Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Atd. Je to pomník všem, kteří pomohli rozvoji VHS kultury, říká o filmu Králové videa režisér Lukáš Bulava

Je to pomník všem, kteří pomohli rozvoji VHS kultury, říká o filmu Králové videa režisér Lukáš Bulava

5.11.2020 09:29 Atd.

Není tomu tak dávno, co do českých kin vstoupil celovečerní dokument Králové videa. Svižnou formou vypráví o dnes již zaniklém světě pirátských videokazet a jejich obdivovatelů. Jedním z nich je také režisér snímku Lukáš Bulava, mimo jiné člen známé karvinské skupiny filmařů Horrorwatch. Čtyřem tvůrcům se tak podařilo vstoupit do světa velkého filmu, a to díky spolupráci s ikonami kulturní scény jako jsou třeba Dana Hábová, Roman Holý, Ondřej Hejma nebo Ondřej Neff.

Zvětšit obrázek

Režisér Lukáš Bulava (vpravo) s jedním z aktérů Romanem Holým.
Foto: archiv L. Bulavy

Králové videa vstoupili do oficiální sítě kin. I přes nepříliš šťastné období se jim podařilo najít své diváky. Kolik bylo uspořádáno projekcí a jaký z toho máš pocit?

Chci úvodem poděkovat za celý štáb všem kinařům, kteří měli a mají o Krále videa zájem, a všem divákům, kteří se přišli podívat a užít si příjemný zážitek. Jsme moc rádi, že jsme dostali možnost díky společnosti Film Europe tento dokument dostat do distribuce. Těšil jsem se na uvádění v kinech a pořád těším, nehledě na to, jaká je situace. Organizace byla super a na afterparty jsme se vždy příjemně pobavili. Jednotlivých projekcí od 1. září bylo 140. Některá kina to hrála třeba tři dny po sobě. Žel promítání na Slovensku jsou přesunuta zatím na neurčito, stejně jako zbytek českých projekcí.

Nebylo lepší se od počátku věnovat nějakému podobnému dokumentu, než natáčet „napodobeniny“ italských krváků? Ty asi neměly tak velký divácký ohlas jako Králové videa?

Myslím, že tento dokument přišel právě včas, nehledě na to, co se děje ve světě. Já jsem naopak šťastný, že jsem od roku 2011 začal natáčet s kamarády ty pocty všem těm oblíbeným hororům, které si taky něčím získaly svou část publika. Děláme to pro radost a pro pocit být něčeho součástí. Něčeho, co zanechá nějakou kulturní stopu. Byť třeba malou. Ale to vůbec nevadí. Nikdy nepřemýšlím u zrodu nějakého dalšího filmu, že by to mělo mít divácky ohlas. Jdu do všeho se stejným nadšením.

Králové videa mají svůj předvoj už ve tvém zatím posledním hraném snímku, experimentálním hororu Kyselý dech, kde má také rozhodující roli takzvaný rychlodabing neboli voice-over. Jaká byla cesta k tomuto příběhu? Předjímá řadu scén z pozdějších Králů videa, i když už v jiném žánru.

Kyselý dech se zrodil z mé vzpomínky na všechny ty domácí video projekce. Bylo mi kolem devíti nebo deseti let a některých jednohlasů z těch kazet jsem se fakt bál. Děsil mě jejich přednes. Ne svým obsahem nebo neznalostí jazyka, ale tím, jak ten hlas zněl. Vzpomínám si, že jsem měl z některých hlasů opravdu nepříjemný pocit. Mořilo mě to někdy více než samotná strašlivá scéna z hororu. Když jsem dával dohromady námět ke Kyselému dechu, tak mě napadlo, že by ústřední zápornou postavou byl právě onen jednohlasý dabing.

Předpokládám, že jedno z nejúspěšnějších promítání Králů videa se konalo ve tvé rodné Karviné. Tamní letní kino bylo jistě svědkem uvedení některých filmů, které jsou v dokumentu zmíněny. Vybavíš si tehdejší atmosféru raných devadesátek?

Domácí projekce jsou vždy super. Sejdou se zajímaví lidé. Spolužáci, fanoušci hudby, filmu, kulturních a nevšedních zážitků. Správná partyja, co se chce dobře pobavit. Je to zároveň taková oslava a v ten daný večer je ve vzduchu ta správná atmosféra. Králové videa v Karviné byli hlavně věnovaní dětem, které v dokumentu prezentují dětství většiny z nás. Dostali fajn upomínkové předměty a rodiče byli pyšní. Naše letní kino mám spojené s filmy spíše z konce 90.let. Skvělé tam bylo sledovat na plátně třeba Záhadu Blair Witch. Scházela se tam už mnohem dříve stará karvinská garda, která ráda posedávala na lavičkách před kinem. V okolí a na jeho podiu se taky tradičně pořádaly Hornické dny. Říkalo se tomu v té době často pod Marakany (podle slavného fotbalového stadionu v Riu).

Příprava Králů videa trvala více jak čtyři roky, co všechno jste museli překonat a kdy nastala taková ta nejtěžší chvíle, kdy už jste si říkali, že to třeba ani nedáte dohromady?

Zpočátku v roce 2016 jsme sami vůbec nevěděli, jak velký projekt z toho vyroste. Netušili jsme, jestli bude někdo s námi ochoten spolupracovat a řekne nám svůj příběh na kameru. Neměli jsem žádné informace ohledně těch lidí, kde bydlí, jak se jmenují. Upřímně, nebyl problém sehnat kontakt na některá známá jména, ale i tím jsme neměli zaručené, že ti lidi do toho s námi půjdou. Prahli jsme samozřejmě po tom, abychom vypátrali i ty neznámé hlasy. Rozhodili jsme sítě a čekali jsme. To čekání bylo napínavé a mezitím jsme se věnovali dalším svým zájmům. Díky prvnímu traileru jsme v roce 2018 natrefili na střihače ze Slovenska Petera Pavlíka a producenta Igora Kovácse, a ti nám otevřeli tento svět dokumentaristiky zase trochu jinak, a to profesně. Dostali jsme se do fáze, že jsme měli před sebou něco super cool, co ještě nikdo předtím neudělal, ale pořád jsme neměli dostatek financí na celkové dokončení. Ustáli jsme to a dotáhli do zdárného konce. Vidět tu radost po skončení projekce a slyšet upřímná slova, že někteří měli v určitém momentě slzy na krajíčku, to je vzácný a příjemný moment pro tvůrce.

Tvému štábu se podařilo najít a oslovit pestrou škálu pamětníků, náročné to bylo asi zejména s Ondřejem Hejmou, který nechtěl zpočátku na kameru vystoupit. Kdo byl ale ten první, u kterého jste si řekli, že vám sdělil něco zásadního, co jste třeba nevěděli?

Všichni nám svým způsobem řekli něco zásadního, něco nového, co nás potěšilo a měli jsme tak další pohled z jiné strany. My jsme měli nějaké domněnky, jakým způsobem ta černá distribuce asi mohla fungovat, jenže realita nás zajímavě vyvedla někdy z omylu. Nebyl v tom žádný řád a každá parta si prakticky jela až na výjimky na svém teritoriu, a i přesto po celé zemi.

Samotné téma takzvaného rychlodabingu k zahraničním snímkům, které za komunismu nesměly být z různých důvodů oficiálně v distribuci, může pro řadu neznalých vyznívat nechtěně směšně. Dnes jde navíc víceméně o kratochvíli úzké skupiny nadšenců, sběratelů či nostalgiků. Myslíš si, že to může mít i širší výpověď, třeba o tehdejší společnosti?

O společnosti nepochybně, ale z mého pohledu to nějak nemůžu soudit, protože jsem byl malý pjerun. Nevěděli jsme každopádně moc o západním světě a žili si tady pod nějakou tíhou a díky těm filmům na kazetách jsme viděli jiný svět. Lidi si to užívali nehledě na to, jakým stylem a jak amatérsky jsou ty filmy přeložené. Bylo to spontánní a ta radost, když se sešla rodina a přátelé v obýváku u videa, už nikdy nebude stejná. Bylo to zkrátka objevování nejen pro nás, pro děti, ale i pro dospělé. Bylo to totální zjevení. Nebylo na výběr. V televizi nic převratného nehrálo, takže ta vlna západních filmů s partyzánským dabingem změnila myslím hodně životů a přineslo to do domácnosti úplně jiný druh zábavy. Jsem moc vděčný svým rodičům, že mě k tomu vedli a brali mě ke známým na ty video projekce, kde z kuchyně sršel z friťáku olej a na obrazovce útočily větve stromu na křičící dívku.

A jak se ukazuje, mnohdy jazyk neuměli ani ti „překladatelé“, tedy takzvaní rychlodabéři, ovšem divákům dokázali vytvořit alespoň jeho iluzi. A lidem to ani moc nevadilo, jak se zdá…

Těch lidí, kteří ty jednohlasé dabingy dělali doma, bylo opravdu hodně. Díky vedenému seznamu od Petra Svobody (dramaturg Králů videa) jsme se mohli lépe orientovat a udělat si představu, odkud asi pocházeli ti rychlodabéři. Každý měl svůj specifický projev, dialekt a smysl pro humor. To vše se výsledně projevilo. Čeho si osobně nejvíce cením, je technická nápaditost a odhodlání. Oni svou zručností sestrojili mašinky, které fungovaly jako dekodéry, a obelstili celý ten systém. Vymysleli, jak propojit více videí pomocí všelijakých kabelů a koncovek, které tady nebyly jen tak běžně k sehnání, aby mohli ty kazety kopírovat fakt ve velkém. Měli nainstalované i větráky, aby se rekordéry nezavařily. To je něco v dnešní době nepředstavitelného. Některé překlady byly hodně špatné, někdo to pojal prostě tak, že i přes velkou neznalost jazyka sebral tu odvahu a improvizačně si vymyslel celý děj filmu. A přitom působil hlasově pořád monotónně, jako by se nic nedělo. Nikomu to z velké většiny diváků ale nepřišlo nějak divné, protože ten jazyk tady opravdu umělo jen pár vyvolených.

Naprostá většina těch, kdo ve snímku vystupují, jsou nadšenci, samozřejmě i takoví, kteří v podstatě vědomě překračovali zákon a vydělávali na černém trhu, burzách atd. Bylo těžké je po letech přesvědčit ke spolupráci? Kolik jich odmítlo?

Někteří byli až mile překvapení, že si někdo na tohle téma ještě vzpomněl a oslovil je. Jsme si jistí, že tito pánové se o černých videokazetách pěknou řádku let s nikým nebavili. Nebyl ani důvod. Život v zemi se změnil a přišly jiné priority a zábava. My jsme je trochu překvapili a nakonec byli i rádi, že můžou po tolika letech před kamerou říct svoje story. Ano, u některých to bylo těžké přesvědčování. Chápali jsme a respektovali, že se už k tomu nechtějí nějak vyjadřovat, že to už je dávno pryč, ale stejně jsme je tam mermomocí chtěli. Budovali jsme si s nimi důvěru, že tento projekt je a bude zajímavý a zanechá tady důležitou stopu pro příští generace.

Z opačného tábora v Králích videa vystupuje i kriminalista, což je sice skvělé, ale neuvažovali jste třeba o oslovení nějakého sociologa nebo historika, kteří by byli větší zárukou nestrannosti tohohle dokumentu nadšenců na jedné lodi?

Náš kriminalista měl s tímto tématem mnohem více společného než ve vší úctě nějaký sociolog nebo historik. Prožil to jak profesně, tak jako filmový a hudební fanoušek. Je to především dokument věnovaný všem těm rychlodabérům a distributorům a další pohled by asi neměl zajímavější vliv na celek samotný. Nad takovým oslovením jsme vůbec neuvažovali.

Film má úspěch, někteří klíčoví aktéři mezi námi pořád žijí, neuvažujete o nějaké další poctě tomuto tématu?

Já osobně nikoliv. Pro mě je tento dokument příjemnou tečkou za jedním skvělým životním obdobím. Ale chci samozřejmě, aby mě to provázelo stále jako fanouška, protože ten vztah je mocný. Postavili jsme zasloužený pomník všem těm lidem, co pomohli rozvoji video kultuře osmdesátých a devadesátých let a předali  divákům, fanouškům a filmovým nadšencům něco, co je tady s námi pořád, a to je láska k filmu.

Vyjdou Králové videa na DVD?

Vyjdou nejenom na DVD, ale samozřejmě i v limitované edici na VHS. Kdy to přesně bude, je poněkud těžké říci, ale mělo by to být příští rok. Byli bychom moc rádi, kdyby to vyšlo i na Blu-Ray, ale vše záleží na domluvě s distributorem. Na DVD budou bonusy ve formě celých hraných scén i rozšířené výpovědi některých účinkujících. Dřívější vydání není možné vzhledem ke smlouvám s kinodistribucí, protože na Slovensku ještě kvůli opatřením neproběhly projekce v kinech.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Atd.", nebo přejděte na úvodní stranu.