Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Atd. Kozubův režijní debut Volným pádem balancuje někde mezi sociální komedií a surreálním vtípkem

Kozubův režijní debut Volným pádem balancuje někde mezi sociální komedií a surreálním vtípkem

7.3.2021 14:28 Atd.

Ušlápnutý prodavač Robin Ferro prožívá svou první romanci. Minimalistická komedie Volným pádem, která je už několik hodin k vidění na prémiové platformě MírPlay.cz, je plná ironie, jež využívá fenoménu kolem Divadla Mír a ostravských reálií. Hypermarket, obálky s tisícovkami a telefony nahrazují citové relace a dojde i na anonymní miminka. Vítězem je nakonec bezdomovec a surrealistická absurdita.

Zvětšit obrázek

Z natáčení filmu Volným pádem, zleva Robin Ferro a Štěpán Kozub.
Foto: Jan Lipovský

Celovečerní režijní debut herce Štěpána Kozuba patří k dalším položkám tvůrčího týmu sdruženého kolem Divadla Mír. Skupina kolem jeho principála Alberta Čuby a uměleckého šéfa Štěpána Kozuba diváky díky televizním či spíše internetovým obrazovkám baví své fanoušky už od loňského prvního lockdownu, třeba humornými skeči v seriálu Skoro na mizině či kabaretem Tři Tygři.

Divadlo Mír, které vyrostlo ze zaniklého kina ve svérázný ostravský fenomén, pak postavilo svůj úspěch na kvalitním „bulváru“, tedy na uvádění v první řadě vtipných a divácky úspěšných komedií.

Film Volným pádem je ale poněkud jiný formát, vyrobený sice „na míru“ pro diváckou platformu MírPlay.cz, nicméně s ambicemi hořké či sociální komedie. Satirické skeče epizodního rázu v něm zpočátku ustupují „serióznímu“ a charakternímu příběhu. V hlavní roli exceluje ten „méně nápadný“ ze Tří Tygrů Robin Ferro, jinak spíše typologický otloukánek a děvče pro všechno.

Štěpán Kozub, který je rovněž autorem scénáře i představitelem epizodní role vyšinutého psychoterapeuta, Ferrovi svěřil ústřední herecký part. Celovečerní snímek tak stojí a padá na Ferrově charakterní postavě úslužného prodavače v ostravském hypermarketu.

Bezelstný hrdina Michal Svoboda je ve Ferrově podání naivka z rodu smutných klaunů, jehož největší štěstí spočívá v okamžicích, kdy může posunout správně popelnici, darovat bagetu bezdomovci nebo nemotorně vtipkovat s milovanou květinářkou (Beáta Hrnčiříková). Neví si ale už rady s drsnou realitou.

Ukázkovou scénkou, jednou z nejlepších ve filmu, je hned ta úvodní, kdy jej nasupená zákaznice (Alena Sasínová-Polarczyk) přinutí zaplatit nákup jenom proto, že si na něj nepůjde stěžovat. Michal je vůbec takový lúzr, až divák nechápe, proč se ještě v práci pokladníka vůbec udrží, ale s tím si tvůrci hlavu nelámou. Bohužel ze sociálně kritických prvků pomalu budují neuvěřitelnou pohádku o tom, jak „pan z Nemanic“ ke štěstí přišel. Vždyť v Ostravě se žije lehce, má přece na svých sídlištích asi nejvíce barevných paneláků v republice a produkce filmu Volným pádem je ukazuje z efektních nadhledů dronem.

Ale je tady i druhá, poněkud nevyvážená rovina. Michal Svoboda to přece jen nemá tak lehké, jak by se mohlo zdát, a obálky nadité penězi coby deus ex machina přicházejí o něco později než na prvním místě. Tahle rovina čpí skečovitou uspěchaností a testosteronovou upoceností. Michala ruší dovádějící sousedi (výborná scéna s pouštěním všech kuchyňských prostředků pro klidný spánek), drtí jej úchylácký šéf (Albert Čuba), potápí hypersexuální otec (Vladimír Polák) a ani ta květinářka není úplně ideální.

Michal vše neohroženě přečká, dokonce se sčuchne s místním bezdomovcem (Vladislav Georgiev), který jako by vypadl z debutu Bohdana Slámy. Prostě pohodička, v Ostravě se dá všechno uhrát a v Míru dvojnásob. Táta sice umře, ale byl tam přece jenom do počtu a aby se neřeklo, scénárista libující si občas v divočejších zkratech mu přisoudí roli pohádkového dědečka.

Vypravěčské tempo Volného pádu plyne v ironickém bavičském rytmu. Repliky mají přesný tah na branku, dialogy s nespokojenou zákaznicí nebo s dominantním šéfem jsou klenoty této sžíravé ironie. Přehrává se jen v epizodních rolích.

Na to, jaké je zvoleno minimalistické tempo, které občas rozčeří záběr z dronu, se dočkáme i dvou skvělých surrealisticky laděných sekvenci, jedna je ve znamení firemního večírku, druhá se odehraje na pohřbu. Až je škoda, že se tvůrci nerozhodli natočit tento „experiment“ v podobném duchu celý. Závěr už pak působí, že ztratili dech a museli si vypomoci vyloženě antifilmařskými prvky, které by snad mohly projít leda tak v bulvární divadelní komedii.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Atd.", nebo přejděte na úvodní stranu.