Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Art návštěva, zastavení první: Jan a Markéta Šnébergerovi tvoří ve Vítkově aneb z Ostravy do Sudet

Art návštěva, zastavení první: Jan a Markéta Šnébergerovi tvoří ve Vítkově aneb z Ostravy do Sudet

12.4.2021 Obraz & Slovo

V novém cyklu Art návštěva zavedeme čtenáře kulturního deníku Ostravan.cz na nejrůznější místa, kde tvoří výtvarní umělci našeho regionu. A nemusí jít nutně o ateliéry. První návštěvu jsme třeba udělali tam, kde je ateliér teprve ve stádiu zrodu a umění vzniká v celém areálu venkovské usedlosti. Sochař Jan Šnéberger a ilustrátorka a grafička Markéta Řezáčová se loni odstěhovali z Ostravy na okraj sudetského Vítkova. Prosím, vstupte! Bude to návštěva požehnaná básníkem Charlesem Baudelairem.

Zvětšit obrázek

Jan a Markéta Šnébergerovi ve svém novém působišti ve Vítkově.
Foto: Ivan Mottýl

O pohraničí se někdy říká, že je to prokletý kraj. Tím prokletím je především násilný odsun českých Němců ze Sudet, který i šestasedmdesát let po válce zanechává spoustu jizev. V krajině, ale hlavně v tamních obcích, městech a lidech.  A takový je i Vítkov (Wigstadtl) na úpatí Oderských vrchů. Návštěvu prokletého kraje jsme si proto dovolili zahájit verši prokletého básníka Charlese Baudelaira, od jehož narození zrovna uběhlo 200 let (9. dubna 1821 v Paříži).

Té zvláštní náhody, kam stěhuje se meta,
a ježto není jí a může všude být,
kam člověk pospíchá jak blázen krajem světa
v nezdolné naději, že najde přece klid!

Umělci v areálu usedlosti. (Foto: Ivan Mottýl)

Tohle byl úryvek z básně Cesta v překladu Svatopluka Kadlece z monografie o Baudelairovi z roku 1966, která vyšla ve slavné edici Klub přátel poezie. Pro podobnou romanticky odvážnou a možná až bláznivou cestu se loni rozhodl i Jan Šnéberger s partnerkou Markétou, rozenou Řezáčovou, a dětmi Žofkou a Bětkou. Oba mladé výtvarníky si přitom uměnímilovná veřejnost dosud bytostně spojovala s uměleckým tepem Ostravy.

Sochař Šnéberger byl za výtvarné počiny realizované v Ostravě v roce 2019 nominován i na Cenu Jantar. A to za originální ztvárnění náhrobku na zapomenutém rovu sochaře Agustina Handzela na hřbitově ve Slezské Ostravě a rovněž za expresivně pojatou pamětní desku k 17. listopadu na budově Pedagogické fakulty Ostravské univerzity, která se plazí po fasádě školy jako nějaký druh kraba.

Umělec až do loňského roku tvořil v ateliéru v ostravské ulici Fráni Šrámka, kde sídlí i nezávislá Kalerie s čupr uměním Saigon. A jeho kapela Doktor Schneberger či sochařovy vizionářské anebo operní performance zase léta patřily k tomu nejlepšímu, co nabízely ostravské vernisáže i klubové pořady nějak svázané s výtvarnem a literaturou, například v klubech Les či Hudební bazar.

Jan Šnéberger. (Foto: Ivan Mottýl)

A pak se jednoho dne Jan Šnéberger i s manželkou a dvěma předškoláky přestěhovali do zchátralého domu v Oderské ulici ve Vítkově. S výhledem k oběma vítkovským kostelům (starému i novému), které jsou shodně zasvěceny Nanebevstoupení Panny Marie. Také na usedlosti obou umělců je práce jak na kostele.  „Tohle budou jednou naše ateliéry,“ ukazuje sochař na rozlehlou hospodářskou budovu s mnoha až záhadnými dveřmi, venkovními schodišti a přístěnky.

A budova už vlastně jako ateliér i slouží, sochař v jedné z místností finalizoval návrh do soutěže na Památník válečným veteránům, kterým má nahradit zbytečně zničený pomník československým letcům (lidově se mu říkalo Letadlo) v parčíku na ulici 30. dubna v centru Ostravy. Návrh Jana Šnébergera a Martina Kubici získal v soutěži třetí cenu.

Návrh pomníku veteránům.

„Pokusili jsme se jako památník zpracovat celý ten park. Nechtěli jsme vytvořit něco ceremoniálního, ale pojali jsme návrh jako instalaci, která v sobě zahrne stávající inventář parku, který bude drobně pozměněn. Například deformacemi laviček či pouličního osvětlení, přičemž důležitou roli by hrály i zvuky vytvořené hudebním skladatelem Matoušem Hejlem,“ vypráví sochař. Jinými slovy, člověk procházející parkem by si memento bojů za svobodu připomínal jakýmsi aktivním vstupem do nainstalované „lyrické kompozice“. Do básnické válečné poémy, Šnéberger v návrhu jedinečným způsobem propojil výtvarné a zároveň i literární vidění.

Zničená stodola. (Foto: Ivan Mottýl)

V areálu usedlosti stojí i kamenná stodola, jejíž střecha se zřítila nedlouho poté, co umělecký pár koupil tenhle dům. A trámy zavalily i žebřiňák a mlátičku ještě z časů, kdy zde hospodařili vítkovští Němci. „Ti naštěstí zůstali v kontaktu s novými dosídlenci, a dokonce se tady jednou přijeli z Německa i podívat. Díky tomu známe jména původních majitelů, což je pro nás podstatné,“ říká sochař.

Váleček v interiéru

V Sudetech je totiž důležitý restart, oživování zapomenutých událostí. Oba umělci to dobře ví, v pohraničí sami vyrůstali. Honza u šumavského Lipna, Markéta na Mikulovsku. „Jen jsem se po letech v Ostravě vrátil na venkov, cítím se tu dobře,“ říká sochař. To už vcházíme do obytné budovy, zruinované přízemí je zrekonstruované. A stěny zdobí nové vzory vytvořené s pomocí válečků, které výtvarníci našli na půdě usedlosti.

S modelem plastiky Iris. (Foto: Ivan Mottýl)

V jedné z místností sochař zrovna připravuje návrhy plastiky pro domov pro seniory Iris v ostravských Mariánských Horách. „Tohle je Bohyně Iris, ale všechno je zatím tajné,“ směje se Šnéberger a uchopí jeden z modelů.

Cena Stabilitate Mentis. (Foto: Ivan Mottýl)

Na skříni stojí Cena hejtmana kraje za společenskou odpovědnost, tuhle sošku pojmenovanou jako „Stabilitate Mentis“ vytvořil na zakázku. Z barevného křišťálu a mosazi, tvaroslovím plastika odkazuje k symbolu vah, které jsou atributem spravedlnosti a neměnné hodnoty.

Markéta Šnébergerová. (Foto: Ivan Mottýl)

Ilustrátorka a grafička Markéta Šnébergerová je aktuálně zahlcena výchovou dvou neposedných předškoláků. Na schodišti ale leží kniha Zpod klobouku, kterou před časem ilustrovala pro básníka Jiřího Sekereše. A tamhle je zase opřena část z její „sekané“, což byla instalace plazící se sklepením Galerie Wurst. Umělkyně tehdy v až surrealistické kompozici zobrazila „labutí píseň“ všech milovníků flákot, pečínek a buřtů.

Leporelo Markéty Šnébergerové.

„O Vánocích jsem vyrobila autorské dřevěné leporelo. I nějaké hračky, ale zatím toho moc nestíhám, teprve roční Bětka je na mě strašně fixovaná,“ vypráví výtvarnice. Leporelo na téměř nezničitelné dřevotřísce uhrančivě zpracovává známou pohádku Byl jednou jeden domeček.

Markéta Šnébergerová s jednou ze svých hraček.

Sudety je možno považovat za prokleté, tahle jejich temná poloha ovšem už od konce čtyřicátých let přitahuje i lidi, kteří zdejší chandru chtějí rozehnat sluncem. Učitele, duchovní, literáty i malíře nebo sochaře. Ve Vítkově se to teď zcela určitě děje v Oderské ulici u Šnebergerů, nikoli ale s nějakým bezhlavým nadšením z realizovaného útěku z města. Zato s baudelairovskou zkušeností, že zkusit se musí všechno.

Šnébergerovi na své usedlosti. (Foto: Ivan Mottýl)

A cítím v sobě plát žár vášní plachetnic,
když kol orkán duní,
a dobré vanutí a vzteklá bouře hřmíc
houpají mě tůní.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.