Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Diplomky 2020 v Galerii Dolu Michal: Přemítání o svobodě, duchovních cestách i prázdnotě doby

Diplomky 2020 v Galerii Dolu Michal: Přemítání o svobodě, duchovních cestách i prázdnotě doby

10.9.2020 Obraz & Slovo

Galerie Dolu Michal představuje od středy práce čtyřiadvaceti letošních diplomantů Fakulty umění Ostravské univerzity.  „Návštěvníky čeká různorodý a pestrý pohled do tvorby a myšlení nejmladší generace umělců, která je široce rozkročena mezi médii i reflektovanými tématy,“ láká na výstavu její kurátorka Kateřina Štroblová. Má pravdu?

Zvětšit obrázek

Z výstavy Diplomky na Dole Michal.
Foto: Ivan Mottýl

Okamžitý dojem v prvním z výstavních sálů v patře Dolu Michal je překvapivě religiózní. Ze stěny vlaje deset vlajek, které vyvolávají atmosféru starobylého katolického chrámu s poutními, cechovními a dalšími církevními praporci čili korouhvemi. Ty bývávaly zavěšeny kolem bočních oltářů a na okrajích kostelních lavic a živou tradici má tento zvyk dodnes v pravoslavné církvi, chrámy na Ukrajině anebo v Rusku jsou korouhvemi doslova opentleny. Praporce na Dole Michal jsou dílem Anny Čaníkové a duch východního ritu dodává výstavní místnosti i název instalace: Guruška.

Praporce Anny Čaníkové. (Foto: Ivan Mottýl)

Církevní prapory v české katolické tradici obvykle zdobily nápisy typu Ave Maria, Zdráv buď sv. Kříži, Panno Marie přicházím k tobě, Svatá Anežko oroduj za nás a mnohé další. Diplomantka však svoje prapory vyzdobila parafrázemi hesel dnešní sekulární éry, kdy místo faráře káže lidu cvičitel z fitcentra, výživový poradce či rovnou osobní manažer. „Přistupuj k životu s 80% lhostejností,“ stojí na jednom z praporců, na kterém je našitá ležící figura a šest postav mužů v černém, zřejmě ve střeleckých pozicích. Může to být varování před netečností k projevům jakýchkoliv forem násilí, a to včetně ideologických, výklad je ale na divákovi. Tak jako se k nápisu Svatá Maria, oroduj za nás na kostelním praporu upíná každý věřící podle svých okamžitých potíží.

Detail z díla Anny Čaníkové.  (Foto: Ivan Mottýl)

Dvě poslední výstavy diplomových prací Fakulty umění Ostravské univerzity se v kulturním deníku Ostravan.cz setkaly s jistým odmítnutím. „Mám z celé prezentace pocit, že namísto ostré kritiky globálního vývoje stavu společnosti cítím nezájem, rezignaci a paradoxně i jistou sounáležitost se systémem, který má být právem kritizován, obnažován ve své děsivosti nebo cíleně narušován,“ napsal o výstavě Diplomky 2019 kolega Jaroslav Michna. Do výstavy Diplomky 2018 si pak rýpnul autor tohoto článku: „Expozice překvapivě ukazuje, že vystavující nemají velkou potřebu rebelování a vůbec občanské angažovanosti. Sice zlehka protestují proti globalizaci a konformitě rodičů, konkrétní díla, která by ale například tepala upadající domácí demokracii, nevznikla.“

Takto tvoří Anika Aya Bartošová. (Foto: Ivan Mottýl)

Letošní absolventi a jejich pedagogové se proto podobným nařčením rozhodli vtipně čelit již před samotnou vernisáží. „Na výstavě není: koronavirus, politika, Národní galerie, finanční krize, Netflix, klimatický aktivismus, Trump, selfies, migranti, marxismus, agitace, extrémy počasí, rasismus,“ napsali rovnou na pozvánku. A také informovali, čím se tedy letošní závěrečné magisterské práce vyznačují: „Na výstavě je: industriál, dehumanizace, postapokalypsa, práce, neo-geo, feminismus, videohry, grotesky, domáckost, obsese, rituály, polyamorie, prázdnota, tao, hypersenzitivita, čarodějnictví, hory, cenzura a mnoho dalšího.“

Dílo Barbory Cichoňové. (Foto: Ivan Mottýl)

A proč vlastně očekávat, že se některý ze studentů pozastaví třeba nad tím, že České republice pořád vládne premiér ze seznamu spolupracovníků StB, o jehož střetu zájmů se letos v červnu hlasovalo v Evropském parlamentu? A že většina europoslanců souhlasila s tím, že „Andrej Babiš zpochybňuje nezávislý výkon své funkce, neboť se podílí na rozhodování o penězích z rozpočtu Evropské unie a zároveň kontroluje holding Agrofert“. Když ale mladému umělci připadne podstatnější zkoumat, zda i „cesta může být cílem“, jak to ve své instalaci s názvem Prekonanie toku činí Barbora Cicoňová, není to jen rub stejné mince?

Až déšť se vsákne, tak vystoupí řeka. Každý máme své limity, které se v toku života mohou výrazně proměňovat. K lepšímu i k horšímu. Vždy nás ale zastaví nějaká překážka, kterou z určitých důvodu nemůžeme zdolat, tak jak o tom bolestně píše Vladimír Holan v následujících verších: „A tu jeho hlas zjihl, / a jestliže se dosud sdílel, nyní se svěřoval / a začínal se chvět, a jako by se omlouval / a jako by cítil, že když duše přizvala zdi, / není to proto, abychom je přelézali.“

Skříně Kateřiny Šimonové. (Foto: Ivan Mottýl)

Introvertní básník Holan se před světem spíše skrýval, a to v temnotě svého bytu na pražské Kampě. Instalace diplomantky, Kateřiny Šimonové s názvem Na hraně, kterou tvoří různé bazarové skříně, je symbolickým ztvárněním obdobných pocitů. To je ale opět pouze jeden z možných výkladů skulptury, samotná autorka prý chtěla dílem upozornit hlavně na cenzuru a trestný čin v umění. A to třeba výzvou k divákovi, aby do vystavených skříní nahlédl. Kde vlastně začíná pohoršení publika nad uměleckým dílem? A kdy se mění v cenzuru?

Dílo Anety Markové. (Foto: Ivan Mottýl)

Diplomová práce Anety Markové Veletrh humanity zastihla autora tohoto textu jen chvíli poté, co s jedním ostravským Řekem probíral humanitární katastrofu a požár uprchlického tábora na řeckém ostrově Lesbos. „Na budoucnost nahlíží převážně v obavách,“ říká o díle Anety Markové kurátorka výstavy Kateřina Štroblová. Přemítání o svobodě, duchovních cestách i prázdnotě doby, to jsou asi jedny z hlavních témat letošních diplomantů. Sice v obecné rovině, nikoho nezajímá třeba válka na Ukrajině, ale podstatné je, že absolventy školy určitě nelze obvinit ze lhostejnosti ke světu vezdejšímu.

Dílo Šimona Bureše.

Dobro a zlo je stále hůře rozlišitelné. Část české veřejnosti třeba aktuálně a hodně nahlas protestuje proti povinnému nošení roušek, druhá část jejich opětné zavedení vítá. Zpochybnit roušku jakožto prevenci proti šíření kapének slin, které mohou obsahovat různé viry, si přitom nedovolí asi žádný lékař na světě. Na odbornících nicméně záleží stále méně, protože směřování společnosti nyní určuje většinový názor na sociálních sítích. A skládačku Šimona Bureše z ateliéru malby lze chápat i jako polemiku s tímto trendem. Dokážeme se ve světě moderních technologií domluvit na něčem opravdu konstruktivním?

Dílo Terezy Slovákové. (Foto: Ivan Mottýl)

Tereza Slováková z katedry malby se dívá na každodenní svět pomocí infografik. Obdobně jako třeba moskevská výtvarnice Irina Korina, která před časem vystavovala v ostravském PLATO. Je to možná niterný vnitřní manifest, který má pro malířku zásadní a až rituální význam, divák ale nad její diplomkou přece trochu tápe.

Práce Eriky Kovačičové. (Foto: Ivan Mottýl)

Práce Eriky Kovačičové z ateliéru grafiky pak podává jakési resumé nad celou výstavou Diplomky 2020. Vypíchnutím následujících slov v textové koláži: „Člověk je svobodný, všichni se tedy o sebe musejí postarat sami, a protože oni stojí nejmíň ze všeho o svobodu a o její rozsudky, prosí, aby je někdo klepl přes prsty, vymýšlejí si neuvěřitelná pravidla.“

*          

Diplomky 2020. Galerie Dolu Michal. Vystavují: Aneta Balická. Anika Aya Bartošová. Šimon Bureš. Barbora Cicoňová. Anna Čaníková. Štěpán Baltazar Hýbl.  Michal Kapec. Michal Kaštovský. Pavla Korponaiová. Erika Kovačičová. Kristýna Krutilová. Aneta Marková. Alena Menšíková. Filip Nádvorník. Monika Poljaková. Pavlína Rozsypálková. Michaela Rožnovská. Tereza Slováková. Kateřina Šimonová. Kristýna Tarkotová. Klára Vincourová. Výstava je k vidění do 2. října 2020.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.