Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Vít Slíva a Stanislav Kolář: Dvě sbírky, překvapující blízkost grafiky, avšak rozdílné básnické ligy

Vít Slíva a Stanislav Kolář: Dvě sbírky, překvapující blízkost grafiky, avšak rozdílné básnické ligy

7.7.2020 Obraz & Slovo

Tohle bude zároveň literární i výtvarná poznámka. V zavedených nakladatelstvích Druhé město a Protimluv totiž aktuálně vyšly dvě sbírky v takřka sesterské grafické úpravě, včetně obálky. Je to čirá náhoda, kdo si ale vedle sebe položí novou knihu hradeckého rodáka Víta Slívy (Cherubín troubí na kost fanfáru) a sbírku frýdeckého rodáka Stanislava Koláře (Pitný režim), tahle podobnost ho přinejmenším zarazí. V samotné poezii obou autorů je však styčných ploch jen pramálo. Naštěstí.

Zvětšit obrázek

Obálky sbírek Víta Slívy a Stanislava Koláře.

A protože se ke mně oba tituly dostaly v jediném týdnu, měl jsem v tom napřed dost zmatek a párkrát doma sáhnul po Slívovi, jenže to byl Kolář. A naopak. Obě obálky totiž pracují se šedivou v různých odstínech a s kontrastně křiklavým názvem sbírky. Obě obálky jsou postaveny na výřezu z knižní ilustrace, Slívu výtvarně doprovodil Petr Veselý a Koláře Andrea Štosková. Oba ilustrátory přitom spojuje až identické výtvarné vidění, alespoň při porovnání obálek.

O Veselém je známo, že se často vyjadřuje jazykem konceptuálního umění. A sám hovoří „o potřebě redukce“, takže ve výsledku na obraze ponechá jen to, „co tam vydrží“. Na obálce Slívovy sbírky je to několik rozpitých čar, ovšem stejně rozostřené znaky zdobí i Kolářovu sbírku. Obě obálky souzní s tradicí českého informelu a expresivní strukturální abstrakcí. Nevím, na jakém podkladu vznikly originály děl, ale cítím z nich recyklovaný karton či něco podobně „hrubého“. Informel také rád pracuje s průmyslovým materiálem, ale hlavně s náhodou a spontánními emocemi, a to vše vyzařuje i z obou obálek. Jsou syrové a zároveň až surové, zřejmě v takové míře, jak výtvarníci vnímali obsah knihy.

Pod grafickou úpravou Kolářovy sbírky je podepsán nejvýraznější grafik, jaký kdy pracoval pro ostravské nakladatelství Protimluv. Výtvarník Petr Pavlán, spoluzakladatel skupiny Kamera Skura, kterou nejvíce proslavilo dílo Kristus na kruzích (Superstart) vystavené i na bienále v Benátkách. Pod obálkou Slívovy knihy je podepsána neméně výrazná osobnost, Bedřich Vémola. Zakladatel oceňovaného grafického studia, které několikrát zabodovalo v soutěži Nejkrásnější kniha, kterou každoročně vyhlašuje Památník národního písemnictví v Praze.

Stručně řečeno, obě sbírky jsou z výtvarného hlediska opravdu krásné. A že jsou si tak nápadně podobné, to může mít různé důvody. Oba grafici množná vsadili na to, že autoři patří k básníkům kmetům a jsou starší než Jaroslav Vrchlický, když ho národ oslovoval „velebný kmete“. Slívovi je devětašedesát let a Kolářovi o dva méně. Možná tak má obálka čtenáře nasměrovat někam k undergroundu padesátých let či k režimem trpěné avantgardě šedesátých let. Anebo třeba oba grafici přemítali o pomíjivosti života, který je pouhou čárkou na pivním účtu, který lze snadno zmuchlat a zatratit ve vesmírném prostoru. „Vesmír mi buší / kladivem na truhlu,“ zazní v jednom z vrcholných čísel Slívovy sbírky.

Pokud jde o samotný obsah sbírek, je trochu nespravedlivé je vůbec porovnávat v jednom článku. To je jako poměřovat týmy z první fotbalové ligy s krajským přeborem. Oby typy mužstev přitom čutají s podobným nadšením a za fotbal by někdy položily i život. Rodák z Hradce nad Moravicí Vít Slíva, který dnes žije v Brně, má na českém básnickém parnasu výsadní postavení. Držitel Magnesie Litery za poezii je označován za žijícího klasika, který si podává ruce se svými slavnými předchůdci. „Slívova poezie je inspirovaná Halasovým tichem, Holanovou samotou a Skácelovým vztahem k řeči,“ můžeme si o básníkovi přečíst v jedné z mnoha obdivných recenzí.

Vít Slíva nechal v poslední předloňské sbírce Ultima Thúlé, nejzazší zem překvapivě rozeznít i erotické tóny. Z textů bylo patrné, že podobně jako starý Goethe potkal mladičkou Ulriku, vydal se i slezsko-brněnský bard za hlasem svého srdce, tohle jsou první tři řádky předposlední sbírky: „Přece jen – / na konci života – / přišla.“ A v básni Ve výtahu si pak Slíva uvědomil, jak prchavé to mohou být kroky: „Ještě se rychle obejmout, / ohmatat // než zmizíme ve vesmíru, / o němž se neví, // zda vůbec je.“

Poslední Slívova sbírka Cherubín troubí na kost fanfáru je jiná. Bilanční, nejstarší verše pocházejí z roku 1977, ty nejmladší jsou loňské. Není to však průřez životními etapami či básnickým vývojem tvorby, tahle kniha míří jinam. Starý básník se v ní připravuje na smrt. Většina poetů se ve své tvorbě vlastně připravuje na ono „konečné“ už od první teenagerovské básně, to už nějak patří k jejich rozervaným duším, ale samozřejmě si přejí, aby to nepřišlo tak brzo. „Jsme bratrstvo kamenů v kruhu. / Já nejstarší, stále častěji stříbrně lízaný / slimáckým jazykem pekla. / Jsem stůl z hadí kuchyně, / kámen pro čertův mlýnek,“ napsal Slíva v roce 1986, s patetickou starostí o své dva mladší sourozence.

A mnohem později přidal další text na stejné téma (oba jsou v knize uvedeny): „Teď jsem na řadě já, / řekl jsem bratrům, / z židle, na níž sedávala / naše maminka. // Mlčeli na to. // A tak tam spolu sedíme dál, / i s maminkou.“ Obdivuji odvahu, s jakou básník Vít Slíva obcuje se smrtí. I jeho výsostné verše, které vybízejí k podobnému dialogu i nás čtenáře. „Tma, / jako bys nikdy nebyl,“ píše básník. A je to podobná nejistota, jako když Jan Balabán opatrně pravil: „Jsme tady.“

Stanislav Kolář v sobě takovou básnickou naléhavost nemá. Na přebalu knihy se dozvíme, že přednáší americkou literaturu na Katedře anglistiky a amerikanistiky Filozofické fakulty Ostravské univerzity a patří k předním znalcům americké židovské a holocaustové literatury. Básnickou prvotinu vydal již v roce 1988, načež se odmlčel na více než třicet let a druhotinu vydal až letos. Jaká je jeho prvotina z konce osmdesátých let s názvem Tenisový sen, si netroufám říci, protože jsem ji nečetl. Jeho tvorbu z časů normalizace jsem si ale načetl v Kulturním měsíčníku z osmdesátých let, což byl časopis vydávaný Severomoravským krajským výborem KSČ (Sm KV KSČ).

Kolář byl pravidelným přispěvatelem Kulturního měsíčníku řadu let, prošel jsem namátkou některá čísla z období 1983 až 1988 a narazil na desítky jeho básní. Mnohé z nich jsou přitom podivně dvojsmyslné, navenek totiž přitakávají normalizačnímu režimu, v nějakém vnitřním plánu se ale tváří jako lehce protestní. V Kulturním měsíčníku číslo 5 z roku 1985 například otiskl text o tenisové raketě, kterou rozzuřený hráč vztekle sekne o antuku. A pak zazní verše: „Celkem vzato se nic nestalo / Vždyť raketa byla pouze tenisová.“

Z kraje roku 1985 přitom vrcholila studená válka a Spojené státy a Sovětský svaz závodily ve zbrojení, Američané proto tehdy budovali strategickou obranu (systém přezdívaný Hvězdné války) především před ruskými raketami typu SS-20. Na postupném omezování zbrojení se sovětský vůdce Gorbačov a americký prezident Reagan domluvili až na podzim roku 1986. Smysl zmiňované Kolářovy „raketové“ básně v Kulturním měsíčníku plně vyzní až v kontextu s antiimperialistickými častuškami otištěnými na stejné straně.

Stejně jako Kolář i oba další autoři varují před raketami vypálenými ze Západu na sovětský blok. Leopold Kaňok třeba napsal: „Hej, / vy tam na druhé straně, / kteří jste unikli z pekla minulé války / hořící dlažbou ulici / ještě je čas / zadržet ruku / zapichující již předem do mapy špendlíky.“  A básnířka Eva Kotarbová rovnou básní o amerických raketách vystřelených na Ostravu ze západního Německa. „A dnes se bojím / každým nervem,“ obává se těchto střel. Spíš se tedy ničeho nebojí, jen sbírá body do kádrového spisu.

Proč se dnešní významný amerikanista Stanislav Kolář zúčastňoval za normalizace podobných agitačních projektů, to je věc jeho svědomí. Ve mně však jeho tvorba z osmdesátých let vyvolává krajní nedůvěru, třeba text otištěný v Kulturním měsíčníku v říjnu 1986, v němž najdeme: „Máte dolárky? / Dolárky nebyly / úsměvy zplihly / náš sólový part se zvolna vytrácel / do prázdna.“ Tahle báseň by se sice dala číst i tak, že Kolář miluje Ameriku, ale text zároveň odsuzoval hloupé sny mladých Čechů o zemi za Atlantikem. Lepší je přece zůstat v bezpečí komunistického Československa, v němž „nažrané kočky pokojně předly / své kočičí sny.“

Bohužel, stejnou nedůvěru ve mně vyvolaly i Kolářovy básně v jinak překrásně vypravené sbírce s názvem Pitný režim. Jsou to verše plné básnických banalit typu „kamenné varhany rozeznít“. Anebo: „Foukla do chmýří / a stala se slečnou / Uviděla ho / a stala se ženou / Pofoukal bolístku / a byla z ní ustaraná máma / A jednou z rána / v zrcadle spatřila šedivý vlas.“

Z takovýchto banalit slyším utahanou poetiku oficiální poezie osmdesátých let, regionální veršotepce typu Jan Sláma, Kamil Kovář, Dušan Cvek či Jaroslav Mazáč. Jít s kůží na trh s poezií tohoto typu v roce 2020, to je poněkud nesoudné. Jistěže, právo vyjít má každá kniha a v tomto smyslu je dobře, že vyšla. Jen nerozumím ediční politice vydavatelství Protimluv, které věnuje tolik grafické práce knize, která patří spíš do jiného typu nakladatelství. Regionálního, zatímco Protimluv se netají svými středoevropskými ambicemi.

Ale abych byl spravedlivý, v každé básnické sbírce lze většinou najít alespoň jeden dva texty, který není třeba úplně zatracovat. Vybral jsem si Kolářovu báseň Krevní sraženina. Beru ji totiž i jako jistý druh reflexe, vyrovnání se s texty z Kulturního měsíčníku. Na omyl má právo každý, i Milan Kundera či Pavel Kohout.

STANISLAV KOLÁŘ: KREVNÍ SRAŽENINA

Krevní sraženina zmizela
dříve než
kocovina
po volbách
rychleji
než po chemoterapii
změnila se krajina
V lógru na dně hrnku
schnou usedlé touhy
Občas z prachu vyhřezne
jaternicový prejt
všech omylů

Dodatek k textu. Následující řádky přidávám až po reakci Stanislava Koláře, kterou najdete v diskusi pod článkem. Nemíním mu vyvracet jeho výmluvy, jen přikládám jeden historický fakt. Pro dějiny. Stanislav Kolář (narozen 11. srpna 1953) je totiž uveden na seznamu spolupracovníků StB, který je k nahlédnutí v Archivu bezpečnostních složek Ústavu pro studium totalitních režimů. A konkrétně v červnu 1989 Kolář zastával pozici IS, tedy ideového spolupracovníka čili ideospolupracovníka StB (bližší informace lze najít v takzvaných Objektových svazcích hlavní správy rozvědky – I. správa). U rozvědky existovaly tři kategorie tajných spolupracovníků, které stále podléhají lustračnímu zákonu: agent (A), důvěrný styk (DS) a právě ideospolupracovník (IS).

Stanislav Kolář proto nemůže zastávat funkci vedoucího katedry, děkana či další akademické posty anebo být členem vědeckých rad univerzit. Zákon se na kategorii IS dívá jako na vědomé spolupracovníky StB, kteří spolupráci stvrdili podpisem. Na rozdíl od kategorií důvěrník (D), kandidát tajné spolupráce (KTS), kandidát agenta (KA) či kandidát informátora (KI), které nejsou kategoriemi vědomé spolupráce ve smyslu zákona č. 451/1991 Sb. (lustrační zákon). V Archivu bezpečnostních složek jsou pak uvedeny i všechny takzvaně prověřované osoby (zkratka PO), o které se StB zajímala, ať už z toho důvodu, že šlo o disidenty, od nichž očekávala nepřátelské jednání vůči režimu, nebo si tyto osoby vytipovala k případné tajné spolupráci. Ani na ně se pochopitelně lustrační zákon nemůže vztahovat.

Po více než třiceti letech po pádu komunismu nemíním nikoho kádrovat. Vznik tohoto článku byl vlastně náhodný, podnítila mě k němu grafická podobnost dvou sbírek a následně jsem se začetl do předrevolučních básní Stanislava Koláře v Kulturním měsíčníku, načež následovala básníkova reakce. „Leckterej hlupák se dodneška o Pravdu hádá, pravdy se ovšem v těch řečičkách nedobereš,“ zpívá Jaromír Nohavica ve svém úspěšném překladu jedné písně ruského písničkáře a básníka Vladimíra Vysockého, v osmdesátých letech to byl v „šedé zóně“ doslova protirežimní hit. Jak to tehdy doopravdy bylo,, to je dnes především otázka svědomí. V následujících řádcích se ke spolupráci s tajnou policií vyjadřuje přímo Stanislav Kolář. Ano, i takové záležitosti patří do dějin české literatury, to už přece víme od časů Karla Sabiny.

„S StB jsem nespolupracoval a nikdy jsem nikoho neudal. Takovéto praktiky by se mi příčily. Mám v tom svědomí naprosto čisté, ale je mi jasné, že Vás o tom těžko přesvědčím, protože to neumím dokázat. A víte, jak jsem se o své ´spolupráci´ dozvěděl? Před pěti lety jsem dostal nabídku stát se členem Vědecké rady Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. K tomu mě požádali o zaslání lustračního osvědčení. O toto osvědčení jsem si tedy požádal u Ministerstva vnitra a byl to pro mne velký šok, když jsem jej dostal s větou, že jsem byl v evidenci StB. Bylo to pro mne něco neuvěřitelného a přemýšlel jsem, jak se to mohlo stát. Vzpomněl jsem si, že snad na konci roku 1988 či v roce 1989 jsme měli sraz absolventů několika skupin tehdejší Pedagogické fakulty. Dal se se mnou do řeči také spolužák, který studoval historii a mimo jiné mě pozval někdy na oběd. Bohužel jsem s ním asi za měsíc na ten oběd šel. Od té doby jsem ho neviděl, ale dozvěděl jsem se, že pracoval v StB. To je jediné vysvětlení, které mám pro to, jak se stalo, že jsem se dostal do evidence. Jiné nemám. Paradoxně jsem se o tom dozvěděl až po tolika letech – v roce 2015. Také jsem měl stejně jako Vy negativní vztah k lidem, kteří si s StB zadali, tím větší šok byl pro mne, že jsem se ocitl mezi nimi. Ale pochopil jsem, že nelze soudit lidi na základě pouhého seznamu. Míra jejich provinění je různá. Nemyslete si, že mě to neštve, že jsem se v evidenci také ocitl. Když jsem dostal to osvědčení, bylo mi opravdu hrozně. Nevím, jestli ten spolužák dostal finanční odměnu za mrtvou duši, ale to je dnes jedno. Stanislav Kolář.“

 

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.