Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Hudbu vnímám jako jeden z nejmocnějších portálů k lidské duši, říká zpěvačka Lucie Roubíčková

Hudbu vnímám jako jeden z nejmocnějších portálů k lidské duši, říká zpěvačka Lucie Roubíčková

11.5.2020 07:00 Hudba

Česká Doro Pesch, i tak bývá někdy označována zpěvačka Lucie Roubíčková. Karvinská rodačka aktuálně zpívá ve skupině Black Bull, ale její hudební pouť je propojena také s kapelami Citron, Grog a nově Bastard. Kromě zmíněných témat jsme však s Lucií Roubíčkovou odkryli i to, jaký koncertní rituál dodržovala se Stanislavem Hranickým nebo za jakých okolností ji ocenila Věra Špinarová. V rozhovoru jsme se však vrátili i do doby, kdy současná ředitelka jedné jazykové školy žila ve Spojených státech, takže zjistíte, se kterou hudební celebritou si poklábosila ve známém baru Rainbow na Sunset Boulevard v Los Angeles nebo jak vzpomíná na setkání s Jonem Bon Jovim či Yngwiem Malmsteenem.

Zvětšit obrázek

Rocková zpěvačka Lucie Roubíčková pochází z Karviné.
Foto: archiv uměkyně

Jak aktuálně vypadá hudební život Lucie Roubíčkové?

Všichni jsme teď tak trochu zpomalili. Cítím, že je to fajn. Člověk má prostor v klidu se podívat do sebe a mnohdy objeví spoustu klenotů, které čekaly, až přijde jejich čas. S kapelou Black Bull máme roztočené album. S kapelou Bastard jsme nedávno natočili duet Osudy, který bychom rádi opatřili videem. Andonis Civopulos chystá autorské album s hosty jako jsou Petr Kolář, Petr Bende, Roman Dragoun, Fany a mou maličkost přizval také, abych přezpívala skladbu V kruhu z repertoáru Věrky Špinarové, kterou pro ni kdysi složil a ke které napsal text Aleš Brichta. O koncertování teď vzhledem k situaci řeč být nemůže, ale když duše chce něco říct, je dobré tomu dát průchod.

Pocházíte z Karviné. Jak moc se tohle město ve vaší tvorbě projevuje?  

Karvinsko má svůj specifický slang, takzvaný „po našemu“. Perfektně tomu rozumím, ale rodiče se mnou mluvili vždycky spisovně česky. Myslím, že víc než mé město mě ovlivnili karvinští kamarádi, se kterými jsme od dětství poslouchali americký hard rock.

Máte pocit, že Moravskoslezský kraj má nějaká specifika, která jsou pro kapely či interprety z tohoto regionu typická?

Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela. Až jednou tohle téma otevřel můj partner Djordje Erić (hudební producent, kytarista kapely Citron – pozn. red.), který pochází ze Srbska. Žije v Česku už přes dvacet let, vidí nás jinak, než kdyby tady vyrůstal, a českou hudební scénu i náturu nás Čechů má zmapovanou jako málokdo. Podle něj má Slezsko a Ostrava úplně jiný ráz než zbytek Moravy nebo Čech. Djorde Ostravsko přirovnává k americkému Detroitu, tedy k industriálnímu prostředí, ze kterého vzešly rockové hvězdy jako Alice Cooper, The White Stripes, Kid Rock a jiní.

To je velmi výstižný postřeh, který si asi ne všichni uvědomují…

Z našeho Slezska vzešly hvězdy jako Věrka Špinarová, Citron, Izzy a Doga, Miloš Dodo Doležal, Jura Šperl z Limetallu… Když se nad tím zamyslím, vnímám, že máme společné to, že umíme tvrdě makat, jsme odolní a to, co děláme, bereme vážně. Ta industriální podstata je v nás integrovaná. Možná podvědomě ctíme ty naše táty a kamarády, kteří se udřeli v dolech. Díky prostředí jsme vyrostli jako tvrďáci, ale v muzice můžeme ukázat, že máme veliké srdce a hluboké city. Vzpomněla jsem si teď na jeden moment, který mi dodal hodně odvahy na mé hudební cestě.

To si rád poslechnu…

Jednoho dne jsem na Facebooku objevila náš klip, který sdílela Věrka Špinarová (jednalo se o píseň Newport Boulevard od kapely Black Bull – poznámka redakce). Napsala u něj: „Úžasná Lucie Roubíčková, super zpěvačka, fakt zpívá skvěle.“ Já si nejdřív myslela, že to je falešný profil a někdo si ze mě dělá legraci. Ale opravdu to byla Věrka. Osobně jsme se neznaly, ale tehdy mě na dálku pohladila. Jako by mi řekla, šup šup, makej. Já jí za to moc děkuji.

Jak jste už uvedla, na letošním albu kapely Bastard vyšla velmi povedená balada Osudy. Co by se o ní dalo říci? V písni se mimo jiné zpívá: „…udělej, co říká vnitřní hlas…“, „…srdce ti napoví, co měl bys nejvíc chtít…“, „…nesmíš to vzdát…“ Jsou vám tato slova blízká?

Ten text mi mluví z duše. Djordje album produkoval a jednou mě vzal na schůzku s kapelou. Poslouchali jsme jednotlivé skladby a tehdy jsem ji slyšela poprvé a doslova mě uchvátila. Kluky napadlo, že bychom ji mohli natočit společně jako duet. Ten element mužského i ženského hlasu, který motivuje člověka na pokraji sil zvednout se a jít dál, mi přijde jako balzám, vnímám v tom ohromně léčivou sílu.

Vícero písní jste nazpívala s kapelou Grog. Která ze skladeb je vám nejbližší?

Grog byla má první rocková kapela. Frontmana sice měli, ale nevadilo mi zpívat vokály a hrát na klávesy. Hlavně že jsme hráli to, co mi bylo hudebně blízké. Pak mi kluci dali prostor a v roce 2000 jsme natočili maxisingl s pěti skladbami. Když to dnes s odstupem času poslouchám, na tu dobu to nebylo vůbec špatné. Nejbližší je mi skladba Zanikám. Na jednom křtu byl kmotrem Radim Pařízek a tehdy mi nabídl hostování s Citronem, z čehož se pak vyvinula dvouletá spolupráce. Jinak s kluky z Grogu jsme stále v kontaktu, jsme přátelé.

Vaše spolupráce s kapelou Citron je nezanedbatelná. Jako vokalistka a klávesistka jste se zúčastnila turné Síla návratů se Stanislavem Hranickým a s Ladislavem Křížkem…

Až dnes vidím, jak unikátní to byl moment, stát na pódiu s oběma najednou. Turné mělo mocný náboj, fanoušci byli skvělí a haly vyprodané. Hudebně to pro mě bylo první setkání s několikatisícovým metalovým publikem. Byla jsem nadšená. Pak mám ještě jednu milou vzpomínku. Za tu dobu jsme se nejvíc sblížili se Staníkem Hranickým. Vytvořili jsme si takový soukromý rituál. Na každý koncert vždycky jeden z nás přivezl malou lahvičku vaječného koňaku. Musím se smát. Povídali jsme si o věcech radostných i vážných, které se jen tak neodhalují. Byly to vzácné momenty. A od té doby, kdykoli dělám vaječný koňak, zdravím i Staníka nahoru. (smích)

Také jste pro album Bigbítový pánbů od skupiny Citron otextovala dvě skladby. Ke skladbě Zpověď se přitom váže velmi dojemná historka…
Jarda Bartoň mi ji tehdy poslal, abych si ji poslechla, jestli by mě k ní nenapadl text. Bylo to docela rychlé. Pustila jsem si ji do sluchátek, zavřela oči a zkusila se vcítit do Standy. Co by asi chtěl říct on. Od srdce. A slova začala padat na papír téměř sama. Text byl hotový během několika minut. Doslova skrze mě prošel odněkud shůry. Pár dní nato mi Staník volal. Zastřeným hlasem mi řekl, že nechápe, jak jsem mohla něco takového napsat. Že to jsou přesně jeho pocity, přesně jeho slova. Mluvil pomalu, pak se odmlčel, já mlčela taky. Nebylo třeba víc říkat. Tekly mi slzy. Dojetím, vděčností, porozuměním. Trvalo to chvilku, ale naše duše se tam dotkly na velmi hluboké úrovni. Byl to pro mě velký dar.

Rovněž jste spolupracovala s Alešem Brichtou. Jak na tuto spolupráci s muzikantem, který je jedněmi milován, druhými zatracován, vzpomínáte?

Aleš je pro mě český Ozzy. Je to charismatická osobnost, jeden z nejlepších českých textařů, má nezaměnitelný hlas, rovný charakter a nebojí se nahlas říct, jak to má, i když se to někomu nemusí líbit. Za ty roky spolupráce se z nás stali přátelé. Občas mě přizve něco zazpívat nebo jen tak na pivo. Moc si ho vážím jako muzikanta i jako člověka. Vloni v říjnu mě pozval zazpívat s ním na koncertě k jeho 60. narozeninám ve Fóru Karlín.

S Alešem Brichtou. (Foto: archiv)

Jak na tuto akci vzpomínáte?

Bylo to velkolepé, spousta významných hostů, v sále několik tisíc fanoušků. A já dostala nápad! Nikdo kromě mého Djordje a Alešovy ženy Joannky nic netušil. Propašovala jsem na pódium královskou korunu a poté, co jsme odzpívali náš duet, jsem Aleše překvapila a slavnostně jsem ho za všechny jeho fanoušky jmenovala Králem českého metalu. Trošku jsem se bála, že Aleš bude protestovat, ale když jsem mu tu korunu na hlavu nasadila a publikum spustilo neuvěřitelné ovace, uviděla jsem, jak se Alešovy rty pousmály. Byl to překrásný moment. Média se toho chytla a dneska už Aleše takhle běžně titulují: Král českého metalu. Myslím, že si to zaslouží.

Ze zahraničních muzikantů můžeme zmínit spolupráci s Henningem Wannerem…

Henning je velká osobnost, nejznámější kapely, se kterými hrál, byly asi White Lion a Circle II Circle. My jsme se seznámili na evropském turné kapel Rage, Jaded Heart, kde tehdy Henning hrál na klávesy, a českých Seven, které jsem doprovázela jako tour manažer. Na jedné zvukové zkoušce jsem ho uslyšela zpívat, když testoval svůj mikrofon u kláves. Doslova mi spadla brada! Spontánně jsem se ho zeptala, jestli by se mnou nenazpíval jeden duet, a on spontánně řekl, že jasně. Docela mě překvapil, protože tehdy nevěděl, jak zpívám.

Co následovalo dále?

Později, když jsme s naší kapelou Black Bull natočili album Rock All Night, také v produkci mého Djordje, skladba Rape Me Back mi pořád hrála v hlavě, ale v klavírní úpravě. Nápad jsem Henningovi poslala, ten to piano skvěle nahrál a nazpíval tak, že když jsem pak tu nahrávku poslouchala, měla jsem husí kůži a rozplakala jsem se štěstím. Tenhle song pak několik měsíců suverénně vyhrával různé soutěže a video se stalo klipem roku v TV Rebel. S Henningem jsme stále v kontaktu. Nic konkrétního sice neplánujeme, ale člověk nikdy neví, kdy ho múza políbí. (smích)

V čem vidíte hlavní rozdíly z pozice zpěvačky mezi kapelami Black Bull a Krleš, kde jste také působila?

Rozdíly vidím tři. Jednak ve stylu muziky, jednak v hlasovém rejstříku a jednak v mé pozici v rámci kapely. V heavy-metalových Krleš jsem zněla drsněji a díky tomu, že tam funguje kapelník, mohla jsem se plně věnovat jen své roli zpěvačky. Byly to pro mě nádherné tři roky neustálého koncertování. Spočítala jsem, že jsme společně odehráli asi 350 koncertů! Black Bull je mé hardrockové dítě. Kapelu jsme společně s kytaristou Filipem Šimberou založili koncem roku 2009. Muzika je volnější a můj hlasový projev jemnější. Na rozdíl od zpívání v Krleš, tady se o kapelu starám i manažersky. Je to větší zápřah, větší zodpovědnost. Naprosto chápu, jak je důležité, aby kapela měla svého manažera, protože muzikant se pak může plně věnovat jen muzice.

V čem pro vás byl nejvíce přínosný mnohaletý pobyt ve Spojených státech?

Amerika mi pomohla vyrůst. V první řadě mi dala jiný pohled na svět, samostatnost, poznání. Jsem přesvědčená, že odjet žít do zahraničí bez záchranných sítí a muset se tam o sebe nějak postarat je dost zásadní životní zkouška, která člověka udělá silnějším. A taky jsem se naučila anglicky. Musím se smát. Když jsem tam odlétala, mluvila jsem jen německy a rusky. Začátky byly krušné. Ale poddalo se to, protože muselo, nikdo za nás nic nevyřídil. Zajímavé je, že jsem teď s angličtinou propojená tak, že když píšu texty, prvotně mi chodí právě v angličtině.

Dá se předpokládat, že jste si ze Spojených států přivezla spoustu hudebních zážitků…

Muziku jsem si tam užívala jen jako fanoušek. Nikdy nezapomenu, když pár metrů ode mě hrál Yngwie Malmsteen, zpíval Jon Bon Jovi nebo když jsem na koncertě Van Halen obdivovala Sammyho Hagara, teda kromě jeho unikátního hlasu, že se po podiu živelně prohání a září celý ve žlutém a tím u mě bortí dogma, že k rockové scéně patří výhradně černá. Nebo když jsem v proslulém baru Rainbow na Sunset Boulevard v Los Angeles zjistila, že sedím vedle Billyho Gibbonse ze ZZ TOP, se kterým jsme prohodili pár milých slov. Bylo toho hodně. Jsou to krásné vzpomínky. (smích)

Lucie Roubíčková. (Foto: archiv)

Vyučujete také angličtinu. Chodí k vám často muzikanti, aby si zlepšili angličtinu? Jak hodnotíte úroveň angličtiny u českých muzikantů?

Říká se, že kdo má hudební sluch, tomu jazyky jdou. Já za dobu své praxe přišla ke zjištění, že to není pravda. Záleží totiž, jak hodně je náš mozek naučen věci analyzovat, aby je pochopil, což může být ve studiu jazyků překážkou. My jsme ze škol zvyklí učit se jazyky na základě teorie a vybudovali jsme si strach udělat chybu. Proto o všem moc přemýšlíme. Jazyky se nejrychleji člověk naučí intuitivně, v cizím prostředí, kde nepřemýšlí o gramatice, ale vnímá zvuk a prožitek. To je to, co své studenty učím v první řadě, odpoutat se od přemýšlení, vnímat a nemít stres z chyb, cítit se sebevědoměji v komunikaci.

Takovýto přístup rozhodně podporuji…

Pak také záleží, k čemu český muzikant angličtinu potřebuje. Jako dorozumívací nástroj, nebo je to zpěvák, který anglicky zpívá? Pokud chce muzikant umět anglicky, aby komunikoval nebo koncertoval v zahraničí, důležitá je jeho schopnost se vyjádřit a porozumět. U zpěváků je nutné být precizní ve výslovnosti a akcentu, jeho projev musí znít přirozeně a libozvučně. To je něco, co si potřebujeme stanovit hned na začátku.

Co dalšího považujete při studiu jazyků za důležité? 

Já osobně nemám moc prostoru učit. Vlastním jazykovou školu a spolupracuji s fantastickými lektory, které mentoruji. Někteří z nich jsou také muzikanti, takže to prostředí dobře znají. Jsou nesmírně oduševnělí, pozitivní, motivující a hlavně umějí u studentů rozklíčovat, co přesně potřebují. Společně pak připravíme na tělo šitou metodiku pro každého studenta individuálně. Když se na mě ale muzikanti ohledně angličtiny obrátí, vždy s nimi sama proberu jejich situaci a potřeby a navrhnu postup. Máme techniky a nástroje, jak studentům pomoct v tom, co přesně potřebují, a ti jsou často překvapení, že se dá dobře komunikovat i s pár slovíčky.

Máte ještě nějaký hudební cíl?

No, jasně, baví mě tvořit. Ale mám spíš sny a přání než cíle. A o těch se nemluví (smích)… Nechávám se strhnout momentální inspirací, nápadem, prožitkem, baví mě se neustále učit a věřím, že přijde, co přijít má. Nečekám ale se založenýma rukama. Pochopila jsem jednu věc a ta se může týkat jakékoli oblasti, každého z nás. Když máme sen nebo přání, tak k tomu, aby se nám manifestovalo, je nejprve potřeba dostat se do stejné vibrační úrovně jako je ten sen.

Můžete vysvětlit?

Když si budu připadat, že by to bylo krásné, ale je to pro mě nedostižné, podprahově tím vysílám do světa informaci, že o sobě pochybuji, že nejsem dost dobrá. To znamená, že můj sen je vibračně mnohem výš, než vidím sama sebe. Pak je tedy potřeba objevovat svou hodnotu. Až uvěříme, že jsme dost dobří a to či ono si zasloužíme, sny se začnou plnit samy. A také jsem přesvědčená o tom, že pokud si umíme sami sebe představit v nějaké roli, znamená to, že jsme schopni se k ní dostat. Důležité je věřit si.

Opět velmi trefný poznatek…

Byl mi dán nějaký talent jako dar, tudíž považuji za svou téměř povinnost nebo poslání si ho nenechávat jen pro sebe, ale předat lidem to, co můžu a umím. Hudbu vnímám jako jeden z nejmocnějších portálů k lidské duši. Proto je nesmírně důležité vědět, co si do uší, do hlavy a do srdce pouštíme. Mé nastavení je lidem pohladit duši, dát jim naději, ukázat, že vše není ztraceno, že jsou silnější, než si myslí, vykouzlit jim úsměv na tváři a dát jim radost do života, nabudit je příjemnou energií a štěstím. Není to konkrétní cíl. Ale je to něco, co mi dává smysl a naplnění. A jestli vaše oči dočetly až sem, tak jedno pohlazení posílám i vám.

Petr Bidzinski | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.