Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Do pasáže Dukla v Porubě přišla efemérní žena a s ní velké milosrdenství

Do pasáže Dukla v Porubě přišla efemérní žena a s ní velké milosrdenství

4.5.2020 Obraz & Slovo

Galerie Dukla v Ostravě-Porubě, nacházející se v pasáží na Hlavní třídě, je jednou z mála prostor v Ostravě, kde se v současnosti mohla otevřít nová výstava. Doslova pěšky ji z Brna do Ostravy přinesla  Lucie Králíková, která nám tak od konce uplynulého týdne prezentuje otisk týdenního putování plného údivu, spirituality, obřadnosti a ticha.

Zvětšit obrázek

Lucie Králíková v expozici.
Foto: Tomáš Knoflíček

Chůze, navýsost dvojznačný symbol vztažený na současnou společenskou situaci. Chůze v pěně dnešních dní neevokuje jen pohyb, změnu a dynamiku, náhle do ní prorůstají výhonky svobody a osobního ztišení. Chůze v krajině je právě to, co mnozí z nás teď dělají mnohem častěji než kdy jindy. Tato znásobená intenzita prohlubuje podstatnost, vrhá nás do pokory, přirozenosti, únavy a doufám, že také do údivu.

Krajina běžně konzumovaná jako otravná, nekončící pomlka zběsilé účelové jízdy z bodu A do bodu B se náhle mění ve spirituální prostor mystické touhy, sebepozorování a ztišení. Koupel v jarní krajině může změkčit lidskou ambici, naředit ego a navodit až drogově euforický stav.

Boty Lucie Králíkové. (Foto: Tomáš Knoflíček)

Chůzi krajinou jako koncept výstavy zvolila i Lucie Králíková pro ostravskou galerii Dukla a bez zbytečného ostychu musím říct, že je to nejen skvostná instalace, ale především asi nejbrilantnější umělecká a lidská reakce na všudypřítomnou hysterii kolem pandemie koronaviru, kterou jsem zaregistroval.

Lucie vyšla z Brna 4. března. Jejím cílem byla porubská Galerie Dukla, kam dorazila za sedm dní. Byla to cesta sběru, pozorování, vnímání, prázdnoty, smutku i radosti. Instalace na pomezí objektu a textu odráží především křehkost autorčiny duše.

Pohled do instalace, vlevo baldachýn z ulit. (Foto: Tomáš Knoflíček)

Volné verše obtiskují efemérní vztahy lidského a mimolidského světa, na jejichž hranici se autorka, řekl bych, permanentně rozpíjí. Subtilně a překrásně ostražitě naladěnými smysly nasává vlnění hlemýždích ulit, vody, květů, listí, plodů i trní, pečlivě je ukládá do podvědomých souvrství a pak nechává vyvěrat jako slova volných veršů.

Detail baldachýnu ze šnečích ulit.

Básnivých textů je čtrnáct a římské číslice vkliňují aluzi čtrnácti zastavení křížové cesty. Tím ale doteky křesťanské ikonografie nekončí. Pouť efemerní umělkyně proběhla v době půstu a v instalaci se setkáme i s dalšími křesťanskými atributy, ať už se jedná o oltářní mensu s domnělým obtiskem poslední večere (fleky hospodského provozu), baldachýn (ze šnečích ulit), poustevnu či záznam obřadu (s myriádami lastur drobných mlžů místo květů).

Z výstavy Lucie Králíkové. (Foto: Tomáš Knoflíček)

Lucie Králiková se těchto podvědomě známých a ustálených znaků zmocňuje po svém a přenáší je kamsi na stráň, k řece, do hospody. Svévolně aproprijuje církevní obřadnost a vysvobozuje ji z jejích formálních okovů. Zbožnost, pokora a blízkost univerza jsou ale zachovány. Údiv z všední chvíle, ponor do hloubky nezáměrného bytí, popis krásy okamžiku, který je vždy mystický, tak by se snad dal popsat upřímný vztah k Bohu.

Vedle textových impresí, skrze něž se dostáváme třeba na pole intarzované úlomky kachliček, do nitra vichřice, do ledové vody dravé řeky nebo na hostinu z bažantích vajec, můžeme na výstavě pohledem ohmatávat prostorové objekty pojaté v instalaci navýsost postní rétorikou.

Z výstavy Lucie Králíkové. (Foto: T. Knoflíček)

Impozantní je už zmíněný baldachýn ze stovek hlemýždích ulit, na něho v dalším výstavním poli navazuje „oltářní mensa“ s ušpiněným ubrusem plným autentických hospodských otisků a sklenicemi naplněnými vodou ze studánek… a pak ta čistá bílá útulna za závěsem protkaným růžencovými křížky.

Lucie Králíková se na výstavě, kterou připravila spolu s kurátorkou Hanou Vorlovou, mazlí se slovy, s tradičními symboly, ale především s přírodninami a jejich okolnostmi. Její myšlení se jako šlahoun nenápadně, ale podstatně proplétá do všemožných struktur. Tohle tajemství pro nás vynáší na povrch jako božskou manu hodnou obdivu.

Z výstavy Lucie Králíkové. (Foto: Tomáš Knoflíček)

Jestli kromě slov mohu nabídnout vlastní impresi, kterou jsem zakusil v sobotu těsně po obědě, když jsem výstavu v pasáži navštívil, prožil jsem kromě ponoru, něhy a křehkosti i atmosféru drásavých kontrastů. Hluboká, tichá, až posvátná zpověď křehké duše, v pasáži narážela na všední tok brzkého sobotního odpoledne, naplněného přezíravostí místních obyvatel, kteří křehkou instalaci bez povšimnutí míjeli.

Bezdomovci rozplývající se nad krásou mladých dívek v rouškách, dva kamarádi komentující nepovedenou sázku ve Fortuně, důchodkyně jdoucí o berli pro nákup do Hrušky a kos, který pasáží několikrát proletěl tryskovou rychlostí tam a zpět pravděpodobně s potravou pro svá mláďata, ti všichni pasáží bez zájmu protékali jako velká voda. Jakoby míjeli poklad, který je na dosah, ale pro ně byl bůhví proč zcela neviditelný. Ale kdo ví, možná ho objevili daleko dřív než já a dávno se radují z jeho bohatství.

Jaroslav Michna | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.