Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová: Chybí mi intenzivní radost z kreativní práce a vůně divadla

Režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová: Chybí mi intenzivní radost z kreativní práce a vůně divadla

21.4.2020 Divadlo

Režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová odešla nedávno k velké lítosti mnohých z postu umělecké šéfky Divadla Petra Bezruče. Po dobu své působnosti ve funkci stačila položit základy letošního velkého úspěchu „Bezručů“ v letošní anketě Ceny divadelní kritiky (bývalé Ceny Alfréda Radoka). V původním plánu bylo její hostování v Divadle Petra Bezruče, kde měla režírovat novou hru Anny Saavedra Bikini Blues. Tento umělecký počin musel být pod vlivem krizových opatření spojených s pandemií nemoci Covid 19, doufejme že jen prozatím, pozastaven.

Zvětšit obrázek

Režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová.
Foto: archiv umělkyně

Kdy jste naposled byla v Ostravě? Nechybíme vám my Ostraváci a město a vůbec?

V lednu jsem měla premiéru Domu Bernardy Alby v Olomouci, to byla Ostrava kousek a dojížděla jsem i oprašovat inscenace k Bezručům. Následující turnus jsem se ale posunula do Pardubic a Ostrava vypadla z mých trajektorií. Vzhledem ke krizovému stavu se pak posunulo zkoušení nové tragikomedie Anny Saavedra Bikini Blues u Bezručů, to mě mrzelo, ale co s tím – bylo mi jasné, že se zkoušet nemůže ještě před tím, než mi oficiálně zavolal Honza Holec. A tak se mi Ostrava najednou vzdálila. Ale myslím na ni moc, byla, je a doufám, že i nadále bude zásadním místem mého života – vzpomínky a lidi nelze jen tak vymazat. Ostrava je ve mně už navždy.

Mohla byste popsat vaše bytí v uplynulých třech týdnech?

Hodně spím, čtu, koukám na filmy a seriály, které jsem z časových důvodů měla na seznamu jménem „jednou musím vidět“. Pravidelně pak píšu pro magazín 100+1 Historie, kde se mi v článcích schází vědomosti, ke kterým jsem přišla během studia a příprav na jednotlivé inscenace, starší i nově pro mě objevené příběhy. Pro ty, kteří znají moji práci, nebude novinkou, že ráda vyprávím. A to příběhy na jevišti i při psaní historických článků. V neposlední řadě se věnuji domácnosti, což je pro mě docela nezvyklé, ale nutné, protože v běžném pracovním režimu tenhle typ práce odsunuji na potom. Jinými slovy, nudit jsem se ještě nezačala a ani to moc neplánuji.

Náš rozhovor probíhá v situaci, ve které platí mnohá omezení normálního života. Co osobně vám chybí nejvíce?

Chybí mi intenzivní radost z kreativní práce a vůně divadla. Taky jsem zvyklá chodit do kaváren na skutečně dobrou kávu, ne tu homeopatickou tekutinu, co si připravuji doma. Ale upřímně – tohle všechno zase přijde, věřím tomu, že brzy. Skutečně mi nechybí nic. Snad jen politická reprezentace, které bych v tomhle krizovém stavu alespoň trochu důvěřovala.

Kdybyste měla vyjmenovat tři věci, které vás v poslední době zarmoutily, a tři které vás potěšily, co by to bylo?

Štve mě, jak lidé podléhají stále dokola hysterickému strachu, nechávají s sebou manipulovat a jak si stěžují, zvláště teď. Na vše. Nic není dobře. A taky koukám, co jsou někteří schopni udělat pro peníze. Uf… Já ale víc tíhnu k tomu pozitivnímu. To, jak skvěle dopadly Ceny divadelní kritiky, jak se hodně lidí postavilo ke krizi, jak šijí roušky, nakupují starým lidem, posílají peníze pro rodiče samoživitele, to je krásné. A jak podporují divadlo, to je neskutečné. A taky mě potěšila minisérie o broadwayských muzikálových legendách Fosse/Verdonová, pak minisérie Neortodoxní o dívce, která prchne z židovské komunity v New Yorku, a nová kniha Karin Lednické Šikmý kostel, ta vypráví o hornických koloniích v okolí Ostravy na přelomu 19. a 20. století.

Myslíte si, že se pod vlivem pandemie změní svět?

Ne. Vždyť lidé jsou stále stejní – a nepoučitelní. Jen jsme si zvykli na život bez problémů a z těch malicherných jsme si udělali životní úděl. Pandemie nám ukazuje, jak moc jsme rozmazlení – a co je skutečně důležité. Zatímco naši prarodiče přežili dvě světové války, mnozí z nás šílí jen proto, že musí zůstat doma a nemají tolik peněz co normálně.

Kterých změn se obáváte nejvíce?

Většinového voliče, na kterém primárně staví současná vládnoucí koalice, moc nezajímá vzdělání a kultura – a je v tom programově podporován. Ale to už tu bylo dávno před virem, bohužel. Obávám se, že mnoho mých kolegů a de facto všechna nezávislá divadla se dostala na hranici přežití. Tak toho se obávám – že v tomhle může být současný stav devastující. Ale snad je skutečně všechno zlé pro něco dobré…

A co divadlo? Nabírají na důležitosti některá témata, která by bylo záhodno probrat na jevišti?

Nemyslím, že se objevují nová témata. Ukazuje se ale, že ta, o kterých jsme si mysleli, že by mohla být ohraná, zase tak překonaná nejsou. Třeba úplně obyčejná lidskost je něco, za co si většinová společnost jedince často dobírá. Věta „On nebo ona je hodná“ znamená dnes vlastně takovou úsměvnou urážku. Lidé to berou ne jako velkorysost – ale jako slabost. Najednou se uznávají lidé, kteří se nebojí. Třeba dokonce krást. Nebo lhát. Nebo oboje. A pak si poslechnete britskou královnu nebo slovenskou prezidentku, jak mluví ke svým lidem, a říkáte si, to je ono! Té zlosti už u nás bylo tak strašně moc a stále nemizí…

Kterou hru byste si v návaznosti na pandemii ráda zrežírovala?

Upřímně mě žádný titul nenapadá. Respektive pro mě pandemie představuje hodně pozitivního, například možnost zastavit se, rozhlédnout se a využít čas, jak jen to jde. Těším se zase do procesu, až se nebude naší zemí šířit strach a obavy, až nebudou starší lidí v nebezpečí, ale mou hlavu a mé projekty krizový stav nezastavil, naopak – některé posunul, ale beru to jako osud – mělo to tak být, jdeme dál.

Víte, co vás čeká v příští sezóně?

Budu zkoušet v Divadelním studiu Marta inscenaci o svých vzpomínkách na dětství s babičkou ve Velkém Poříčí ve východních Čechách. Se studentkami herectví bude hrát i jedna skvělá profesionální herečka, která je natolik šílená, že do toho se mnou jde. Její jméno zatím neprozradím, ale je to jako když máte doma v lednici laskonku a vzpomenete si na ni ve výtahu po dlouhém dni. Prostě pozitivní vzrušení. A z Olomouce jsem byla oslovena na režii projektu k výročí divadla, všechny soubory se sejdou u práce na dramatu bratří Mrštíkových Rok na vsi, bude to velké a já doufám, že krásné, protože tým David Janošek – Markéta Sládečková – Ivan Acher a Miřenka Čechová je lepší než adventní kalendář z dovozu. Další věci si musím nechat pro sebe. Jednoduše proto, že kvůli krizovému stavu nebyla jejich domluva zatím dokončena nebo se nejrůzněji znejistila. Ale těším se moc.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.