Nejkrásnější vlastností je být laskavý, říká herečka Kamila Janovičová, nová posila ostravského NDM

V Ostravě jsi studovala konzervatoř a v letech 2010 a 2011 jsi také hostovala v Komorní scéně Aréna v inscenaci Hra snů. S jakými pocity se tedy vracíš na ostravskou divadelní scénu? Zvlášť když to mnohdy vypadá, že herci z Ostravy spíše odcházejí…

Já si myslím, že tomu vždy bylo tak, že někdo přišel a někdo zase odešel. A já jsem zrovna ta, která přišla, zatímco někdo jiný odešel. A třeba zase odejdu, když se mi tady nebude líbit… (smích) A co se týká těch pocitů, tak se velmi těším, jsem plná očekávání a doufám, že aspoň část bude naplněna. Navíc mám tady rodinu, staré prarodiče a chci jim být na blízku. Popravdě řečeno, posledních deset let jsem tady jezdila spíše jednou za čas na otočku. A když se to nyní spojilo s pracovní příležitostí, tak jsem nabídku s nadšením přijala.

Viděla jsi během té doby nějaké hry ostravských divadel?

Když třeba Bezruči přijeli do Prahy, tak jsem se vždycky snažila jejich představení navštěvovat. Asi největší přehled mám tedy o hrách Divadla Petra Bezruče, ale to jen proto, že Národní divadlo moravskoslezské moc často na zájezdy nejezdí. Když však byli, viděla jsem například Podivný případ se psem. A na začátku sezony, než se zase zavřelo, jsem byla na premiéře inscenace Muž, který sázel stromy! Samozřejmě teď všechno doženu. (smích)

Co moravskoslezského ti nejvíce chybělo a naopak co typicky moravskoslezského ses snažila v Praze a v Českých Budějovicích rozvíjet?

Snažila jsem se hlavně zbavit přízvuku. (smích) A nevím, jak je to možné, ale ten přízvuk se sám vrací, když jsem tady. A třeba kamarádi z Ostravy, kteří mě neznají, si všímají, že se mi mluva malinko mění. Tak se snažím na to dávat pozor. Ale nejvíce mi chyběla asi povaha lidí, ta upřímnost a přímost. To v Praze ani v Českých Budějovicích nebylo pravidlem.

Co ses během doby, kdy jsi na Ostravsku nežila, nejvíce naučila? Ať už po lidské, či herecké stránce…   

Pro mě to před těmi deseti lety byla taková cesta do světa jak pro Honzíka. Velká škola. Byla jsem na DAMU, tam jsem nasbírala obrovské zkušenosti. A na první angažmá v Českých Budějovicích se nezapomíná. Na to budu vzpomínat vždycky. To bylo krásné. Takže po herecké stránce jsem se určitě zvedla, protože jsem odsud odcházela jako naivní devatenáctiletá holčička.

Kamila Janovičová.

Dá se říci, že jsi udělala další herecký krok a získalas angažmá ve velmi respektovaném tuzemském divadle. S tím tedy souvisí následující otázka. Proč neustále hledáme nějaké štěstí, proč na něco čekáme a myslíme si, že když daný cíl dosáhneme, budeme najednou šťastní? A přitom nejsme šťastní právě teď, což je jediný moment, který můžeme okamžitě ovlivnit…

Já tedy šťastná jsem…

…tak to je v nejlepším pořádku. Nicméně měl jsem na mysli spíše obecně. Asi ne všichni uvažují jako ty… 

Já nejsem filozof. Já nemůžu kázat lidem, jak to mají. Já se můžu soustředit jen na sebe a snažit se dělat to, že budu šťastná tady a teď. A pokud to teď má být angažmá v Ostravě, tak to tak cítím a tak to je. Za rok to tak být nemusí. Kdo ví, co bude. Vyhlížet nic nechci. Stejně tak tady můžu zůstat napořád a můžu tady založit rodinu. Vždy je to, jak má.

To je pravda. Pojďme tedy k další novince z tvého profesního životopisu. Chystá se totiž druhý díl velmi oblíbené pohádky Tajemství staré bambitky, kde bys po roli princezny měla hrát královnu…

Je to tak. Začínáme natáčet v dubnu, po Velikonocích. Čekají mě tedy nádherné dva měsíce natáčení. Uvidíme se po deseti letech. Mnoho lidí ze štábu jsem těch deset neviděla. Moc se na to těším. Myslím si, že to bude hodně nostalgické natáčení.

Co v tuto chvíli můžeš o druhém dílu s titulem Tajemství staré bambitky a kouzelný hrnek prozradit?

Moc toho prozradit nemůžu, ale snad můžu říci, že budeme mít s Tomášem (Klusem, který v prvním díle hrál prince Jakuba – pozn. red.) dceru. Příběh se také rozšíří do sousedních království, kam utečou Ferenc s Lorencem (Miroslav Vladyka a Jiří Lábus). A budu jezdit na koni. Na to se velmi těším. Jinak začátkem prosince by měla být pohádka v kinech. V televizi tedy až příští rok.

Jako hrnčířka Anička v Tajemství staré bambitky. (Foto: archiv)

Když byl natočen první díl, tak, řekněme, vzrostla tvá popularita, a jak to v takových případech bývá, fanoušci o tobě chtějí znát úplně všechno. Proč nám tak nějak přijde normální, že musíme o populárních osobnostech vědět nějaké pikantnosti z jejich životů, které bychom třeba o lidech, s nimiž pravidelně cestujeme do práce, ani nechtěli zjišťovat? Nemělas dokonce někdy pocit, že se stáváš i nějakým veřejným majetkem?

To je to prokletí. Já se ale naštěstí nikdy nedostala na tu úroveň, že by mě někdo pronásledoval nebo že by mě posmýkal nějaký bulvár. To naštěstí ne. Ale samozřejmě vždycky se potkáš s lidmi, kteří jsou nepříjemní a nechovají se k tobě jako ke člověku, ale, jak říkáš, jako k majetku… Ale nemůžeme všechny házet do jednoho pytle. Třeba takový Tomáš Klus je na tom tisíckrát hůře. Tohle mu fakt nezávidím.

Tím, že druhým svým způsobem bereme právo na vlastní život a chceme s nimi být aspoň virtuálně neustále co nejtěsněji spojeni a zároveň si myslíme, jaké skvělé živobytí ti z titulních stránek mají, tak postupně směřujeme k omezenému úhlu pohledu a ztrácíme schopnost rozlišovat. A pak se stane, že herečka Darija Pavlovičová popisuje v jednom rozhovoru příhodu její kamarádky, která hrála nějakou zápornou roli a když pak přišla do obchodu, prodavačka ji odmítla obsloužit, protože je prý strašná svině…

Takových historek mám od kamarádů spoustu. Třeba kamarád byl nakupovat v obchodě a prodavačka s ním začala mluvit jako s tou postavou, kterou hrál. Pak mu sice došlo, proč je na něj taková hnusná, tak se začal smát a poslal ji do háje, ale nerozumím tomu, že to ti lidi nemůžou nevidět. Jiný kamarád někde byl a ženská na něj: „Vy dneska nebude v Ulici, když vás vidím tady? Vždyť to začíná za deset minut…“ To mi hlava nebere.

A jsme u té zjednodušené komunikace, která nám v současnosti vládne… Popravdě řečeno ani se není čemu divit, když raději komunikujeme prostřednictvím různých symbolů, máme radost, když nám někdo dá lajk, srdíčko a podobně. Všechny tyto podružnosti nám totiž přináší určité uspokojení, akorát si neuvědomujeme, že si tento druh komunikace přenášíme do našich pracovních či osobních životů, do výchovy dětí a podobně…   

Je to jakási touha po uznání. Ale musím upřímně říci, že když dám na sociální sítě nějakou fotku a má hodně lajků, tak mi to udělá radost. Pak se zastavím a řeknu si: „Kamilo, to je špatně.“ Ale stejně mi to tu radost udělá… (smích)

Samozřejmě tomu rozumím. Problém však je, že si na tohle zjednodušení všeho, včetně komunikace s druhými, zvykáme…

To je ta digitalizace všeho… Vždyť třeba i fyzické krádeže se hodně omezily. Všechno se přesunulo na internet, kde probíhají různé podvody prostřednictvím řetězových mejlů a podobně. Šmejdi už dávno nevyvážejí seniory za město, kde jim nabízejí hrnce. Už ty podvody probíhají online. Myslím si, že to je spojeno i s tímhle.

Přejděme k jinému tématu. Zmínila jsi seriál Ulice, kde ses také v několika epizodách objevila. Co ti tato zkušenost přinesla?

Bylo to těsně předtím, než jsem nastoupila na DAMU. Do pár epizod jsem se pak vrátila někdy ve čtvrťáku. Přineslo mi to hlavně tu zkušenost, jak takové natáčení probíhá, jak funguje takový štáb a podobně. Zároveň si člověk vyzkouší a může porovnat, jaké to je, když se sejde parta, která dá do natáčení srdce, což je případ Tajemství staré bambitky, a když to je fabrika, což platí pro Ulici. Nicméně rozhodně bych to nezatracovala. Pokud je poptávka, je i nabídka. Jsem ráda, že jsem si to zkusila. Na tom není nic špatného.

Přesně tak… Často totiž škatulkujeme druhé i podle toho, že když někdo hraje v „nekonečných seriálech“, tak to není herectví a dělá to pro peníze. Přitom často s takovými názory přicházejí ti, kteří tuhle nabídku nikdy nedostali. A pak když ji někdy obdrží, tak ji stejně přijmou a ke svým dřívějším standardům se nehlásí. Velmi trefně tuhle situaci popisuje třeba americký autor, kouč či filantrop Anthony Robbins, který říká: „Není to o tom, jaký cíl jsme dosáhli, ale o tom, kým jsme se stali, když jsme dosáhli tento cíl…“

Myslím si, že to, kdo jsme, vystihuje jiný citát. Není to tak dlouho, co jsem to probírala a ta myšlenka se mi velmi líbila. Ta slova znějí: „Člověka poznáme ne podle toho, co si o sobě myslí, ale podle to, jak se chová k ostatním a k lidem, kteří pro něj nemůžou nic udělat.“ To je to nejdůležitější. Můžu být hodná na někoho, kdo mě živí, kdo mě platí, ale pokud mě někdo na ulici požádá o pomoc, tak bychom taky měli pomoci. Vždyť už tisíce let platí, že nejkrásnější vlastnost je být laskavý.

Stoprocentně souhlasím. Každopádně proč si myslíš, že jistý velmi čtený internetový portál zaujala tvá postelová scéna v Ulici a uveřejnil o tomto tématu článek, zatímco tvé prospěšné aktivity třeba v rámci spolku Počteníčko takový ohlas nemají?

To je bulvár, nad tím mávám rukou. Mávám nad tím rukou, protože to nemá přesah do mého osobního života. Kdyby mě ty články začaly omezovat, tak bych se asi ohnala, ale takhle…

Nicméně není zrovna tento příklad přesnou ukázkou našich charakterů, ať už ze strany novinářů, či čtenářů? Nevypovídá zrovna tohle o nás jako o lidech více, než si chceme přiznat?

To je touha po té senzaci. Vždyť kolik lidí zaujme, že ženská pokousala psa a ne že pes pokousal ženskou. To je zaměření bulváru, který nezajímá, jaký ten člověk je. Nebudou psát o tom, že spolupracuji se spolkem Počteníčko a že se věnujeme seniorům. To nevadí. Já ani nečekám, že by je to mělo zajímat.

Můžeš tedy spolek Počteníčko, jehož předsedou je Ivan Sekanina, představit?

Hlavní projekt se jmenuje Hodinový vnuk a jde o to, že žáci či studenti od mateřské školy až po univerzitu mohou navštěvovat seniory a trávit s nimi čas. V domovech pro seniory je třeba mnoho let spoustu seniorů, za kterými x let nikdo nepřišel. A tito lidé hlavně po duchovní stránce chátrají. Myslím si, že tohle má smysl a je velmi důležité. Už jenom to setkání, že si popovídají o životě, kdy já do nich naleju svou energii a oni mi to vrátí tím, že mi vyprávějí o svých zkušenostech, co zažili, má rozhodně smysl. A jelikož nyní do těch domovů nemůžeme, tak Ivan Sekanina vymyslel projekt, který se jmenuje Mezičasy. A zrovna nedávno jsem natáčela videovzkaz, kde hraji také na kytaru. Je to čtyřminutové video, které se seniorům pouští, aby viděli, že na ně myslíme, ačkoliv je nyní nemůžeme navštěvovat…

Kamila Janovičová. (Foto: archiv)

Když jsme u těch dobrých skutků… Proč většina z nás nechce pravidelně dělat dobré skutky? Zvlášť když v současnosti díky řadě výzkumů víme, že každý dobrý skutek zlepšuje naše zdraví… Maximálně umíme mluvit o tom, jak jsme někdy v minulosti někomu pomohli, ale už zapomínáme, že jsme potom vícekrát bodli, než pohladili… Proč nepřesvědčíme sami sebe, abychom dělali dobré skutky permanentně?

To si nemyslím… Vždycky záleží na úhlu pohledu. Můžu se rozhlídnout po světě a říci, že tady je tolik zla, děje se tolik špatných věcí a můžu vidět jen to negativní. Také se můžu podívat a vidět dobré a pozitivní věci. Podle mě je fajn mluvit o dobrých skutcích, protože to je to, proč svět vidíme hezčími brýlemi. To je důležité. Kdyby tomu bylo jinak, tak i my sami bychom byli uvnitř pesimističtí a vše by se začalo nabalovat. Pak i já budu negativní, přestanu dělat dobré věci a tak dále. Všechno souvisí se vším.

Oklikou jsme se zase vrátili k té jednodušší cestě… Nic, co je hodnotné, totiž není zadarmo. Mnohdy se tak raději uchýlíme k chování typu „když to dělají všichni, budu to dělat i já“.  Přitom si odmítáme připustit, že máme zodpovědnost nejen za naše vlastní činy, ale že naše činy ovlivňují všechny okolo nás. Což začíná u drobných lží a končí třeba u milionových podvodů…

Vždycky to člověka svádí, když má možnost udělat něco špatného. To už je pak o charakteru konkrétního člověka. Vezmi si, že když se stane nějaká pohroma a lidé mohou zažádat o pomoc, vždycky se přihlásí procento lidí, kteří si danou podporu v tomto případě nezaslouží, protože nebyli tak poškozeni jako druzí.  A přesto tu pomoc vezmou těm, kteří ji potřebují více. Ale prostě takoví lidi jsou. Je to známka jejich charakteru, ne mého…

To je pravda. Nicméně s charakterem a s naším přístupem k druhým souvisí i to, že více pozornosti vyvolá seriálová scéna z Ulice než přínosné projekty typu Hodinový vnuk…

Primárně jsem herečka, která hrála v Ulici, tak toho, kdo seriál sleduje, bude zajímat to, co s tím seriálem souvisí. To, že dělám nějaké projekty navíc, je přece nemusí zajímat. Já to dělám, protože chci. Oni se zajímají o ten seriál a nezajímají se o mě jako o Kamilu Janovičovou. Zajímají se o postavu, která hraje v seriálu… Já tomu rozumím. Člověk stráví celý den v těžké práci, přijde domů, zapne televizi a tento seriál slouží k odlehčení. Člověk musí nějakým způsobem relaxovat. A jestli relaxace znamená, že zapnu televizi a budu koukat na seriál, který zrovna běží, tak to je součást nějaké mentální očisty. Ale samozřejmě když ten dotyčný kouká jenom na ten seriál, pak už to přestává být očistou a už si zanáší hlavu příliš jednoduchým přemýšlením. Pak už to o oddechu není.

Podle mě mentální očista vypadá jinak, ale to je samozřejmě na jinou debatu…

Za mě to může být nějaký mentální klystýr, který člověk po celodenní zátěži potřebuje. Někdo si zapne Ulici, někdo si sedne ke knížce. Každý má jiný způsob relaxace. Pokud však sedíš pouze u knížky, nechodíš ven, neděláš nic jiného, taky se ochuzuješ. Je třeba to neustále vyvažovat. Já si třeba taky někdy pustím nějaký romantický film. Udělám si radost. Pohoda. Ukápne mi slzička, protože to bylo dojemné, ale nebudu od rána do večera koukat na romantické filmy. Hlavně to nepřehnat. (smích)

Co bychom tedy mohli zmínit na závěr našeho povídání?

Dělám si řidičák… (smích) Velmi mě překvapilo, jak mě to baví. V podstatě deset let jsem čekala a dohnalo mě k tomu to, že mi loni v létě uteklo jedno natáčení, kde jsem právě měla řídit auto. To mě naštvalo, a řekla jsem si, že mít řidičák se mi prostě hodí. I v profesi.

To je chvályhodný přístup. Takových nezdarů nás totiž může potkat celá řada, ale vždy je to o tom, jak na danou situaci zareagujeme a co si z ní vezmeme do budoucna. Třeba odborník na leadership John C. Maxwell říká, že nejvíce se naučil ze svých špatných rozhodnutí a z vlastních proher. Obchodník Harold Geneen zase tvrdil: „Lidé se učí ze svých chyb. Málokdo se něco naučí ze svého úspěchu.“

Podobně mluví i můj instruktor v autoškole… (smích) Což zní v kontextu autoškoly daleko morbidněji, já vím. Ale teď vážněji, je pravda, že prvních dvacet let života jsem trnula hrůzou, abych nedělala chyby. Být poslušná a nevyčnívat, hlavně ve škole. Na DAMU jsem si poprvé pořádně uvědomila, jak zaryté v sobě tohle přesvědčení mám. Lezlo mi to totiž do herectví. Teď se naopak učím brát chyby jako normální součást života a ještě lépe jako něco dobrého, co mě posune dál. Mé patnáctileté já by se mi teď smálo. A já bych mu dala láskyplný pohlavek. A zakončím to větou mého pedagoga z DAMU Tomáše Pavelky: „Tak to alespoň byla dobrá zkušenost, ne?“