Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Když skládám, musím umět vybavit si emoci, kterou zrovna potřebuji, říká hudebník Michal Worek

Když skládám, musím umět vybavit si emoci, kterou zrovna potřebuji, říká hudebník Michal Worek

27.4.2020 Hudba

Silnou stránkou skladatele, aranžéra a pianisty Michala Worka je univerzálnost. V jeho portfoliu najdeme například spolupráci s popovou zpěvačkou Ewou Farnou, se šansoniérkou Renatou Drössler, ale také s metalovým projektem Silegrail či švýcarským vydavatelstvím EMR. Rodák z Třince je ovšem aktivní také na poli reklamy nebo filmové hudby, podílel se například s Beatou Hlavenkovou na filmu Dukla 61.

Zvětšit obrázek

Třinecká rodák, skladatel a hudebník Michal Worek.
Foto: Jan Tichý

Vzhledem k tomu, že tvé hudební portfolio zahrnuje projekty týkající se vážné hudby, popu, metalu, šansonu a dalších žánrů, nabízí se otázka, jak moc podle tebe hudba ovlivňuje tvou osobnost?

Jelikož jsem sedával za klavírem už v pěti letech, určitě mě hudba jako celek ovlivnila zásadně, a proto se jí taky stále věnuji. Nicméně nemyslím si, že by to bylo nějak spojeno s konkrétními žánry. Ve svém hudebním vývoji jsem si prošel obdobími, kdy jsem hltal třeba Linkin Park, Dianu Krall nebo Oliviera Messiaena a stále jsem byl stejný Michal (smích)… Každého jednotlivce formuje mimo jiné jeho vzdělání a jeho zájmy a v životě muzikanta jsou to třeba maličkosti jako trpělivost při cvičení, soustřední při hře nebo taky filozofické či politické debaty na HAMU, poznávání různých „krás“ hudby a podobně. Tohle a mnoho dalšího mělo určitě na mou osobnost vliv, ale s žánry bych to nespojoval.

Všímáš si, že když se věnuješ nějakému konkrétnímu žánru, tak musíš být v určité náladě či v určitém psychickém rozpoložení, nebo to u tebe nehraje roli? To znamená, že když skládáš metalové skladby, musíš mít jinou náladu, než když se věnuješ vážné či filmové hudbě, reklamě a podobně?

Abych mohl skládat, nemusím být v nějakém konkrétním rozpoložení, ale musím si umět vybavit emoci, kterou zrovna potřebuji. Když dostanu text, podporuji hudbou emoci toho textu, když dostanu film nebo reklamu, podporuji hudbou emoci obrazu. Nemusím tu emoci sám prožívat, ale musím vědět, co by měl cítit posluchač. Dalo by se říct, že mé psychické rozpoložení je ve většině případů na škodu a musím se od něho oprostit. Pak jsou samozřejmě chvíle, kdy mě něco zasáhne a v reakci na to vznikne skladba. Ale pokud tvořím na zakázku, spíš ovlivní právě vytvářená skladba mou náladu, než by má nálada ovlivnila tu skladbu.

Podobná otázka, ale jiný úhel pohledu. Domníváš se, že vstřebáváš jiné podněty z okolí při skládání metalových skladeb a jiné podněty třeba při tvoření reklamy?

Když dostanu za úkol, nebo si sám dám za úkol skladbu v určitém žánru, je to vždy do jisté míry řemeslo. Každý žánr má svá specifika, která se tam prostě musí objevit. Takže je samozřejmé, že u každého žánru můžou být ty primární podněty, ze kterých vycházím, rozdílné. Další práce se ale neliší, ať skládám jazz, šanson nebo metal. A při tvoření filmové či reklamní hudby je obraz tím hlavním podnětem. Pokud nemá zadavatel konkrétní představu o hudbě, vycházím pouze z toho, co cítím z obrazu.

Když skládáš vlastní písně, máš pocit, že upřednostňuješ své technické schopnosti či znalosti o teorii hudby, nebo spíše to, co zrovna slyšíš kolem sebe?

Myslím si, že je to kombinace obojího. Nebudu si nalhávat, že jsem v každé skladbě originální. Asi jako každý skladatel mám své oblíbené harmonie, obraty, technické zvyky, řemeslné postupy a podobně. Potlačím své skladatelské ego a přiznám, že se občas opakuji, a když mám něco odzkoušené a funguje to, nebojím se to znovu použít. Velká část mé práce je řemeslo a někdy ani není prostor pro velkou invenci.

Z regionálních umělců jsi spolupracoval třeba s Lake Malawi, Ewou Farnou, Renatou Drössler, Elis Mraz, Daliborem Mrázem a dalšími. Máš pocit, že se ve skladbách umělců z Moravskoslezského kraje odrážejí nějaké prvky, které jsou typické výhradně pro interprety z tohoto kraje a které třeba u umělců z Prahy či Brna nenajdeme?

Zrovna tito vyjmenovaní jsou ve své tvorbě podle mě natolik rozdílní, že bych tam nějaké typické prvky nehledal. Ale říká se, že má vliv ten hutnický vzduch. Kdo ví, co je na tom pravdy. (smích)

Mnoho let také spolupracuješ se švýcarským vydavatelstvím EMR. Můžeš upřesnit, jak konkrétně tato spolupráce probíhá? Čím se inspiruješ, když tě zadavatel osloví, abys pro něj složil skladbu, přičemž ty danou osobu vůbec neznáš?

Vydavatelství EMR vede švýcarský skladatel a dirigent Marc Reift, který má v Česku tým aranžérů pod dohledem editora Jana Valty. Naše hlavní náplň práce spočívá v aranžích skladeb pro velké dechové orchestry, ať už jde o filmovou, klasickou nebo populární hudbu. Časem jsem začal pro EMR také skládat vlastní skladby nebo nahrávat klavírní doprovody. Všechny tyto skladby jsou určeny k prodeji pro amatérské muzikanty, takže jsou daná celkem striktní pravidla, co se týká náročnosti, rozsahů, délky, formy a podobně. Při kompozici vlastních skladeb dostanu celkem konkrétní zadání, v rámci kterého musím dbát i na to, aby to posluchače zaujalo, a tudíž si to koupil. Je to komerční tvorba, ale zase je zajímavé hledat nové možnosti v rámci určených mantinelů.

Do metalového světa jsi nakoukl díky projektu Silegrail. S jakým cílem jste tento projekt zakládali a jak s odstupem času tento projekt hodnotíš?

Někdy v pubertě jsem objevil kapelu Dream Theater, do které jsem se zamiloval, a během studia konzervatoře jsem napsal několik prog-rockových skladeb. Zařadil jsem je na můj absolventský koncert a basák Lukáš Čunta (současný baskytarista kapely Čechomor – pozn. red.) mě začal přemlouvat, abychom založili kapelu. Původní plány byly velké, jak to tak bývá (smích), ale časem jsme zjistili, že naše časové možnosti nejsou optimální a rozhodli jsme se nahrát studiové album a dále nepokračovat. V mezičase vznikla i další tvorba a na album jsem zařadil i mou bakalářskou skladbu Symphony of Progress, kterou s námi nahrála Jihočeská filharmonie.

Je možné, že se v budoucnu dočkáme i dalšího alba Silegrail?

Byla to skvělá zkušenost, ale nemyslím si, že bychom někdy pokračovali jako Silegrail. A co se týká samotné hudby, s odstupem několika let musím říct, že je z toho cítit Dream Theater víc, než bych chtěl. Holt, inspirace se někdy nezapře. (smích)

Je možné, že dojde ještě k dalšímu pokračování projektu Michal Worek Quartet? Jak tento projekt vnímáš v kontextu tvých dalších prací? 

Michal Worek Quartet vznikl v roce 2010 na konzervatoři Jaroslava Ježka jako školní kapela, kde jsem začal nosit moje první jazzové kompozice. Časem jsme chtěli některé skladby zaznamenat na album, ale po absolvování konzervatoře se naše cesty rozešly. Vnímám to jako první zkušenost s hraním v kapele, na které jsem se učil, a z dnešního pohledu s tím albem nejsem úplně spokojený. Na druhé straně je v tom zaznamenána určitá část mého hudebního vývoje a je zajímavé porovnávat tyto staré nahrávky se současností.

Podílel ses také na filmu Dukla 61. Byla tato spolupráce pro tebe v něčem výjimečná, netradiční, specifická?

Na filmu Dukla 61 jsem se podílel díky Beatě Hlavenkové, která psala hudbu. Pomáhal jsem jí s orchestrací a s vytvořením partitury a partů pro nahrávání. Spolupráce s Beatou je vždycky výjimečná, jelikož její hudba je výjimečná. U Dukly 61 jsme měli navíc takové zvláštní obsazení orchestru, které krásně vystihovalo náladu hudby i filmu. Moc rád na to vzpomínám.

Už jsme zmínili, že také skládáš hudbu pro reklamní spoty. Co považuješ při skládání hudby pro reklamu za nejdůležitější, na co se soustředíš?

U reklamy často bývá konkrétní představa klienta, do které se musí skladatel trefit. Pokud nemám konkrétní zadání, snažím se vycítit náladu a rytmus spotu. To je podle mě hrozně důležité, aby rytmus obrazu korespondoval s rytmem hudby. Reklama často bývá krátká a hudba musí například během 30 vteřin projít několika fázemi od úvodu po vyvrcholení. Někdy je to docela oříšek, ale obraz je pro mě velká inspirace, baví mě propojovat obraz s hudbou. Vytvořil jsem také album dvanácti skladeb pro hudební banku, což bylo pro mě těžší, jelikož jsem neměl tu inspiraci v podobě obrazu. Musel jsem vytvořit univerzální hudbu, která by se hodila do čehokoliv, a to bylo pro mě hodně těžké.

Ačkoliv aktuální situace je, jaká je, tak na závěr ještě zmiňme aktuální projekty, na kterých se podílíš…

Momentálně se podílím na přípravách multimediální show iMucha, které šéfuje Michal Dvořák (Lucie, Vivaldianno). Pokud se to vzhledem k aktuální situaci nezabrzdí, měla by být premiéra 22. října v O2 Universum. Také jsem zrovna měl tvořit partituru pro živé provedení Lotranda a Zubejdy na Soundtrack Festival v Poděbradech, ovšem v současné době se neví, jestli se festival uskuteční. Také tvořím aranže pro vokální kvarteto Bohemia Voice nebo jsem nahrál „karanténní“ píseň s šansoniérkou Renatou Drössler.

Petr Bidzinski | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.