Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Záblesk světla na osamělém koncertu Lukáše Vondráčka. Hospody mají zelenou, snad se dočká i kultura

Záblesk světla na osamělém koncertu Lukáše Vondráčka. Hospody mají zelenou, snad se dočká i kultura

30.11.2020 Hudba

Čas streamů je zpět. Snad jen na chvíli, přesto by bylo nedbalé jediný možný kontakt s živou hudbou ignorovat. Zvlášť, když se jedná o opavského rodáka a rezidenčního umělce Janáčkovy filharmonie Lukáše Vondráčka. Český pianista platí za absolutní světovou špičku a ve svém sólovém recitálu v sále Domu kultury města Ostravy zahrál všehovšudy dvě díla. Ovšem způsobem, který si zaslouží velké uznání.

Zvětšit obrázek

Lukáš Vondráček během koncertního streamu.

Ono také nejsou díla jako díla. Jsou díla jako velehory, které bezpečně a spolehlivě zdolat znamená dosáhnout na své životní cestě velkého stupně poznání. Podobně je tomu se Sonátou pro klavír č. 21 B dur Franze Schuberta a Sonátou č. 1 C dur Johannesa Brahmse, které si opavský klavírní mág vyvolil.

Vondráček svůj recitál zahájil Schubertovou poslední sonátou. V jejích tónech není žádná afektovanost a předstírání. Pianista rozehrál hudbu jako osobně introspektivní pohled do Schubertova nitra. Pochopil, že melodie gigantické první věty jsou vlastně rozezpívané vokální linie, z jeho mazlivých i robustních tonů vanula všeprostupující melancholie a pokora. Vondráček dokonale vystihnul i druhou větu, která jako střídání světla a stínu plyne v neustálém kontrastu dobrých i temných sil. S jakou rafinovaností a šetrností hladil klávesnici měkkým úhozem svých pianissim! Jak stavebně dokonalé byly jeho gradace a rozvržení dynamiky. S jakou hravostí se tento pianista zhostil až marnotratně hýřivého melodického fondu Schuberta v osvěžující třetí větě!

Sametově vyťukané noty byly vytesané se zřetelnou pravidelností v agogických vlnkách do brilantní reliéfní zkratky. Závěrečná taneční stylizace s ironickými brýlemi poznání mne jen utvrdila v přesvědčení, že Vondráčkův Schubert byl jedinečně osobním vyznáním jako ten Richterův, Brendelův, Schiffův…

Co to bylo za hudbu, kterou Vondráček tak intimně, horečnatě a vznešeně tlumočil? To rozhodně nebyla rezignace v předtuše blížící se smrti. To byla odhodlaná, vzdorovitá vůle, neustávající příval invence a temperamentu, permanentní harmonické schválnosti, legrácky a rafinovanosti. Touha být svůj. Schubertovi se to bezpochyby podařilo. Vondráček jej pochopil a to znamená vlastně nejvíc.

Jestliže první skladba vyzněla v subtilní symbióze s vokálním charakterem melodií i temnými odstíny Schubertovy duše, v Brahmsově sonátě Vondráček dokázal svůj nástroj rozeznít bezmála jako grandiózní symfonický orchestr. Jeho schopnost barevně odtušit v jednotlivých liniích a konturách klavíru rozličné nástroje je ohromující. Ještě víc mne však zasáhla Vondráčkova neomylná intuice, s níž vyhmátl v hudbě německého romantika ostrovy samoty a delikátní poezie, která jakoby zpívala přes slzy. Vedle pochopitelného romantického gesta, patosu a mladistvého temperamentu má tato raná Brahmsova hudba všechny vlastnosti stavebně dokonalého artefaktu.

Kolik dobrých věcí asi tento velký německý umělec od svého života očekával a kolika se skutečně dočkal? Vondráček první sonátu Brahmse zahrál s neuvěřitelnou technickou bravurou. Jeho dynamický rejstřík, stejně jako schopnost architektonické výstavby díla nevychází z racionální konstrukce, ale z instinktu a samotné materiální povahy hudební textury. Vondráček prostě znamenitě vnímá jemné sémantické posuny hudebního procesu a dopřává jim nejpřirozenější výrazové prostředky. Proto jeho interpretace nepůsobí ani ve svých nejvypjatějších momentech křiklavě a neústrojně, ale vždy adekvátně vzhledem ke kontextu a smyslu slyšeného. Také přídavek z díla Brahmsova mentora Roberta Schumanna ukázal, že Vondráček je interpret, který s romantickou hudbou splývá a dokáže jí naslouchat. Janáčkově filharmonii Ostrava patří za zprostředkování možnosti sledovat koncert alespoň tímto způsobem velký dík.

Žijeme ve zvláštní době. Zatímco provozovatelé restauračních zařízení s dychtivostí očekávají zelenou na semaforu, umělci sklesle shledávají, že živé publikum je na rozdíl od školních tříd nějakou novou, nesmyslnou absurdní direktivou předem kontaminováno. Není to však naopak a kontaminováno je už samotné myšlení těch, kteří o podobných věcech rozhodují? Koncerty, jako byl ten Vondráčkův, v současné době kulturního temna přináší záblesk světl a tepla. Naděje, že se dočkáme osobního kontaktu s živým uměním. Česká kultura zažila v minulosti mnohem horší chvíle a lidé v sobě přesto dokázali vykřesat dostatek hrdosti a odvahy k tomu, aby podpořili a následovali dobrou věc. Zažívám takové projevy pospolitosti, laskavosti a solidarity téměř denně. Častěji než naopak. A to není marné.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.