Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Bouchl jsem plechovými dvířky, napsal v jednom z textů zesnulý básník a malíř Vít Adamus (1965-2020)

Bouchl jsem plechovými dvířky, napsal v jednom z textů zesnulý básník a malíř Vít Adamus (1965-2020)

13.10.2020 Obraz & Slovo

„Bdi nade mnou / a neodcházej / chci být / sám,“ přál si Vít Adamus ve sbírce Leptáním v němot. Od neděle je opravdu sám, bez možnosti promluvit si s pozemskými přáteli. Zesnul 11. října po krátké a těžké onkologické nemoci. Byl to výtečný, přitom ne úplně doceněný básník. A malíř, který někdy maloval i vlastní krví. Pohřeb se koná v úterý 20. října ve 12.30 hodin v obřadní síni na frýdeckém hřbitově.

Zvětšit obrázek

Vít Adamus.
Foto: Ivan Mottýl

O rakovině věděl svoje, když mu občas brala blízké i přátele. „Nejapná útěcha z onkologie / v havraním sezení / řinčících odchodů / drtím kotel háčkovaný z písku / s rubínovým oharkem / útěchy z okolí,“ přemítal též ve sbírce Leptáním v němot. V básni, z níž vane tíha nemocničních čekáren, ve kterých se čeká na osudovou diagnózu: „Šplíchá to k pláči / holá je / holá / čekárna.“

Básník a malíř Vít Adamus (narozen 10. února 1965) umělecky dozrával mezi Frýdkem-Místkem a Ostravou. Po střední škole nejprve zatoužil po pábitelské zkušenosti a nechal se na rok zaměstnat v Nové huti Klementa Gottwalda, aby posléze nastoupil na „pajdák“, kde studoval biologii s matematikou, Na Pedagogické fakultě v Ostravě byl na sklonku osmdesátých let konfrontován s dvojí tváří tehdejší studenstva. S kariéristickými a s režimem loajálními svazáky, ale i s rozevlátými bohémy u hospodského stolu ve studentském výčepu Na Plivanci.

Po určitém váhání si vybral tu druhou partu a pravidelně sedával u piva třeba s Jiřím Surůvkou, Milanem Krupou, Jackem Sikorou či Ivem Kaletou, což jsou dnes ve svých oborech ostravské persony. Před dvaatřiceti lety to však byli naštvaní studenti, kteří tehdejším komunistickým režimem pohrdali a v mezích možností mu také odporovali. Psal se rok 1988 a houslista Ladislav Hoskovec hospodské večery Na Plivanci pravidelně zakončoval protestním preludováním státní hymny. Vít Adamus zpíval také, a pomalu přijímal i přesvědčení, že největší hodnotou je svoboda. Jak to tehdy pěl i Jaroslav Hutka: „Co je však největší, co je však největší, ta lidská svoboda.“

Svobodě pak zůstal věrný dalších dvaatřicet let. A v roli jakéhosi samorostlého „pěšáka undergroundu“ byl dokonce svobodnější, než mnozí jeho souputníci obtěžkáni podnikatelskou či dokonce politickou anebo jinou veřejnou činností. Adamusovo pojetí undergroundu však nemělo nic společného s nějakým bezhlavým popíjením a srandováním. Vnitřním založením byl filozof, a když v devadesátých letech učil ve Frýdku-Místku na gymnáziu, tak i výuku biologie prokládal třeba výklady o antické mytologii.

Školská praxe si ovšem s filozofií a uměním úplně nerozuměla. Svár praktického života s touhou oddat se vyšším hodnotám tak byl i jednou z příčin jeho dlouholetého boje s démony. Nad ďáblem jménem alkohol přitom na počátku této dekády vyhrál a už jako abstinent vylíčil zážitky z léčeben ve vynikajícím básnickém cyklu Ústavní várnice. O léčebně v Kosmonosech u Mladé Boleslavi, třeba napsal báseň Mezi klášterními zdmi: „Jako mezi dvěma lasturami / a mřížemi místo žaber / potkal jsem mima / s dechem jateční kobyly.“ Tím mimem myslel hřmotného pacienta, který už byl „inventářem“ ústavu.

Citované verše jsou důkazem, že se Vít Adamus nevznášel jen někde v oblacích, kam ho zvali k rozpravě třeba filozofové Martin Heidegger nebo Edmund Husserl. Až s čapkovskou vnímavostí byl také neustále uchvacován tím obyčejným kolem nás, proto také vedle Vladimíra Holana ctil i Čapky nebo Bohumila Hrabala, kteří také dokázali míchat skvělé koktejly z toho „vysokého“ s „nízkým“.

Stejný koktejl se pokusil namíchat i na kulturní scéně ve Frýdku-Místku, když založil spolek Agora, což se ale podařilo jen částečně. „S představou širokého spektra myšlenkového kapitálu. Chtěl jsem naroubovat zavedené činnosti: umění, poezii a filozofii na jeden klacek. Naivně. OPŘÍT SE / O NESOUDRŽNÉ, jak shrnul Paul Celan,“ vyprávěl o Agoře v rozhovoru pro kulturní deník Ostravan.cz. A trochu ironicky dodával: „Obdivuhodná myšlenka, ale v komunitě kelímkového piva a trávy nerealizovatelná.“ Občas prostě míval velké nároky i na společenství přátel.

A tak se stále víc obracel do vlastní samoty, kde mu byl nejlepším přítelem štětec. Vít Adamus maloval až na dřeň. „Na důkaz, že i fantazie je někdy reálná,“ prohlásil jednou nad svými obrazy, které namaloval vlastní krví. Pokud totiž trpěl nějakou skutečnou závislostí, tak to byla závislost na poezii, filozofii a výtvarném umění. „Bouchl jsem plechovými dvířky / a nic,“ poznamenal v jedné básni. To samozřejmě není pravda, po Vítovi tady na zemi zůstává spousta znamenitých básní i obrazů.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.