Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Vestibul Domu kultury „obrušují“ sochy a v patře se Václav Buchtelík poklonil prokletým básníkům

Vestibul Domu kultury „obrušují“ sochy a v patře se Václav Buchtelík poklonil prokletým básníkům

18.9.2020 Obraz & Slovo

Výstava autorů z okruhu Ateliéru sochařství Fakulty umění Ostravské univerzity v Domě kultury města Ostravy dostala poněkud záhadný název Fáze abraze. Abraze je mechanické obrušování povrchu hornin třením a nárazy horninových částic, které se dostaly do pohybu vlněním vody nebo jsou unášeny tekoucí vodou, větrem nebo ledem. Tolik slovníkové heslo.

Zvětšit obrázek

Socha Martina Mydlarčíka.
Foto: Ivan Mottýl

Typickým příkladem abraze je obrušování hornin mořským příbojem, proto začněme takzvaně „od moře“. Slavnostní otevření Domu kultury Vítkovických železáren a strojíren Klementa Gottwalda v roce 1961 též souviselo s mořem. Alespoň v článku otištěném v deníku Práce, v němž redaktor Václav Vondra takto oslavoval nový kulturní stánek: „Obrovská bílá loď uprostřed černé Ostravy. Je ještě cítit maltou, nedávno živým dřevem, podivuhodnými laky a fermežemi, proniká jí vůně linolea i zvláštní směsice svařovaného kovu a čerstvých hoblin. Když se večer rožhne do všech světových stran tisíc oken tohoto gigantického plavidla, rozezvučí loď varhany i saxofony…“

Stavba kulturního domu začala v roce 1956 a monumentální objekt v duchu vrcholné sorely byl určen především pro umění, které bylo označováno jako socialistický realismus. A jakési odlesky „zářivých komunistických zítřků“ dodnes pociťuje každý návštěvník, který do téhle bílé ostravské „Aurory“ vkročí. Z průčelí mu kyne šest alegorických soch (Hudba, Sochařství, Sport, Práce s dětmi, Zlepšovatelství a Chemie) a vestibul mu třeba připomíná moskevský Palác sovětů či jiné velké stavby komunistické éry.

Sochaři vystavující v Domě kultury města Ostravy. (Foto: Ivan Mottýl)

Teď jde jen o to, jak tohle nepříjemné dědictví z dob reálného socialismu zlidštit a dát mu svobodného ducha. Zásadní změnou bude nesjpíše až vybudování nové koncertní síně studiem Steven Holl Architects + Architecture Acts z New Yorku, ale už současné výstava soch ve vestibulu je určitým druhem abraze, při které se obrušuje totalitní duch stavby. „Představené práce jsou ukázkou svobodných cest jednotlivých autorů, které se protínají v bodě důvěry v sochařství a v jeho obsahové kapacity,“ říkají o aktuální expozici její kurátoři Jaroslav Koléšek a Sabina Knetlová.

Socha Jana Špačka. (Foto: Ivan Mottýl)

Sochař Jan Špaček pracoval v sochařském ateliéru po tři roky jako asistent. Na výstavě Fáze abraze vystavuje plastiku Velká medvědice a malý medvěd, která zpodobňuje klečící ženu nesoucí na zádech malého mužíčka. Tohle je abraze ne úplně vyrovnaného partnerského vztahu, ale možná se to jednou přece „obrousí“. Vzhledem k vesmírnému názvu díla je to však i alegorie malého člověka a nekonečného kosmického prostoru.

Václav Buchtelík u triptychu, který věnoval prokletým básníkům. (Foto: Ivan Mottýl)

„Já ve vesmíru slídil marně / po konci nebo po středu,“ píše francouzský prokletý básník Charles Baudelaire v textu Nářek Ikarův. Ten skok od absolventa a později asistenta Fakulty umění OU ke klasikovi moderní poezie není nic chaotického (ač slova socha a chaos jsou zajímavou přesmyčkou). Součástí vernisáže soch, která v Domě kultury města Ostravy proběhla minulý týden, bylo totiž i uvedení triptychu malíře Václava Buchtelíka v předsálí koncertního sálu Janáčkovy filharmonie.

Detail z Buchtelíkova triptychu.

Na třech velkoformátových plátnech se Buchtelík poklonil dílu francouzských prokletých básníků. „Žití závěje, / černá noc, jež padá: / spěte naděje, / touhy zmlada,“ napsal Paule Verlaine v básni Žití závěje, která působí téměř jako epitaf této prokleté múzy. A stejně temné jsou i Buchtelíkovy symbolistní portréty tří francouzských mistrů. A zároveň je to i působivá abraze, před rokem 1989 v tomto kulturáku vysely velkoformátové portréty Lenina, Stalina, Gottwalda či Husáka. Při krajských sjezdech KSČ, ve Svátek práce anebo při oslavách Velké socialistické říjnové revoluce. Hrany minulého režimu se ale pomalu obrušují, Verlaine, Baudelaire a Rimbaud jsou toho svědci.

Socha Sabiny Knetlové. (Foto: Ivan Mottýl)

A opět dolů do vestibulu. Sabina Knetlová studuje čtvrtý ročník sochařského ateliéru a její dvě plastiky představil vedoucí ateliéru Jaroslav Koléšek jako „agrominimalismus“. Těžko říct, co tím myslel, sochařka ale mimo jiné pracuje s betonovými tvárnicemi a v souše s názvem Funkční spojení parafrázuje partnerský chlad či odlidštěnost. Tedy situaci, kdy za vztahem stojí spíš účelový kalkul než láska. I to je zajímavý druh abraze, neboť i takové soužití se nakonec může „obrousit“ k cituplnému vztahu. Anebo se broušením odkryjí skutečnosti, které zhatí i to formální partnerství. „To jsem psal básně na nádheru / těch ovčích zad? / Chtěl bych vám zlámat kyčle, věru, / že jsem měl rád,“ básnil Arthur Rimbaud v textu Moje Milenky. ¨

Socha Barbory Procházkové. (Foto: Ivan Mottýl)

Barbora Procházková vystavuje figurální kompozici inspirovanou románem Ladislava Fukse Pan Theodor Mundstock. Člověk je vždycky nějak drcen dějinami. Své o tom věděl i básník Baudelaire, když v textu Cesta přemítal, jak se vyhnout trpkému osudu. Kdy je dobré utéct, kdy zůstat? Nikdy přesně nevíme, tak jako Židé na počátku války. „Jít? Zůstat? Můžeš-li? Než máš-li, vyraž směle!“

Socha Marka Grygarčíka. (Foto: Ivan Mottýl)

Marek Grygarčík dopravil do vestibulu svoji bakalářskou práci, dílo opět vychází z literární předlohy, v tomto případě byly vzorem knihy Isaaca Asimova. Současný asistent v sochařském ateliéru Martin Mydlarčík nechal sochy přemítat o živlech, zatímco absolvent ateliéru Šimon Szabo vsadil spíš na konceptuální přístup k tvorbě. Ani jednomu z těchto tří mladých autorů nelze upřít originalitu, jsou to generační výpovědi zkušeně opřené o postmoderní východiska, sochařské řemeslo však není nijak zanedbáváno.

Socha Martina Mydlarčíka. (Foto: Ivan Korč)

Diplomantka Alena Menšíková vztyčila na výstavě dva sloupy. A vyzvala tak na souboj sloupoví ve vestibulu kulturního domu, které tu bylo vztyčeno již na sklonku padesátých let. Vlastně se tady potýkají dva odkazy na antiku. Jeden až puristický z doby socialistického realismu. A druhý nonšalantně svobodný až bohémský, který odkazuje třeba ke strukturální grafice a má něčím blízko i nejproslulejšímu Rimbaudovu opusu Má bohéma.

Dílo Aleny Menšíkové. (Foto: Ivan Mottýl)

ARTHUR RIMBAUD: MÁ BOHÉMA

Chodil jsem po světě a měl jsem ruce v kapse.
Také můj svrchníček už byl jen vidinou.
Múzo, tys spolčila se s pěkným hrdinou.
A přitom snil jsem jen o samé velké lásce.

Mé prasklé kalhoty se splaskly v chumáč děr.
Zasněný Paleček, já louskal jsem si v běhu
rýmy. Ve Velkém voze dlel jsem na noclehu.
Mé hvězdy šuměly, když přišel podvečer.

A já jim naslouchal na kraji u silnice,
za dobrých večerů při svitu večernice,
a rosa stékala mi zvolna po čele,

když s nohou na srdci za fantastické luny
jsem tahal pérka z bot jak povolené struny,
drnkaje do taktu, a básnil vesele.

*
Fáze abraze. Dům kultury města Ostravy. Vystavují: Jaroslav Koléšek, Martin Mydlarčík, Šimon Szabo, Jan Špaček, Alena Menšíková, Sabina Knetlová, Marek Grygarčík a Barbora Procházková.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.