Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Nemám dar si moc vymýšlet, proto jsem nucen opisovat od života, říká nad svým debutem básník Petr Ligocký

Nemám dar si moc vymýšlet, proto jsem nucen opisovat od života, říká nad svým debutem básník Petr Ligocký

15.9.2020 Obraz & Slovo

Básník a redaktor ostravského nakladatelství Protimluv Petr Ligocký (1990) vydal prvotinu s názvem Diagnóza. „Celá kniha je velmi osobní a autobiografická. Zjistil jsem, že vlastně ani jinak psát nedovedu,“ říká autor sbírky v rozhovoru pro kulturní deník Ostravan.     

Zvětšit obrázek

Petr Ligocký čte ze svého debutu.
Foto: archiv

PETR LIGOCKÝ

*

Když jsem byl malý
vždycky jsem se bál
že si pro mě v noci
přijde oknem
nějaká strašlivá
mokvající příšera
s křivými hnáty
a velkými ostrými zuby
teď už vím
vím že daleko horší příšery
přicházejí nenápadně
v průběhu dne
dveřmi

„Když jsem byl malý.“ Dětství jste trávil střídavě v Bohumíně a polské vesnici Gorzyczki, jak je uvedeno i v biografické poznámce ke knize. Proč tomu tak bylo? A co vám dalo tohle dvojjazyčné dětství?

Z Gorzyczek pochází moje maminka. Jezdili jsme tam k prarodičům každý víkend i každé prázdniny. Měl jsem tam velkou rodinu, strýce, tetičky, bratrance a sestřenice, se kterými jsem si celé dny hrál a běhal po polích za vesnicí. Nedělní návrat do města jsem proto logicky vnímal jako utrpení. Jak moc mě tohle místo zformovalo, jsem si uvědomil, až začalo „mizet“. Dnešní Gorzyczki už nejsou ani z jedné třetiny tím, čím bývaly v době mého dětství.  Už tu nejsou prakticky žádní hospodáři ani ti zapálení holubáři, kteří mě jako chlapce tolik fascinovali. Dneska je tu vrcholem „péče“ o zahradu nanejvýš rovně zastřižený živý plot nebo pěkně postavený venkovní gril. Takový je ale holt úděl venkova i u nás. Co se týká té dvojjazyčné výchovy, ta mi dala skutečně hodně. Nejen tu polštinu či respektive polskou slezštinu jako druhý jazyk, ale i jakýsi kulturně-společenský odstup: střízlivý pohled na obě země, v kterých jsem doma.

„Vždycky jsem se bál.“ Vaše prvotina Diagnóza je plná úzkostí, především obav o nejbližší. Podobně intimní rodinnou zpověď vydal loni v Protimluvu básník Martin Šenkypl (Černý vesmírný popel), u čerstvých třicátníků mě ale taková poezie trochu překvapuje, nejste, Petře, zbytečně patetický?

Celá kniha je velmi osobní a autobiografická. Zjistil jsem, že vlastně ani jinak psát nedovedu. Nemám dar si nějak moc vymýšlet nebo fabulovat, proto jsem nucen opisovat od života. Starší, společenskokritické texty byly samozřejmě psány s tak trochu horkou hlavou a vztekem na to, co nás v dnešním světě obklopuje. Všechny ty osobní problémy, které mě a mé blízké v posledních několika letech potkaly, však tuhle společensky angažovanou rovinu nakonec jaksi převálcovaly. Ve sbírce se nacházejí básnické minicykly, v nichž se vyrovnávám se smrtí svých nejbližších a postupným ubýváním těch, co tu ještě zůstali. V době, kdy jsem si myslel, že mám knihu už hotovou, se k tomu pak přidala ještě jedna otřesná zkušenost. Rozpad vztahu a rozvod, který jsem nucen řešit ani ne rok od uzavření sňatku.

„Že si pro mě v noci.“ Noc je o strachu, o tom žádná, ale třeba i o bezstarostné pařbě. Prohýřené noci však asi nejsou tím, co nutně potřebujete k životu. Připomínám, že pro mnohé klasiky tuzemské i světové poezie to byla podstatná součást jejich bytí (od Františka Hrubína po Dylana Thomase), i když ne všichni poetové tuhle drogu potřebovali. 

Prohýřené noci pro mě vždy bývaly i nadále jsou příjemným zpestřením. Ale abych v nich viděl nějaký hlubší smysl života, to rozhodně ne.

„Přijde oknem.“ Spíte vůbec někdy u otevřeného okna? Jak vás inspiruje noc?

Kromě zimních měsíců spím s otevřeným oknem prakticky pořád. Noc byla odjakživa jakýmsi spínačem mé fantazie. Ticho, které „vydává“ vnímám dodnes jako jednu z nejuhrančivějších věcí vůbec. Proto miluju spaní pod širákem nebo noční procházky po městě či starém novobohumínském hřbitově. Bohužel, jak jsem se mohl v posledních měsících na vlastní kůži přesvědčit, noc dokáže člověka svým mlčením i nehezky šikanovat.

„Nějaká strašlivá.“ Strašlivý nemusí být jen přízrak, v poslední letech také vycházejí i strašlivé básnické sbírky. V době sociálních sítí je navíc básníkem každý, kdo si zamane, svoje čtenáře (klikače) si vždycky najde. Co s tím bezbřehým světem dnešního písmáctví, jak se v něm má začínající čtenář orientovat?

Říká se, že poezie prožívá momentálně renesanci, a to právě díky všem těm internetovým portálům, Instagramu a podobně. Máte pravdu, že kvalita tam zveřejňovaných textů je hodně proměnlivá a rozporuplná. V dnešní době platí, bohužel, čím dál víc pravidlo, že je jedno, co lidi čtou, hlavně, že vůbec čtou.  Je to smutné, ale je to tak. Osobně věřím, že lidé s opravdovým zájmem o poezii a literaturu se k těm kvalitním dílům dostanou i přes tyhle silné nánosy bahna.

„Mokvající příšera.“ Jste redaktorem časopisu a nakladatelství Protimluv a občas se vám asi dostanou na stůl i texty, které jsou zřejmě tak pitomé, že se prostě nedají publikovat. Jak slušně odmítnout takové autory, aby vás neproklínali do třetího kolena?

S takovýmito pochybnými texty se bezesporu setkávají redaktoři všech literárních časopisů. A musím teda říct, že někdy je to opravdu mazec, co lidi posílají… Dneska totiž platí ještě jedno smutné pravidlo. A to, že pomalu víc lidí píše, než čte. To je další z paradoxů dnešní zdigitalizované, gramotnost pozvolna ztrácející společnosti. I v ne příliš dobrém textu se ale můžou mihnout jakési náznaky talentu nebo citu pro jazyk, řeknu-li to takhle obecně. V tomhle případě si myslím, že je důležité člověka neodradit od psaní hned na začátku. Ale doporučit mu nějaké ty autory a knihy k přečtení, aby zjistil, jak se s psaným slovem dá vůbec pracovat. Protože, řekněme si na rovinu, čí básnické juvenilie byly dokonalé? S psaním je to jako s hrou na hudební nástroj. Abychom se v něm zlepšovali, musíme mu věnovat čas.

„S křivými hnáty.“ Občas musí redaktor řešit i charakter básníka. Nesouhlasím třeba s tím, že tak kvalitní nakladatelství jako Protimluv nyní vydalo sbírku normalizačního básníka Stanislava Koláře. Autora evidovaného na seznamu spolupracovníků StB, bývalého komunistu a autora, který v minulém režimu tiskl básně v Rudém právu či ostravském Kulturním měsíčníku, mnohdy silně angažované pro tehdejší režim. Ve sbírce však o této Kolářově etapě není ani poznámka, proč?  

Bohužel, na přípravě téhle knihy jsem se nijak nepodílel, takže k tomu nemám co říct.

„A velkými ostrými zuby.“ Vraťme se tedy k vaší sbírce. Jsou to smutné verše, někdy až drásající a beznadějné. „Leží vedle sebe / naše dokonale vychladlá těla / bez nároku na život,“ dekadentně končí vaše kniha. Jeden by se po zavření sbírky skoro zastřelil, pro koho to vlastně píšete?

Vlastně ani nevím. Dělám zkrátka to, k čemu si myslím, že mám snad nějaké vlohy. Odpozoroval jsem na sobě, že nedokážu psát, když jsem v naprosté pohodě. Ani když jsem psychicky úplně na dně. Básně ke mně přicházejí vždy v jakémsi stabilizovaném, emocionálně chladnějším bezčasí. Přál bych si ale, aby mé texty promlouvaly i k obyčejnému, poezii běžně nevyhledávajícímu člověku. Proto píšu o univerzálních problémech stylem, jakým píšu. Úsporně, trošku „popově“.

„Teď už vím.“ Co dnes víte víc o poezie, než jak jste tento žánr vnímal třeba ve dvaceti letech?

Poezii je pro mě stále velkým tajemstvím. Pořád ji objevuji, pořád se mě dotýká a pořád se jí snažím porozumět.

„Vím že daleko horší příšery.“ Buďte konkrétní, jaké jsou ty „daleko horší příšery“? 

Třeba nástrahy dospělého života, na které vás ve škole vlastně nikdo nepřipraví.

„Přicházejí nenápadně.“ A jaká bude vaše další sbírka? Mám pocit, že jste na čtenáře vychrlil vše podstatné, co jste měl na srdci.    

Texty do druhé sbírky se pozvolna rodí. Jejich podstatná část vznikala vlastně souběžně s rukopisem Diagnózy. Momentálně mám napsaných nějakých třicet věcí. Chci ale ještě dopsat další texty a celek tím nějak smysluplně uzavřít. Tematicky tam až tak velký posun nebude. Bude to zase kniha o podivnostech našeho světa a pomíjivosti.

„V průběhu dne.“ Inspirace je samozřejmě všude kolem nás, v každé prožité vteřině. Někdy nenápadná, jindy do očí bijící. Děláte se průběžné poznámky, z nichž později vznikne báseň?

Průběžné poznámky si samozřejmě dělám. Bez notýsku nebo mobilu vlastně nevycházím z domu. Jak jsem ale odpozoroval za těch několik let, co se psaní poezie věnuju, ty nejzdařilejší texty ze mě většinou vypadnou tak nějak najednou, bez průběžného „skicování“.

„Dveřmi.“ A vyhodíte někdy báseň do koše (smažete v počítači), takzvaně nevratně, že už se k ní nelze vrátit?

I to se samozřejmě stává. Někdy je to hotová věc, jindy jen její nástin. Nedokážu ale říct, co přesně ve mně daný text takto definitivně odsoudí. Mám taky pravidlo, že nikdy nepouštím do světa věci, které bych s nikým nekonzultoval. Naprostou důvěru mám v tomhle ohledu ke svému redakčnímu kolegovi a básníkovi Petru Stachovi, který byl rovněž redaktorem mé sbírky. Mnoho lidí a zejména začínajících autorů neví, anebo si neuvědomuje, jak moc je taková úloha redaktora pro vznik knihy důležitá. Redaktor dokáže jednotlivé texty prosvětlit a všimnout si toho, co autorovi uniklo.

*

Petr Ligocký: Diagnóza. Vydalo nakladatelství Protimluv, 2020. Křest debutové sbírky 15. září v 18 hodin 2020 v ostravském klubu Fiducia. Kmotři knihy: Ondřej Hložek, Kristýna Svidroňová a Vasilios Chaleplis.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.