Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Spotřební literatura Richarda Skláře: Ohlédnutí za trilogií ostravského autora

Spotřební literatura Richarda Skláře: Ohlédnutí za trilogií ostravského autora

12.12.2020 Obraz & Slovo

Vila na Sadové, Anděl smrti a Krátký proces. Prozaik Richard Sklář letos posledně jmenovaným dílem zakončil trilogii o realitní agentce Bo, která si čtenáře získala již první knihou série o tajemné vile u největšího ostravského parku v centru Ostravy a svým svérázným charakterem. 

Zvětšit obrázek

Richard Sklář se zvířetem, které hraje v poslední knize výraznou roli.
Foto: archiv R. Skláře

Literární tvorba Richarda Skláře nezapře autorovu profesi marketingového pracovníka. Již první kniha celé série o ostravské realitní makléřce Bo s vojenskou minulostí, která před prahem důchodu likviduje jednoho protivníka za druhým a postupně odkrývá komplexní zločinecká spiknutí nejenom proti své osobě, ale také proti firmě, v níž pracuje, čerpala z několika tvůrčích zdrojů, jež z Vily na Sadové a dalších dílů série učinily atraktivní marketingový produkt. Bylo to zejména zaměření na konkrétní ostravské reálie, průběh příběhu jednotlivých knih v centru Ostravy a jejím nejbližším okolí, samotná řeč nejen postav, ale též vypravěče a konečně nezbytný atraktivní příběh a autorova schopnost jej uspořádat do adekvátního tvaru.

Richard Sklář jistě nemínil onou trilogií vytvořit avantgardní dílo a z této žánrové perspektivy je nutné na jeho tvorbu pohlížet. Je to nejenom onen umně vytvořený literární marketingový balíček, ale také poměrně nenáročné čtivo na dlouhé večery, neboť celá série má dohromady bezmála 1300 stran. Zakončení trilogie samozřejmě vybízí k obecnému zhodnocení autorových tvůrčích schopností. Každá z knih série má jistý druhý tematický plán, druhou tematickou vrstvu – první díl ji měl poměrně explicitní, a to nejenom ono kontrastní prizma dvou různých časových dějů, které se nejenom v průběhu, ale také v závěru knihy (takřka prostřednictvím deus ex machina) propojí, ale mohli bychom též říci, že se ve Vile na Sadové autor specifickým způsobem snažil o jistou konfrontaci fenoménu násilí za nacistické okupace a soudobých mafiánských praktik, z čehož vyplynulo, že v dnešní době nikterak nezaostáváme za oním smutným obdobím lidstva, ale že je násilí transhistorickým fenoménem.

Druhý díl měl o poznání méně metafyzický tematický plán, a to zkorumpovanost a asociálnost našich politických zastupitelů, s nimiž si to virtuálně Sklář prostřednictvím svých postav v Andělu smrti vyřídil, zatímco druhá vrstva posledního dílu je opět založena na kritice zdejšího fungování politické a podnikatelské moci, ale zároveň – a snad nejpovedeněji z celé série – je poslední příběh konstruován na zdánlivě nenápadném půdorysu tématu stárnutí a stáří.

Všechny hlavní postavy posledního příběhu totiž dohání věk, a to i přes masku jejich nesmírné aktivity a všech dějových peripetií, které je potkávají; toto téma se samozřejmě v průběhu knihy společně s vedlejšími postavami a postupem příběhu (jejichž důležitými aktéry jsou právě lidé důchodového věku) proměňuje od velice přezíravého pohledu na stáří jako období takřka nesvéprávné nemohoucnosti přes touhu dobýt důstojného podzimu života až po ono téma smrti jako svorníku nejenom žánrového, ale řekněme obecně lidského: „Chtěl bych poznat, co stálo za tím prvním okamžikem, kdy nebylo nic a pak najednou vznikla ta první buňka, která se začala dělit. A že si živá hmota později začala uvědomovat sama sebe, nepřipadá ti to jako zázrak? A jestli to uvědomění sama sebe po smrti zaniká, nebo se podle předem určeného kódu, jehož tvar ještě neznáme, přidá do nějakého vesmírného kvantového harddisku, který s každou smrtí kapacitně roste?“ „A pak přijde nějaký hejhula a ten tvůj životní zázrak někomu nekompromisně ukončí!“

Všechny knihy této trilogie jsou založeny na výše zmíněném plánu jakéhosi regionálního efektu, který umí Sklář efektně konstruovat, ať už zmíněnou jadrnou mluvou či svérázným (velmi umělým) charakterem jednotlivých postav a jejich (také mnohdy velmi konstruovanou) mluvou, či někdy kvazirealistickým, jindy velmi fantastickým pojetím místních poměrů.

Děj jednotlivých knih, včetně Krátkého procesu, je vždy velmi dynamicky a mnohdy též komplikovaně rozvržen, čtenář se ztrácí v kvantu paralelně rozvíjených peripetií, jež jsou také založeny na hyperbolickém principu neuvěřitelného osudu oné makléřky Bo, jejího postoje ke světu a nejbližším a na velice akčním, mnohdy opět neuvěřitelném, průběhu oněch dějů. Ve třetím díle, jak jsem výše zmínil, to je – aniž bychom čtenáři prozrazovali konkrétní problémy příběhu – opět tematizace soudobých politických a mocenských problémů v Ostravě a násilné řešení jednotlivých konfliktů.

Tím se dostáváme k žánrovým kvalitám knihy a celé trilogie – Sklář, jak jsme již výše naznačili, nepíše nadčasovou literaturu, ale literaturu naopak zcela časovou, literaturu spotřební, což není ovšem pejorativní označení. Každá kniha má svého kupce, o čemž ostatně ví samotný autor a dává to najevo nejenom oním marketingovým mixem, ale také zcela modelovým využitím postav detektivního žánru. Každý žánr má svá specifika, ať už se jedná o detektivku, sci-fi nebo horor. Kvalitní sci-fi pod vrstvou nezbytné vědeckofantastické stafáže často řešilo zásadní etické otázky lidstva, dobrá hororová literatura pak zkoumá v podstatě problémy člověka na světě, řekněme problém sebezachování a sebeuvědomění, a detektivka – dobrá detektivka – zcela nenápadně ohledává naši sociální koexistenci s dalšími lidmi, naše motivace k soužití s druhými a vlastně také zkoumá pod drobnohledem existenciální hrany zločinů, po nichž jako čtenáři sklouzáváme do raskolnikovských, mnohdy neřešitelných životních paradoxů. Pak jsou tady další texty stejného žánrového okruhu, kterým jsou zcela ukradené výše zmíněné problémy lidstva, humanity a nejintimnějších etických problémů a jsou vytvářeny pouze na základě modelových struktur daných žánrů, jednoduše řečeno – jsou vytvářeny dle pouhé tematické či narativní modelové kostry vrcholů těchto žánrů a snaží se o postižení jiných aspektů, které neproblematizují naši existenci na světě, ale naopak nás odvádějí od každodenních problémů co nejdále. Do této kategorie patří i tato trilogie.

Zde začíná problém spotřební literatury obecně. V roce 2017 vyšla – mimochodem i v češtině – kniha Šifra mistra bestselleru. Autoři knihy digitálně zpracovali obrovský korpus románů, které za posledních padesát let vstoupily mezi nejprodávanější knihy a výsledkem jejich generativního analytického pokusu byl algoritmus, který z 97 % určí, zda analyzovaný rukopis pronikne mezi nejprodávanější knižní tituly, a stanovili přitom obecná kritéria, co má v dlouhodobém horizontu obsahovat knižní série, která chce být mezi komerčně úspěšnou literaturou: každá další kniha musí obsahovat třetinu motivů předchozích knih a musí přidat nové dvě třetiny. Na tomto základě je vytvořena i tato série. To není ovšem koneckonců nic špatného a není to v podstatě ani žádný průlomový objev – na naprosto stejném principu je třeba založeno i takové zásadní dílo světové literatury, jakým je Hledání ztraceného času. Určujícím estetickým měřítkem výše zmíněného je ovšem to, že ono nabývání nesmí být automatizující, ale naopak aktualizující povahy, nikoli pouze kvantitativní, ale kvalitativní, a to je estetický rozdíl mezi mechanickým generováním obsahu dalších a dalších knih a tvůrčím ozvláštněním navazujících příběhů. A právě celá série, k níž se zde vyjadřujeme, je založena (nehledě na nových dějových podkladech jednotlivých knih) na pouhém kvantitativním nabývání, na snaze dál a dál vytěžit z nabízeného prostoru co nejvíce s co nejmenší námahou – ať už se jedná o nabývání brutality z druhého dílu či o stále více a více neuvěřitelnější postavy, byť mnohdy založené na reálných konkrétních osobnostech ostravské politiky a kultury, mnohdy s jasně autorským karikujícím záměrem.

To jsou obecné problémy, na kterých je postavena tvorba Richarda Skláře, což je ovšem způsobeno oním záměrným výběrem spotřební literatury, jež je založena na prosté kvantifikaci a vnější atraktivnosti postav a příběhu. Samotná konkrétní tvůrčí schopnost Skláře se v této sérii pohybuje na hraně jisté spisovatelské zručnosti, kdy autor dokáže dynamizovat vyprávění především zvolenou konstrukcí příběhu ve všech knihách trilogie, v nichž je schopen podat čtenáři vyprávění dynamicky pomocí rychlého sledu krátkých kapitol, které jsou vždy věnovány jednotlivým pozitivním i negativním postavám příběhu. Tato schopnost ovšem koliduje s autorovou neschopností podat vyprávění taktéž ve zkratce a čtenář je neustále nucen pročítat se nekonečnými deskripcemi. Opět to souvisí s oním spotřebním „žánrem“ – kupující musí jednoduše za své peníze dostat potřebné kvantum stránek a jako náplň výše zmíněných modelových struktur je použita právě deskriptivní metoda, která děj nikterak neposouvá. Vzniká tak dosti neumělé napětí mezi dynamickou linkou děje a statickým charakterem narativu. Taktéž konstrukce postav je modelová (každá postava má své žánrové specifikum – IT nerd, životem zklamaný policista, akční postavy etc.), nicméně ozvláštněná právě ostravským „myšlením“, neboť autor zcela jasně nepíše pro celorepublikové publikum, ale pro zdejší vděčné čtenáře. Vzhledem ke spotřebnímu charakteru série jsou zde konstruovány typy postav, jež jsou – podobně jako ona spotřební literatura a její honba za neustále se zvyšující nutností neustále čtenáře šokovat – velmi umělé (podobně jako některé nelogičnosti v jejich fungování), ostatně jako samotné dějové linky jednotlivých knih série.

Opět ovšem opakuji, že to vlastně není přezíravé hodnocení – Richard Sklář moc dobře ví, co píše a také jak to psát, aby to mělo žádaný prodejní účinek, a jistě nestojí o hodnotící postoj, který by jej zařazoval do kánonu české literatury. V posledních deseti letech vznikají nejenom v literatuře, ale zejména v televizi seriály zaměřené na konkrétní areály v České republice, které jsou svou existencí velice specifické a které k sobě přitahují čtenářskou a diváckou pozornost. Za všechny zmiňme velmi kvalitní Pustinu, která areálově zpracovává severní Čechy, či nám blízký seriál Místo zločinu Ostrava a komediálně laděný Most a koneckonců v literatuře i fenomén Ostravaka Ostravskeho nebo Rudy z Ostravy, za nímž stojí také Richard Sklář. Úzký regionální pohled je dnes obecně prodejně atraktivní, což opět není špatně, naopak – dává nám možnost pohlédnout do našeho vnímání místa, ve kterém žijeme, ať už existenciální analýzou světa prostřednictvím próz Jana Balabána, které se taktéž odehrávaly na konkrétních místech Ostravy, či naopak v lehkých spotřebních knihách, které ovšem i přes svou komerční stylizaci také cosi vypovídají o Ostravě jako takové – ať už jde o jistou celorepublikovou typizaci Ostravy a Ostravanů (ba dokonce naši autostylizaci před lidmi takzvaně zvenku), či čtenářsky atraktivní formou zpracované politické a kulturní problémy, s nimiž se v našem městě každodenně setkáváme.

Ve svém žánru spotřební literatury tedy plní ona trilogie svou kýženou funkci podobně jako další spotřební materiály, jež jsou určeny k tomu, abychom je bezmyšlenkovitě vypotřebovali, odložili/vyhodili a očekávali dál cosi podobného.

Roman Polách | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.