Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Nové album Citronu budeme chtít dokončit na počest Radima Pařízka, říká kytarista Pavel Hanus

Nové album Citronu budeme chtít dokončit na počest Radima Pařízka, říká kytarista Pavel Hanus

13.4.2021 Hudba

Když chce člověk něco předat dál, musí o tom více a taky jinak přemýšlet. I to jsou slova Pavla Hanuse, který se do povědomí hudebních fanoušků asi nejvíce zapsal díky tomu, že je od roku 2015 členem skupiny Citron. Stopa tohoto multiinstrumentalisty je však na české rockově-metalové scéně mnohem výraznější. Samozřejmě se v následujícím rozhovoru dozvíte, jak to aktuálně s plánovaným albem kapely Citron vypadá. Nicméně absolvent ostravské konzervatoře zároveň prozradí, proč se pustil do projektu O.P.E.R.A, kdy vznikne jeho další sólové album a věnovali jsme se i jeho pedagogickým aktivitám.  

Zvětšit obrázek

Kytarista Pavel Hanus na sebe upoutává pozornost nejen jako člen kapely Citron.
Foto: Archiv Pavla Hanuse

Co v současnosti naplňuje tvůj hudební život?

Můj hudební život probíhá teď především formou výuky hudby (smích)… Momentálně dávám dohromady doprovodnou kapelu, s níž nacvičujeme repertoár, který tvoří především skladby z mojí sólové desky, starší věci z dob After Dark a taky nějaké ty covery našich oblíbenců. Mimoto průběžně udržuji projekt O.P.E.R.A. složený z mých šikovných studentů. Chybí mi už ale živé hraní pro fanoušky.

V roce 2018 jsi vydal sólové album MCMLXXXVII. Předpokládám, že chystáš následovníka této desky…

Ano, je tomu tak, od vydání alba už uběhly dlouhé tři roky a fanoušci by už možná chtěli něco nového. Samozřejmě že nápady na potencionální další album už nějaké jsou, nicméně momentální situace je tak neinspirující a nemotivující, že aktuálně neuvažuji nad jeho vznikem. Také to souvisí s mojí doprovodnou kapelou, kterou teď dávám dohromady.

V jakém smyslu?

Album MCMLXXXVII jsem v době vydání neměl možnost podpořit koncerty, jelikož jsem byl v té době docela vytížen koncerty s kapelou Citron. Přijde mi proto škoda, aby skladby z tohohle alba nebyly prezentovány koncertně, a proto teď tedy ta doprovodná kapela, se kterou budu mít možnost hrát skladby na koncertech. Takže v první fázi koncerty se starším materiálem a časem, až si to sedne a bude snad už i lepší doba, bych to viděl na nové album.

Zmíněné sólové album jsi nahrál kompletně sám, včetně baskytary i bicích… Co tě k tomu vedlo? Je to z toho důvodu, že jsi nenašel vhodné spoluhráče, kteří by odpovídali tvým představám, nebo je to proto, že prostě jen ty sám víš, jak by písně měly znít, a nechceš, aby do nich zasahoval někdo další?

Kvůli povinnostem s kapelou Citron pro mě bylo snazší a rychlejší si to nahrát všechno sám. Tím, že jsem měl všechny myšlenky v hlavě a mohl si to točit sám ve svém studiu, byla taková práce pro mě nejvhodnější. Navíc jsem to bral i pro sebe jako takovou výzvu natočit si to kompletně sám. Zpěvy na tomhle albu nejsou, protože je to čistě instrumentální album. Jsem především kytarista, nicméně hra na bicí mě neskutečně baví a dokonce jsem už i v Citronu za Radima Pařízka jako bubeník zaskakoval. Nedávno jsem natočil i zpívanou věc, a to cover od Yngwieho Malmsteena, jde o skladbu Rising Force.

Snad ke všem skladbám z desky MCMLXXXVII jsi nahrál klip. To také není běžné…

Ke všem skladbám to nebylo. Jestli se nepletu, myslím si, že jich bylo pět. Jedním z důvodů bylo také to, jak jsem už říkal, že v době vzniku alba jsem neměl prostor album prezentovat živě, takže proto tolik klipů. Pár adeptů na klip bych tam ještě ale měl, tak kdo ví… (smích)

Dvě z tvých skladeb, a to El Vito a Tamacun, což je cover verze od dua Rodrigo y Gabriela, mají španělský nádech. Je to náhoda, nebo máš k těmto rytmům nějaký bližší vztah?

El Vito je andaluský tradicionál a Tamacun je autorská tvorba od Rodriga a Gabriely. Skladby jsem si vybral úplně náhodou, protože se mi líbily. Chtěl jsem fanouškům přiblížit i moji jinou polohu hry na kytaru, ve které mě tak moc zase neznají. Vztah ke španělské hudbě samozřejmě mám, protože jsem studoval hru na klasickou kytaru na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Z klasické kytary jsem ještě zaranžoval a nahrál klip na skladbu La Catedral paraguayského skladatele Agustína Barriose.

Na jakých prvcích či postupech si zakládáš, když tvoříš instrumentální skladby? Snažíš se v prvé řadě, abys do skladeb dostal nějaké tvé předem vybrané emoce či nálady, nebo ti jde hlavně o prezentaci tvých technických schopností?

Jde určitě o kombinaci všeho, ale zrovna u instrumentální kytarové skladby mám jako první vymyšlenou většinou nosnou melodickou linku, od které se odvíjí vše ostatní jako harmonie, forma a podobně. Neumím moc skládat stylem, že si sednu a složím nějakou smutnou, veselou, rychlou nebo pomalou písničku. Musí přijít nejdříve nějaký nápad, melodie nebo figura, která mě už potom nakopne a už to ze mě padá. Technika je samozřejmě důležitá, ale je to jen výrazový prostředek k vyjádření toho, co chci zahrát. Emoce a nálady skladby už tak nějak vyplynou z daného motivu, co mě napadne. Většina nápadů vzniká většinou tak, že si brnkám na kytaru a něco mě během toho napadne. Když mě to zaujme, hned si to nahraju na mobil, abych to nezapomněl. Později se k tomu vrátím a zpracuji to. 

Působíš také jako učitel hudby. V čem vidíš největší přínos, a to jak pro žáky, tak pro tebe, skupiny O.P.E.R.A., kterou tvoří tví svěřenci?

Kapela O.P.E.R.A. se vykrystalizovala postupem času, když jsem učil a pořádal s mými žáky ze základní umělecké školy třídní koncerty. Moji studenti byli nadšení, že si můžou zahrát s ostatníma ve skupině, na profesionální aparáty a ještě se svým učitelem za bicíma. Začali jsme tedy pořádat i koncerty v klubech mimo ty „povinné“ koncerty základní umělecké školy, a říkal jsem si, že proč do toho nezapojit i mé „starší“ soukromé studenty. Takže vznikl projekt O.P.E.R.A., kde se spojili všichni moji žáci, kteří chtějí hrát. Pro studenty je to motivující, že můžou koncertovat a získávat potřebné zkušenosti a hlavně je to něco, co je baví. Pro mě je to určitý způsob relaxace, když si můžu se studenty zabubnovat, zahrát a zazpívat nejrůznější známé rockové a metalové pecky.

Také se říká, že se člověk nejvíce naučí tím, když učí druhé… Platí to i pro tebe?

Ano, je to tak, protože když chce člověk něco předat dál, tak najednou o tom musí začít více a taky jinak přemýšlet. To, co dělám už roky tak nějak automaticky, musím najednou umět analyzovat a naučit to někoho, kdo se to teprve učí. Tím předáváním svých zkušeností dál si u sebe člověk všímá věcí, kterých by si ani nevšiml.

Takže se učíte navzájem a tento studijní proces je přínosný pro všechny…

Snažím se přistupovat ke každému zcela individuálně. Není mým cílem, abych z každého udělal virtuosa, protože lidé se ke mně chodí učit z různých důvodů. Někdo to má jako relaxaci po práci a chce si hrát jen tak pro zábavu, jiný to zase bere trošku vážněji. Z vlastních zkušeností vím, že dělat někomu z hraní peklo není asi úplně nejlepší varianta, a proto se snažím být ke svým studentům trpělivý a kamarádský. Myslím si, že tento přístup se mi osvědčil a studenti ke mně chodí rádi. A taky jsem se naučil to, že já jsem jen ten, kdo jim ukáže cestu, ale zbytek už je na nich, jak se k tomu postaví. Můžu je navést, ale nikoliv se to za ně naučit.

Už jsi prozradil, že máš v plánu hrát skladby skupiny After Dark, kterou jsi založil na základní škole. Je možné, že by někdy došlo k oživení této kapely?

Nikdy neříkej nikdy, ale jak už jsem říkal, teď se soustředím na svoji doprovodnou kapelu, se kterou ale také zařadíme do repertoáru nějaké mé skladby z dob After Dark. Pokud by mělo dojít k obnovení, tak si nemyslím, že by to momentálně s některými staršími členy klaplo. Od té doby uplynula spousta času a každý jsme se posunuli trochu jinam. Někteří se už ani muzice nevěnují. Nebo alespoň ne aktivně.

Od roku 2015 jsi také členem skupiny Citron. S jakým očekáváním jsi do kapely vstoupil a co ti angažmá v Citronu a spolupráce s Tanjou přinesly?

Do kapely jsem přišel vlastně skrz Láďu Křížka, kterého už jsem znal dříve a se kterým jsme pracovali na nějakém projektu. Bylo to tenkrát pro mě něco nového a byl jsem rád, že jsem se dostal do významné kapely, která u nás má jméno a nese zásluhy na historii československého rocku.

Jak bys tedy zhodnotil tvé působení v kapele Citron?

V kapele jsem se toho dost naučil, přece jenom fungování profesionální kapely se vším všudy je trošku něco jiného než amatérská kapela. Dalo mi to určitě spoustu nových zkušeností a člověk najednou začal vnímat věci okolo hudby jinak než do té doby. To, že člověk umí hrát, s tím už se tak nějak u profesionální kapely počítá, takže se potom řeší různé detaily, aby výsledek byl potom co nejdokonalejší. Muzikanti se musí co nejvíce navzájem vnímat a musí potlačit nějaké své ambice a zapadnout do celku. Skladatelsky jsem se samozřejmě také přiučil, když jsem pozoroval práci Ládi a Radima a naučil se také tomu, že méně je někdy více. 

Hrát na české poměry v tak významné kapele jistě není jednouché, na druhé straně jsi byl v dobrém slova smyslu takový nosič vody, protože vše se točilo především kolem Radima Pařízka a Ladislava Křížka… Co pro tebe bylo nejtěžší, na co si musel zvykat déle, než jsi myslel? Přece jenom každá „velká“ kapela má nějaké zákonnosti, které je třeba dodržovat…

Samozřejmě že tam hraje roli generační rozdíl a fakt, že ti chlapi spolu spolupracovali už před třiceti lety a tvořili tady dějiny rockové hudby u nás. Takže my „mladí a noví“ muzikanti jsme v takové kapele nemohli mít stejné postaveni jako oni. Když jsme v Citronu začali, brali jsme to hodně pokorně. Přijít hrát do tak významné skupiny a ještě za takových okolností, jaké se tehdy udály, nebylo rozhodně jednoduché. Bylo to určitě pro nás těžké, protože se od nás čekalo podat stoprocentní výkon a všichni čekali na to, jak se předvedeme.

Ten, kdo takovou situaci nezažil na vlastní kůži, si ji stěží dokáže představit…

Fanoušci kapely se tenkrát rozdělili na dva tábory. Pro mě to tedy znamenalo být zodpovědný a přistupovat k věcem profesionálně. Zvykat jsem si musel asi delší dobu na to, že je tam nějaký šéf, který má poslední slovo a stejně je to vždy podle něho. Zpočátku jsem si některé věci bral osobně, protože Radim byl určitě takový svérázný, ale na druhé straně on to nikdy osobně nemyslel. Měl vždy jasnou vizi, za kterou si šel, a věděl, proč dané věci dělá, a proto si stál za svým.

Na závěr otázka, která musí padnout. Citron chystal nové album, některé skladby už i vydal. Jak to tedy vypadá s novým albem? Řešili jste už tuhle záležitost? Máte už nahráno více písní než ty, které už byly vydány? Zkrátka co lze v současnosti prozradit o novém albu skupiny Citron?

Ano, Radim chtěl udělat nové album, avšak bohužel už ho nedokončí. Pár skladeb, které na nové desce měly být, už byly skutečně vydány. Tentokrát chtěli dát dokonce Radim a Láďa prostor i nám ostatním, že pokud budeme mít nějaké nápady, tak s nimi můžeme přijít. Já jsem tedy přišel s jedním rozpracovaným nápadem asi před rokem, ale od té doby se pak pracovalo na jiných věcech. Dokonce bylo roztočeno pár demosnímků s kytarami některých Láďových a Radimových skladeb. Radim skládal hodně na svém iPadu a měl tedy i takhle rozdělané nějaké skladby. Posledního půlroku nebyla ale vhodná situace se sejít a pokračovat ve studiu, ať už z důvodu pandemie, či později z důvodu Radimova zdravotního stavu.

A co se týká plánované nové desky Tanji?

O nové desce Tanji se mluvilo už delší dobu, avšak celé to také bylo v režii Radima a prioritně se pak vždy dělalo na věcech okolo Citronu nebo Bohemian Metal Rhapsody, takže doposud jsme se k tomu bohužel nedostali. Radim tu už s námi dnes není, ale shodli jsme se v kapele, že určitě budeme chtít album Citronu dokončit na jeho počest. Datum vydání ještě není jasné, nejprve ho budeme muset dokončit a pak uvidíme, co dál.

Petr Bidzinski | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.