv.

PETR LIGOCKÝ

* * *

Rozemletý
jako kafe
přepíná večer
program za programem 

děti i žena
už spí

děti i žena
už snad konečně spí

tak co teď…

před sebou
osm hodin volna

čas žít

*

A Dominik Bárt (1998) reagoval jako poslední, těsně před pondělní uzávěrkou: „Tahle báseň patří k těm, které jsem napsal v poslední době, a asi se v ní odráží i ´inspirace´ současnou situací. Teď je pondělí kolem desáté, tak poslední panák a jdeme na kutě.“

DOMINIK BÁRT

až polknutí to rozdělilo
na dvě neshodná denní určení

tečka za vzdouvající se tmou
nadzvedává ti nevynesený
hrudní koš 

dezinfekce místo oleje
snaží se rozpohybovat
nebezpečí doteku 

*

Poeta Radovan Jursa (1970) jako jediný z hostů pondělních básnických srazů nyní stojí v první linii této války s pandemií. Pracuje totiž jako kardiochirurg ve Fakultní nemocnici Ostrava a do improvizovaného sborníku zaslal hned tři aktuální texty. Celý cyklus nazval Brutálně květná neděle.

RADOVAN JURSA

23. BŘEZEN 2020

Potřebuji neviditelné provazy
stehy které se neprořežou
píseň o původu světa
přeložit
do pískacího jazyka Guančů
stonky hvězdoměsíců
mravenečníka
který by exhumoval její oči
potřebuji se sebrat
v plechovce rozpustit sníh
polknout
něco ti říct

4. DUBEN 2020

Ta báseň není o virech, ale vznikla proto, že mi chybí přátelé, které teď nemohu vídat. Ivan Motýl zmínil, že k básni mohu přidat něco jako doprovodný text. Neodolám a využiji tento prostor k malému postřehu.

Nějaké to dobrodružství jsem už v životě zažil, pár skvělých věcí, ale žádná se nevyrovná okamžiku, kdy vám do náruče položí novorozeně a vy se prvně díváte svému dítěti do očí. Až sem chápu hysterii tatínků, kteří chtějí být u porodu i v době karantény.

Problém je ale v tom, že loni v létě si to lidi užívali, jako by žádná pandemie neměla přijít.  A zatímco většina lékařských oborů omezila provoz, v porodnicích se jede na plné obrátky. A ne každá rodička počká s porodem, než přijde výsledek testu na COVID-19. Přítomnost tatínka u porodu znamená dvojnásobné riziko. Už teď je tam personál přetížený. A může se stát, že za měsíc bude polovina porodníků a pediatrů ležet doma s horečkou.

Po několika hodinách v plášti je dehydratovaný každý. Ochranný štít se mlží tak, že se nad pacientem řídíte spíš hmatem. Po pár hodinách dýchání přes respirátor bez ventilu se vám točí hlava, retinujete CO2 a začínáte mít halucinace. Nutně potřebujete vystřídat. Potřebujete někoho, kdo by vás vystřídal. V posledních dvou větách se mi opakuje sloveso potřebovat. Zdá se, jako bych teprve teď porozuměl své vlastní básni.

5. DUBEN 2020 / POSLEDNÍ VEČEŘE

Náš prezident vypálil
všem hospodským rybník
vysmál se všem učitelům
kteří učí přes video zoom
dětem které se učí přes video zoom
lékařům kteří ordinují přes video doktor
policajtům kteří rozhánějí lidi v parcích
nemocným co čekají na test
zatímco ministři se testují dvakrát denně
ponížil všechny zdravotní sestry
s tvářemi otlačenými od masek
opustil všechny co v hospicích
a domovech důchodců čekají na smrt
všem co se bojí do potravin
ukázal jak se v lánech
strkají hlavy do koryt    

*

František Hruška (1998) se napřed tohoto projektu zdráhal zúčastnit, z čiré skromnosti a úctou před „starými bardy“. Dvě minuty před uzávěrkou však přece zaslal báseň, která si zveřejnění rozhodně zaslouží.

FRANTIŠEK HRUŠKA

* * * 

Já žiju ve světle koronaviru
obdélníky dveří ve dveřích
obdélníky trub
obdélníky van
ptačí svit 

a když se podíváš nahoru
uvidíš

*

A když už došlo na syna ostravského barda, tak je teď čas i na druhou báseň Petra Hrušky (1964) a jeho další dosud nepublikovaný text. Typický ostravský příběh, ovšem protnutý šípem Amorovým.

PETR HRUŠKA: OKRADENÁ

Přišla jsi okradená.
Dříve než zazněla očekávaná věta
Ti hajzli mi vzali všechno
stačil jsem si všimnout
že tvá ramena
vůbec nedokázala zestárnout
ani mým dlouholetým přičiněním.
Stále se zdvihají
v němé křivce
bez dalšího poslání
neboť zázrak nedoprovází nic.

*

Jednadvacetiletý Jakub Strouhal je odchovancem básnické školy v Absintovém klubu Les, kde se poezii skvěle daří již od založení podniku. Vždy v pondělí ale velmi často sedával i v Sádrovém Ježkovi, takže ani jeho báseň nemůže scházet ve virtuálním sborníku Ježek v kleci. Pochází z Teplic a psát začal až po přestěhování do Ostravy: „Asi právě z vnitřního neklidu způsobeného tím drastickým přesunem ze severozápadních Čech až na úplně druhou stranu republiky.“ A stejně jako v předchozí Hruškově básni jsou i v jeho textu důležitým symbolem ramena. A vůbec lidské údy.

JAKUB STROUHAL

* * *

Obrazy zítřka se rozpily
tvrdě stékají z ramenou
a čpí na koncích prstů 
Nic už tě nevítá
jen realita
ti pomalu láme kosti

*

Verše opavského básníka Ondřeje Hložka  (1986)  jsou neméně temné. A odkazují i na španělskou chřipku, stoletý předobraz dnešní pandemie. I přes svůj název tahle chřipka rovněž pocházela z Číny a byla blízkou příbuznou dnešní nemoci Covid-19. A mocně zasáhla i náš kraj, třeba kronikář  beskydské obce Hutisko si na sklonku roku 1918 poznamenal: „Na podzim španělská chřipka. Ze Solance a Hutiska denně pět a až osm pohřbů.“

ONDŘEJ HLOŽEK:  JARO

jaro puklo
únorem.
Ta bolest,
semena v dokonalosti.

Barva vlhy,
v břiše rákos.
Každou červeň
obalují miliony hvězd.

Zavěs třaskot nebe,
vznítí se ti pod nosem.
A soumrak sešroubuje
mošt kopřiv.

Jaro jako velký obraz,
jako nenáhlý úkrok
ze smrti,
španělská horečka,

v marných chórech.
Vrzající zářezy, totenbahre,
v nich zardělá chuť.
Hutní na sudech.

Je brzy, na všechno.
Co vlastně zbyde?
Křik prázdných hrobek,
které dubový háj ještě nepolkl. 

*

A doslova pár minut před uzávěrkou dopsal báseň i Radek Touš (1993), další Opavák. „S mým básnickým střevem toho moc nevysedím, musím prostě čekat, až to na mě přijde. Už jsem chtěl poslat něco naroubovaného nebo napsaného pro jinou virovou příležitost, ale pak před pár minutami…“ Čtenáři deníku Ostravan.cz znají Touše také jako občasného přispěvatele a recenzenta rubriky Obraz a slovo.

RADEK TOUŠ

* * *

Zadýcháno
jako v maštali
zavřete ty dveře
kdo to má furt poslouchat
u koryta
opocené zdi odhalují
krčky z kamene

*

Básník Jakub Lukáš (1993) svůj text rovněž nekomentoval. A editor tohoto sborníku už na to nemá sílu (pondělní půlnoc je tady).

JAKUB LUKÁŠ

* * *

V takové době
hledá ještě skrytější cestičky
za propletenými duby
leží nános listí
zdánlivě bez barvy
a taky šišky z borovic
a slunce
Na srázu, kterému
do hory chybí jen kus skály
sedí a balí šišky do dubových listů
jako požehnání, co mrazí
v zádech
a hřeje na tváři

*

Martin Šenkypl (1984) k vybrané básni dodal: „Přemýšlel jsem co zařadit. Přidávat nějakou svou depresivní báseň mi přišlo nekonstruktivní. Pak jsem si vzpomněl, že v roce 2015 jsem byl na dovolené v Itálii a bylo to vskutku božské, téměř vidina ráje. Začátek září, teploty vysoko, nebe vysoko. Psal jsem si takový deník, jen dva týdny. Někam zapadl. Teď jsem ho našel a opsal záznam.“

MARTIN ŠENKYPL

* * * 

Spatřil jsem v Itálii portrét umrlce;
visel v té nejluxusnější kavárně
s tou nejlínější obsluhou pod sluncem. 

Úpadek nemá nic společného s vnímáním;
je jen jeho derivátem.

*

Marek Pražák (1964) neposlal svůj text, nýbrž naskenovanou báseň spolužáka z devítiletky Dana Gostala. A dodává: „Cítil se na román, hrál si s počítačem, zkoušel různá písma, toto je výseč z delšího textu. Je to starší text, kdy o tom dnešním moru nebylo ani vidu ani slechu. V textu je reakce na smrad a mor v Ostravě. Ten my dobře známe. Vlastně nám už před desetiletími měli poručit, abychom se nějak chránili před těmi svinčíky ve vzduchu, kterými nás plánovitě dáví po staletí v tomto údolí hrůzy. V každém případě by poté, co skončí v Ostravě světová válka s virem, mělo přijít nařízení (pro ty, kdo přežijí) abychom již nikdy neodkládali roušky z našich nemytých papulí.“

*

A teď i jeden text editora tohoto internetového koronavirového sborníčku. Narozeného v roce 1967.

IVAN MOTÝL: SOBOTA 4. DUBNA

PLANETA ZEMĚ: 64 316 OBĚTÍ
SPOJENÉ KRÁLOVSTVÍ: 4313
ČESKÁ REPUBLIKA: 59
ještě nikdy svět takhle společně nepočítal rakve
namísto sportovních výsledků
velké malé události
pidi mega monster small
dcera Maruška píše z anglického Gosportu
že panika vykoupila mouku v celém městě
a guláš zůstal bez knedlíků

*

A nakonec vzkaz literáta Stanislava Drastíka (1992): „Bohužel, žádný svůj text ohledně korony nemám. Ale našel jsem jeden, který není můj. A myslím si, že je hodně mnohoznačný.“

073 Křížová cesta III.
6. Zastavení Veronika podává Ježíšovi roušku

„Krev s potem smíšená řine se bohatě
po čele Kristově, po tváři přesvaté.
Tu jedna z žen roušku mu podává,
do ní se otiskne tvář Páně krvavá.“
(Kancionál: společný zpěvník českých a moravských diecézí
Tx: KSJ 1863 – N: J. Hlucháň 1935)