Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Atd. Chtěli jsme čtenářům dát příležitost „znovuprožít“ dobu války, říká Petr Horák, spoluautor historické ságy o Libhošti

Chtěli jsme čtenářům dát příležitost „znovuprožít“ dobu války, říká Petr Horák, spoluautor historické ságy o Libhošti

3.11.2020 Atd.

Libhošť. Tato zdánlivě bezvýznamná vesnice na Novojičínsku se stala hlavní hrdinkou dvoudílné faktografické ságy o světových válkách. Vydala ji v malonákladovém tisku samotná obec a napsali ji dva rodáci, nedávno zesnulý Oldřich Sobek a o generaci mladší Petr Horák. Díky nim se před očima čtenářů odvíjí specifický mikrokosmos, ve kterém si každý fakt nese svou vlastní poznávací značku. Obsáhlý materiál nese pečeť času i genia loci, zdánlivé drobnosti jsou zachyceny v celoevropském měřítku.

Zvětšit obrázek

Spoluautor historické publikace o Libhošti Petr Horák.
Foto: Martin Jiroušek

„Osobní auta často projíždějící po Císařské silnici označená písmenem P měla nízká čísla. Znamenalo to, že jde o vládní auta z Prahy, auta ministerstev. Jezdili jimi Angličané, kteří studovali místní poměry. Nálada byla pokleslá, začala se rýsovat zrada…,“ popisují autoři například rostoucí napětí ve společnosti. Citují tak místního kronikáře Antonína Turka. To ještě před mobilizací, teprve pak zasáhne moloch v celé své síle a Libhošť, donedávna česká vesnice s minimem německého obyvatelstva, se stane součástí Velkoněmecké říše.

V Sobkově a Horákově publikaci přitom zdaleka nejde jen o Libhošť, podstatnou roli v jejich příběhu hrají klíčové informace o Novojičínsku, Ostravsku, Těšínsku, Frýdecko-Místecku. S jejich pomocí se nám na více jak dvou stech hustě popsaných stranách a s pomocí neméně bohatého vizuálu dostává do rukou mnohem komplexnější zdroj informací.

„Na rok 2020 připadlo 75. výročí od konce II. světové války. To byl jakýsi podnět zvenčí. Vnitřním a pro mne důležitějším podnětem byla možnost popsat jednu etapu moderních dějin obce, ale i celého regionu, a čtenářům tak poskytnout příležitost válečná léta „znovuprožít“ a dospět k určité historické sebereflexi,“ vysvětluje autorský záměr Petr Horák, badatel, středoškolský učitel a spoluautor obou publikací.

Vedle nedávno zesnulého libhošťského historika Oldřicha Sobka představuješ druhou polovinu tandemu, který se rozhodl komplexně využít zdánlivě regionální téma jedné vesnice na Novojičínsku a jejích obyvatel. Co bylo vaším hlavním cílem?

Hodlali jsme připomenout válečné události s různých hledisek, nejlépe na příkladech konkrétních příběhů dřívějších obyvatel obce. A ti byli samozřejmě různí: příslušníci protinacistického odboje, přežívající v ilegalitě, pomocníci partyzánů, vězni i stavitelé koncentračních táborů, skrytí kolaboranti, udavači, nenápadní hrdinové všedního dne. Válka před všechny postavila nutnost volby, lidské charaktery podrobila určité zkoušce.

Oba jste lokální patrioti, je pravděpodobné, že jste byli v pokušení vyzdvihnout úlohu své rodné obce…

Opravdu bych neřekl, že jsme chtěli vyzdvihnout úlohu Libhoště. To byla jedna z mnoha českých obcí, která se dostala do záboru Sudet a musela tak snášet šestiletý germanizační tlak. Odtud také název publikace: Liebisch 1938–1945. Přejmenování obce z českého Libhošť na Liebisch byl jedním z prvním a zároveň symbolickým krokem k poněmčení obce a jejích obyvatel.

Měli jste možnost přizvat ke spolupráci i nestranné historiky?

Na vzniku knihy se nestranní historikové podíleli – jde zejména o pracovníka novojičínského archivu Martina Vitka a bývalého ředitele této instituce Karla Chobota. Oba pánové celou publikaci pročetli ještě v průběhu jejího vzniku a k textu vznesli řadu připomínek. Správnost dílčích kapitol jsme pak konzultovali s dalšími badateli a odborníky: problematiku mobilizace a hraničářských jednotek s pracovníkem Slezského zemského muzea Patrikem Falhauerem, otázku největší letecké bitvy II. světové války nad územím Moravy, tzv. Krvavé neděle, zase s badatelem a pracovníkem Leteckého muzea v Suchdole nad Odrou Petrem Bartošíkem. Odborníků, které jsme přizvali ke spolupráci, bylo opravdu mnoho.

Hlavní slovo v případě napsání Liebische měl místní historik Oldřich Sobek. Oba jste se již dříve setkali při spolupráci na knize Těžká doba dolehla na Libhošť (2018), která pojednává pro změnu o I. světové válce. Jaký byl tvůj podíl na vzniku obou publikací?

V případě Těžké doby jsem plnil spíše roli organizátora a korektora. Zpracoval jsem jednu ze tří kapitol knihy, pojednávající o tom, jak Libhošťané vlivem různých okolností a dějinných proměn 20. století vzpomínali (a zapomínali) nejen na události I. světové války, ale i na založení samostatného Československa. Co se týká Liebische, byl můj badatelský a autorský vklad výraznější. Bylo zapotřebí prostudovat mnohé archivní fondy, sestavit mozaiku jednotlivých etap války a se snahou o maximální objektivitu a empatii převyprávět mnohdy komplikované příběhy. Nezbytností bylo vést poměrně rozsáhlou korespondenci, navštěvovat pamětníky či jejich příbuzné.

Základem pro řadu faktů uvedených ve vaší publikaci je místní archiv. V jaké je kondici a jak velké množství informací z něj posloužilo k vašemu bádání a následnému uveřejnění? Znamená to třeba, že v něm jsou ještě další zatím nepublikované zajímavosti?

Ano, jde o archiv spolku Osvětová beseda v Libhošti, který v roce 1998 založil Oldřich Sobek. Během let se v něm pokusil shromáždit různé materiály z dějin obce. Pokud se nemýlím, archiv aktuálně nemá žádného správce a mnohé materiály by bylo zapotřebí roztřídit nebo katalogizovat. Mým záměrem bylo, aby se archiv stal v budoucnu součástí místní knihovny a sloužil jako základ jejího vlastivědného či regionálního oddělení.

Badatel a spolautor knihy Oldřich Sobek. Foto: archiv)

Jak dalece jste uvažovali s panem Sobkem o formálním řešení Liebische? Bavili jste se o tom, který typ informací upřednostníte nebo jak bude kniha vystavěna a koncipována?

Určitě o tom byla diskuse. Kniha se drží chronologického schématu, kde jako hranice kapitol slouží nejvýraznější milníky válečných dějin Libhoště. Každá z kapitol je uvedena mottem, které ve stručnosti charakterizuje nejdůležitější dobové události, někdy z mezinárodního, jindy regionálního nebo přímo lokálního hlediska. Pan Sobek trval na poměrně dlouhé úvodní kapitole, v níž představuje celoevropský kontext období před vypuknutím II. světové války, na popisu vývoje vztahů mezi Čechy a Němci v Sudetech sleduje příčiny vzniku tohoto konfliktu.

Co je podle tebe pro válečnou Libhošť typické? Co spojuje osudy místních obyvatel, v čem se naopak liší a jak se tato zkušenost proměňuje právě z hlediska většího celku?

Specifická zkušenost Libhošťanů zajisté spočívala v tom, že se jako obyvatelé ryze české obce ze dne na den ocitli na území Velkoněmecké říše. To byl jistě osud i některých dalších obcí regionu (zejména severní Moravy a Slezska), ovšem nevím, zda někde jinde zmapovali dějiny II. světové války v míře a rozsahu, jak jsme se o to pokusili u nás. To není chvástání, ale jen snaha poukázat na dlouholetou, takřka celoživotní badatelskou činnost Oldřicha Sobka. Už v devadesátých letech obcházel místní pamětníky, zaznamenával vzpomínky a na stránkách místního zpravodaje zprostředkovával jejich příběhy. To je zásluha, díky níž jsme v Libhošti (a v knize o Liebischi) mohli dějiny této pohnuté doby sledovat z více perspektiv a snad i podrobněji, než tomu mohlo být v případě obcí, jež s Libhoštěm sdílely podobný osud.

Tahle kniha je sice regionální, věnuje se tedy jednomu mikrosvětu, přesto nebo právě proto může mít i obecnější platnost?

Domnívám se, že některé příběhy v sobě jakési obecnější „poučení“ nesou. Jsou to koneckonců osudy obyčejných lidí, kteří se ocitli v nějaké nelehké životní situaci a my můžeme sledovat motivace i následky jejich rozhodování. Autenticitu a s ní snad i obecnější platnost pak příběhům dodává fakt, že je napsal „sám život“. Možná to zní banálně nebo stěží uvěřitelně, ale myslím, že kdybych si některé příběhy přečetl na stránkách historického románu, byl bych na pochybách, zda spisovateli jeho fabulaci uvěřit.

Je otázka, nakolik se osudy občanů z jiných lokalit lišily v místních podmínkách, ale obecně se dá asi říci, že válka a charakter situace měl mnohé styčné body, je to tak?

V obecné rovině bezpochyby. A přece byla situace sousedního Nového Jičína anebo většiny okolních obcí, ležících na území tzv. Kravařska (německy Kuhländchen), naprosto odlišná. Historicky se totiž jednalo o sídla s výraznou převahou německého obyvatelstva. A mezi českými Němci docházelo k přirozené názorové diferenciaci: někteří podlehli nacionalistické propagandě a svůdnému heslu „Heim ins Reich“ („Zpátky do Říše“), jiní se novým poměrům formálně přizpůsobili, ale našli se i Němci, kteří aktivně vstoupili do protinacistického odboje a například pomáhali zdejším partyzánům. Po válce ale většinou skončili v odsunu. Poněkud slepá revoluční spravedlnost, kterou tehdy Češi uplatnili na Němcích, je ostatně dodnes velmi živou a citlivou otázkou. Vnímám ji jako jistého „kostlivce ve skříni“ naší společnosti a jsem proto rád, že jsme se v knize dosti otevřeně mohli věnovat i tomuto tématu.

V úvodu je relativně detailní přiblížení situace před vypuknutím války. Jsou zmíněna nejen dobře známá fakta, ale nabízí se také pohled z druhé strany, z řad českých Němců. Je citováno prohlášení o bezpráví, které už v letech 1918, 1920 s velkou hořkostí pociťovali sudetští Němci.  V senátu je četl Moric Wetter z Lillie, majitel zámku a velkostatku v Nové Horce u Albrechtiček. Oldřich Sobek nás nechává nahlédnout do podrobné situace panující mezi Čechy a Němci na Kravařsku. Zmiňuje ale také projev Konráda Henleina na Ostravsku a posléze i v Novém Jičíně. Zdá se, že zdejší region včetně zřejmě celkem bezvýznamné Libhoště byl přeci jen v pečlivém hledáčku nacistických pohlavárů?

Libhošť rozhodně ne. Ale Nový Jičín jako centrum Kravařska zcela jistě. Dlouholetým starostou zde během první republiky i za okupace byl Dr. Ernst Schollich, přesvědčený nacionalista, vysoký funkcionář NSDAP a člen SS. K národnostním třenicím i ozbrojeným střetům mezi Čechy a Němci ve městě docházelo od samotného vzniku Československa v roce 1918. Jak situaci vnímali představitelé českých Němců, dobře ilustruje právě projev senátora Morice Wettera z Lillie: „My, zástupci německého národa v českém státě, zjišťujeme, že podmínky a podklady, za kterých spojené mocnosti při sepsání mírových smluv byly vedeny, byly klamné, že tento stát na úkor dějinné pravdy vznikl a že rozhodující velmoci byly o pravdivém stavu věci mylně informovány… Československá republika je výsledkem jednostranné vůle, která německé území protiprávně pomocí zbraní obsadila. Sudetští Němci nebyli nikdy na svoje rozhodnutí dotazováni a stali se obětí násilí.“

S tím souvisí i odpověď na otázku, nakolik bylo při práci s prameny akceptováno zřejmě tradiční klišé o zlých „náccích“ a chudinkách Češích. Pokud si přečteme státoprávní prohlášení Morice Wettera z Lillie, napsané roku 1920, může nás překvapit, nakolik se shoduje s postoji Čechů po mnichovské „zradě“ z podzimu 1938: Jednalo se „o nás bez nás“, rozhodující velmoci nebyly pravdivě informovány, vojenské obsazení sudetoněmeckého území bylo protiprávní. Neuběhlo ani dvacet let oddychového času mezi první a druhou světovou válkou a karty se obrátily. Argumentace obou stran přitom zněla takřka obdobně… Co ovšem z klišé o zlých „náccích“ muselo v knize zůstat, byla samotná ideologie nacismu. Tedy odsouzení prostředků, po nichž někteří zfanatizovaní Němci sáhli, aby dosáhli svých, ať už skutečných, nebo falešných cílů. Relativizace „klišé“ o zlu nacismu by totiž nebyla historickou pravdou.

Kniha je bohatá na vizuální materiál, který je rozmanitý a různorodý, od detailních map po soukromé archívy, pochopitelně nechybí ani stěžejní snímky nacistických funkcionářů a do toho takřka civilní výjevy ze života vesničanů. Jak se ti s tímto materiálem pracovalo, jak náročné bylo dostát právě jeho dokumentační hodnotě?

Čerpali jsme samozřejmě z mnoha zdrojů, soukromých sbírek i archivních fondů. Bylo zapotřebí pečlivě ověřovat původnost zdrojů, jejich dataci, identifikaci osob na snímcích. S pomocí odborníků a pamětníků jsme se snažili o maximální přesnost v popisu vizuálních dokumentů. Nakolik se nám to podařilo, už musejí posoudit čtenáři.

Jak si stojíš za vizuálním pojetím obou knih? Přeci jen bychom jim mohli vytknout řadu věcí…

Samotné vydání publikací podobného typu je v našich podmínkách úspěchem. Vždyť formálním vydavatelem knihy je Místní knihovna Libhošť, což je v praxi jedna nevelká místnost, kam dochází osmdesát čtenářů. Přesvědčit místní zastupitele, aby do vydání knihy investovali z obecního rozpočtu (v případě knihy o Liebischi byla částka potřebná na tisk a grafické zpracování knihy 120 tisíc korun), je záležitostí poměrně výrazných vyjednávacích schopností a řady nepředvídatelných okolností. Výsledná vizuální podoba publikace je nicméně výrazem představ nás, vesničanů, o tom, jak by měla vypadat reprezentativní publikace, která neudělá ostudu obci ani tématu. Mnohé bychom ale samozřejmě mohli pojmout odlišně…

Válečná tématika je ve spojitosti s vaší obcí zřejmě uzavřena, rýsuje se z tvého pohledu něco dalšího?

Záleží na mnoha věcech. Při tvorbě knih o historii I. a II. světové války v Libhošti a okolí mne nabíjel nezdolný entuziasmus badatele Oldřicha Sobka, který se bohužel vydání knihy o Liebischi nedožil. Komentář k závěrečné fotografii publikace, na níž stojí tři postavy a při žních se kochají pohledem na obec, jsme zvolili následovně: „A jaké byly poválečné vyhlídky Libhošťanů? Mohli vůbec tušit, jakým způsobem se následující desetiletí podepíší na stavu okolní krajiny i charakteru celého národa? O tom už snad někdy příště…“ Další knihu jsme tedy chtěli věnovat tématu komunismu a socializace obce, což byla také svým způsobem doba „jisté války“. Jenomže občanské. Při podrobné znalosti života Libhošťanů během německé okupace by se nám, myslím, mohlo podařit vystihnout, nakolik spolu tyto dvě historické etapy, ovládané odlišnými totalitárními ideologiemi, souvisely.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Atd.", nebo přejděte na úvodní stranu.