Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Šéf činohry NDM Vojtěch Štěpánek: Po válce, revoluci či pandemii divadlo nemůže pokračovat ze stejného místa

Šéf činohry NDM Vojtěch Štěpánek: Po válce, revoluci či pandemii divadlo nemůže pokračovat ze stejného místa

9.4.2020 Divadlo

Umělecký šéf činohry Národního divadla moravskoslezského v Ostravě Vojtěch Štěpánek je přesvědčen, že současná pandemie bude i velkým zlomem pro divadlo. „Dramaturgické plány teď letěly ze stolu a my stojíme před otázkou: Pro koho budeme hrát? Asi ne pro tu blahobytnou a neohroženou společnost, pro jakou jsme hráli ještě v únoru,“ přemítá v rozhovoru pro kulturní deník Ostravan.cz.

Zvětšit obrázek

Umělecký šéf činoherního souboru NDM v Ostravě Vojtěch Štěpánek.
Foto: Lucie Maceczková

Koronavirus na scéně. Právě prožívaná zkušenost se nějak musí odrazit i v divadlech. Očekáváte, že vzniknou aktuální hry na toto téma? A nejen u nás, ještě víc inspirace teď asi mají dramatikové v Itálii, Španělsku či Velké Británii, a Britové píšou velmi dobré hry. Sám jste navíc také dramatik.

Aniž bych se chtěl dotknout těch, kteří jsou současnou situací nějak postiženi, musím uznat, že je to velmi inspirativní situace. Proč se tolik spisovatelů, filmařů a dramatiků upíná k hrůzám například druhé světové války? Tyto dějinné události jsou potentní na velká dramata malých lidí. I mně samotnému se do hlavy nastěhovala představa divadelní hry, která se odehrává v podmínkách pandemie.

A určitě nebudete mezi českými dramatiky sám. Jak vlastně teď udržujete činoherní soubor v herecké kondici? Dostávají od vás domácí úkoly, musí si třeba nacvičovat nějaké etudy?

My už začínáme pracovat na nějaké podobě návratu divadla do veřejného prostoru. Nebudu ještě prozrazovat, o co půjde, je to ještě moc mladé a křehké, ale fakt je ten, že máme co na práci. Nehledě na to, že dvě inscenace, Revizor a Laterna, jsme dozkoušeli do generálek a musíme být schopni tato díla v krátké době dotvořit. Zkoušecí proces má své náležitosti, kontinuitu, tah na bránu. Bude velmi těžké vrátit se zpět do postupně budovaného tempa a výrazu. Proto je potřeba, aby herci udržovali jim svěřené úkoly při životě.

Každé divadlo to zkouší jinak, někde načítají koronavirové blogy básníků, jinde se pokoušejí o vzdělávací videa či on-line přenosy pro děti. A slyšel jsem, že aktivita přichází často od herců, s čím vším už přišli činoherci první ostravské scény?

U nás také vzniklo pár videí, kdy herci provázejí divadlem, interpretují monology z různých her v netradičních situacích, například Kateřina Breiská s čechovovským monologem z Hodného pana doktora usedá k šicímu stroji a slavné repliky „Musíme žít, musíme žít“ transformuje v dnešní „Musíme šít, musíme šít.“ Máme připravený plán internetového vysílání významných titulů nedávné minulosti našeho souboru, jako je Můj boj, který bude vpravdě snímkem archivním, nebo MoskvaPetušky či Kuřačky. Tedy tituly, které měly okruh svých věrných diváků.

Tím, že se řada premiér přesune do příští sezony, dostane asi na frak naplánovaný premiérový program. Už víte, která původně plánovaná představení příští sezony nebudou realizována?

Já jsem přesvědčený, že po každé takové zásadní změně, jakou přinese válka, pandemie či revoluce, se prostě nedá pokračovat z toho místa, kam se před tím došlo. Lidé nebudou asi chtít chodit „dál“ do divadla, ale budeme je tam muset „znovu“ přivést. Dramaturgické plány tedy letěly ze stolu a my stojíme před otázkou: Pro koho budeme hrát? Asi ne pro tu blahobytnou a neohroženou společnost, jako jsme hráli ještě v únoru.

A stejně tak si asi kladete otázku, co vlastně hrát…

Tématem dne asi nebude naše umělecké spění, ale vytvoření nového, zajímavého a nutného komunikačního klíče mezi divadlem a jeho domovskou obcí. Vlastně nás to vede k otázce, proč vlastně jeviště existují a co je ten důvod, že na ně společně vstupujeme. A co je ten důvod, proč na to má někdo koukat. Vlastně si s tvorbou budoucího hracího plánu musíme položit tyto zásadní otázky, a hlavně na ně najít odpovědi. Jak řekl Einstein: „Co nevysvětlíš šestiletému, tomu nerozumíš.“ A takhle jednoduché odpovědi na ty nejzásadnější otázky právě hledáme.

Koronavirus rozbil druhou část sezony napadrť. Co bude se činoherními premiérami, které se už nestačily odehrát? V jakých fázích zkoušek jste byli, a má smysl hry realizovat?

Jak už jsem podotkl, Gogolova Revizora v Divadle Antonína Dvořáka určitě uvedeme, přesně nelze zodpovědně slíbit kdy, ale určitě to bude. O tom, že premiéra nebude, jsme se dozvěděli den před veřejnou generálkou. Inscenace vznikala velmi intenzivně a s jejím dosavadním výsledkem jsem velmi spokojen a moc se těším, až Revizora budeme moci uvést. Odložili jsme následující premiéru francouzské komedie v Divadle Antonína Dovářka s názvem Jak postupovat, chce-li člověk požádat šéfa svého oddělení o navýšení platu, neboť jej měl realizovat polský umělecký tým a ten by se k nám neměl ani jak dostat. Jistě se k němu vrátíme.

A plánované premiéry na nové malé scéně v Divadle „12“?

Téměř do hlavních zkoušek došla příprava inscenace autorského díla Janusze Klimszy a Adama Golda Laterna. S premiérou počítáme.  Ale opět nemohu zodpovědně říci, kdy to bude.

Ostravské publikum si ale žádá i ostravská témata. V rozhovoru, který jsme spolu vedli před dvěma lety, když jste se z Prahy přestěhoval překvapivě a odvážně do Ostravy, jste prohlásil: „Rád bych, aby silná ostravská témata rezonovala také v divadle.“ To se, myslím, zatím úplně neděje, nejsou nakonec tak silná? Zklamala vás něčím Ostrava?

Usiloval jsem o uvedení Nanebevstoupení Lojzy Lapáčka ze Slezské Ostravy od Oty Filipa již v této sezoně, ale podaří se to, pevně doufám, v té příští. Knihu dramatizuje Tomáš Vůjtek pro režiséra Janusze Klimszu. Platí ale stále, že hledáme velká lokální témata. Pár jich máme na stole, nechceme se tím úplně přehlcovat, ale v rozumném množství z toho čerpat a toto téma rozvíjet. V mé první sezoně v Národním divadle moravskoslezském mi šlo o nějakou definici člověka na jevišti, což protínalo inscenace Roku na vsi, Naší třídy a Krále umírá. V plánu byla cesta od člověka obecnému k člověku ostravskému a čeká nás, byť po odkladu, uvedení zmíněného Lapáčka. A další budou následovat.

Šéf činohry NDM Vojtěch Štěpánek. (Foto: Lucie Maceczková)

Jaké divadelní drama vám připomíná současná pandemie?

Vzdáleně, ale přece, mi vyvstává paralela s Pastí Tadeusze Różewicze, kde ti zodpovědní civí s hrůzou jak do minulosti, tak do budoucnosti. A v jakési bezmoci, a přes bezednou komunikační propast, přesto s velkou láskou sledují dospívající generaci, která není ani za mák vybavena na střet s realitou. Je to svět, kterému nerozumí nikdo. Vzešel z příšerné minulosti a tragicky nepoučen směřuje do zániku. Ale to je Różewiczova Past, naše realita je samozřejmě jiná. Klíč k porozumění nastalé situaci lze nalézt u Jareda Diamonda v knize Svět, který skončil včera, také v Harariho knihách, ale dost možná i v Orwellovi či Goldwingově Pánovi much! A jak to přežít? Co třeba Muž, který sázel stromy…

Ta posledně jmenovaná novela od francouzského spisovatele Jeana Giona je velmi nadějný příběh. Mě už zase na základní škole oslovila Bílá nemoc od Karla Čapka, starší bratr totiž býval velký čtenář dramat a sám toužil nějakou divadelní hru napsat. Už druhá replika Bílé nemoci je velmi aktuální: „Žádný mor, malomocenství. Bílá nemoc tomu říkají, ale měli by tomu říkat trest. Taková nemoc přece nemůže přijít sama od sebe; to nás bůh trestá.“ Jak to vidíte vy, jsme teď za něco trestáni?

Trestu musí předcházet zločin. Asi by šlo najít pár nevyvratitelných bodů obžaloby proti nám jako lidstvu, za které bychom si toto domácí vězení zasloužili. Ostatně, tuto mírnou verzi, kterou se smrtící virus prezentuje v naší krajině, můžeme vnímat jako trest výchovný: Tak, teď každý na půl roku na samotku, a až se vrátíte, začneme znova! Z hlediska jednotlivců, kterých se tato událost dotkla zásadně a trvale, je to stejně nespravedlivé jako válka či živelná katastrofa. Nevím, zda jsme trestáni a komu patří ruka bičobijce, kterou bychom pak měli zulíbávat, ale jedno je pro mě jisté: Je to situace, která nás donutí přehodnotit život jak z každodenního, tak dlouhodobého a globálního hlediska.

Od metafyzických problémů znova k realitě. Lékaři každý den popisují dramata ze špitálů a sami riskují životy, herci ale nemusejí stát v první linii. Přesto šijí roušky a snaží se i o jinou pomoc, kterou zanedbal stát. Jak agilní jsou v tomto smyslu členové činoherního souboru Národního divadla moravskoslezského?

V první řadě věřím, že dodržují všechna bezpečnostní opatření, neriskují zdraví své a svých blízkých. Až dostaneme povel, půjdeme zpět na jeviště svou prací a svým přístupem přesvědčit veřejnost, že je třeba se po této epidemii ještě zbavit nemoci samoty, kterou teď trpíme všichni společně i každý sám. Zatím se máme k sobě chovat jako k prašivým. Obcházet se obloukem, mýt si pořád ruce, nedýchat stejný vzduch, ale pod těmi rouškami se hromadí nevyřčená slova, stejně se jako v srdcích a v hlavách bobtná touha po setkání, sdílení, komunikaci. Návrat ke společnému vnímání a prožívání, to bude úkol pro první linie nového světa a tak, jak nyní uzdravují lékaři, pak musí nastoupit kultura v jakékoliv podobě a vyléčit nás z té současné trudomyslnosti.

Tak něco veselejšího. S nadšením jsem sledoval, jak se šéf činohry ve velkém kamenném divadle aktivně zapojil do undergroundové divadelní scény v Absintovém klubu Les, což byla především skvělá hospoda. Čím vás obohacuje alternativa?

Ostrava je v mnohém unikátní. Už jsem o tom vícekrát hovořil. Byl bych proto nerad, kdyby se realizovala idea z volebních billboardů, které hlásaly cosi ve smyslu Ostrava – evropská metropole. Ony ty metropole jsou si podobné více než je zdrávo. Svou architekturou, atmosférou veřejného prostředí, takovým novodobým, ještě neokoukaným, ale pro mě již prokouknutým svazáctvím, jakousi novou, neautentickou lidovostí. Nevím, jestli to teď ve snaze být stručný říkám srozumitelně.

Ale ano. Ostrava trochu přihlouple sní o své „malé Kodani“ na nábřeží řeky Ostravice, když by mohla raději vsadit na to, že hned za Divadlem Antonína Dvořáka začíná nebetyčná pustina a haldy.

Ostrava je především v lidech. A ti lidé jsou zde skutečně něčím velmi specifičtí. Já bych měl obavu z toho převlékat je do obleků světových značek a stěhovat je do designových bytovek, které jako by sem spadly odkudsi z Utrechtu z doby před patnácti lety.

A klub Les?

Les je pro mě jedním z nejautentičtějších míst, ve kterých jsem se kdy ocitl. Našel jsem tam přátele, našel jsem tam inspiraci, vstupuji tam do paralelního časového proudu, který plyne nejen jinak, ale i jinam. Tvořit tam divadlo s profesionály i amatéry je pro mě možnost ohledání kořenů divadla.

Ve velikonočních Undergroundových pašijích v Lese jste si loni zahrál i s vaší drahou polovičkou Kristýnou Leichtovou, letos ale Covid-19 zrušil i tohle nejstarší křesťanské drama. A navíc se v základech otřásá i existence klubu Les. Dá se k tomu vůbec něco dodat?

Nad Ostravou často táhnou obrovská hejna vran! Je to zlověstné. Říkám si vždycky, co to znamená? Takové biblické znamení musí být přece „auftaktem“ k něčemu hroznému…

Nestrašte tolik.

To, že letos nemohou být pašije, mi přijde hrozné. Nehrát pašije – teda já být pověrčivý, tak mě mrazí! A vratká existence Lesa vzbuzuje úzkost. Jako nemoc, kterou vám někdo kýchne za krk. Jako budoucnost, která se neblíží čelem, ale plíží se zezadu, protože s vámi nemá čisté úmysly. Les, jeho majitel Přemek Bureš a lesní lidé tvoří jedinečný, a ukazuje se, že velmi křehký biotop. Který ale asi nebude mít nástupce, jenž může pouze povstat z vlastního popela.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.