Mistr violoncella a jubilant Jiří Hanousek: Snad mou ženu moc nezlobím

Pane docente, scházíme se při příležitosti vašeho životního jubilea. Rád bych vám popřál mnoho zdraví a samozřejmě i možností umělecké realizace. Jak se v současné době máte a jak ji prožíváte? 

Děkuji za otázku. Mám se báječně. Snad mou ženu moc nezlobím. I v době zdravotními opatřeními tolik zostřené stále rád pravidelně docházím do Janáčkovy filharmonie a na ostravských hudebních školách udílím povolené konzultace studentům, což mě nesmírně obohacuje.

Vaše narozeniny jsou příležitostí k bilancování a ohlédnutí. Málokdo je tak účastným svědkem klasické ostravské hudební kultury jako vy. Kromě violoncella jste studoval i kompozici u Jaromíra Podešvy. Jaký to byl kantor?

Jejda, to by bylo na samostatnou disertační práci. Především to byl člověk všeobecně velmi vzdělaný. Byl spravedlivý v úsudku i hodnocení, náročný ke kvalitě a potažmo k lidským hodnotám. Docházel jsem k němu na konzultace od sedmé třídy základní školy. Byl pro mě tím, který zakusil alespoň nakrátko život za železnou oponou, ve světě, o kterém jsem nebyl přesvědčen, že ho někdy uvidím. On, jako zastánce „starých dobrých pořádků“, vykal všem svým studentům, tedy i mně. Pamatuji doby heroické. Učebna č. 39 ve druhém patře staré budovy na Hrabákově ulici bývala promodralá dýmem z nespočetných cigaret z úst elit ostravského kulturního života, které tam občas docházely. Pamatuji ovšem i doby, kdy mu bývalo neskonale úzko. To jenom ukázal od katedry, dnes ne. Když jsem mu v maturitním ročníku přinesl návrh první stránky smyčcového kvartetu, pohlédl na něj a bez dalších řečí sáhl do objemné černé tašky pod stolem, vyndal láhev desetistupňového piva, otevřel ji, nalil mi a pronesl památný slib: od této chvíle vás pro pivo nebudu posílat. Nezapomenutelné byly jeho lekce nad partiturami Maurice Ravela, Igora Stravinského a Arthura Honeggera.

Violoncello ve vašem životě začalo postupně hrát prim. Chtěl jste se věnovat naplno pouze jedné hudební profesi?

Violoncello v mém životě začalo hrát prim postupně. Lákal mě více klavír a tatínkem přirozeně podporovaná záliba v komponování.

Ve violoncellu jste byl žákem dvou nejvýznamnějších ostravských pedagogů Ivana Měrky a Jana Hališky. To jsou dvě velké, ale současně i velice rozdílné osobnosti. Mohl byste popsat jejich individuální metody? Co jste si od nich vzal k srdci?

Ivanu Měrkovi vděčím za to, že mám snad stejně jako mnoho dalších jeho žáků v pořádku postavené ruce. Jeho někdy námi studenty vysmívaná „suchopárná“ metodika dosahovala v nepřetržité řadě značných pedagogických úspěchů (jen namátkou: Pavlas, Petráš, Šabacký, Kaspřík, Koláčková, Pastorová, Prause, Doležal). U Jana Hališky jsem spíš řešil celkové uvolnění, tónovou kulturu a hudební výraz. Byl mi velikou oporou před přijímacími zkouškami na AMU a samozřejmě i v dalších letech.

Violoncellista Jiří Hanousek. (Foto: archiv MHFLJ)

Na AMU jste pokračoval ve studiu hry na violoncello u legendy Miloše Sádla. Jak vzpomínáte na tohoto kantora?

Výuka se odehrávala v majestátních prostorách Rudolfina. Obrovské místnosti, okna, vysoké dveře, výhled na Hradčany… Světoběžník s úžasným renomé. Měl jsem z něj strach. Byl živelný, náročný, chvíli za violoncellem, chvíli za klavírem. Jeho snahou bylo vykřesat ze mě v maximální míře zanícený ponor do studovaných titulů bez technických potíží.

Jedním z největších milníků vaší kariéry byl triumf na mezinárodní interpretační soutěži Pražské jaro. Co vám z té chvíle utkvělo v hlavě?

V první chvíli pocit neuvěření. Jako bych se dostal do jiné galaxie. Později přibyla starost, abych úspěch úplně nezpronevěřil.

V Ostravě jste už řadu let koncertním mistrem violoncell Janáčkovy filharmonie. Co vlastně titul koncertního mistra obnáší? 

Nedávno jsem na otázku „Co je nejtěžší na vedení violoncellové skupiny?“ odpověděl a omlouvám se za „vykrádací“ přesnou citaci: Mám, myslím si, ujasněnou představu o úrovni jednotlivých hráčů. Ne každý je rodilý vedoucí nebo „tahoun“. Svou roli hraje věk, zdravotní stav, nervová labilita. V každém zvlášť je však určitá kvalita, pro kterou byl do skupiny přijat. Mým úkolem je brát ostatní, jací jsou a vlídnou cestou jim dávat vlastním osobním přístupem příklad ke stálému nasazení během zkoušek i na koncertech a tímto je názorově hudebně i lidsky stmelit.

Jiří Hanousek na snímku z jedné z cest. (Foto: archiv umělce)

S Janáčkovou filharmonií jste procestoval kus světa. Které okamžiky v životě orchestru považujete za zásadní a klíčové?  

Bezesporu zájezdy do USA a Japonska, na Tchai-wan a do Austrálie.

Orchestr není nikdy černobílý, je to dynamické společenství velmi rozdílných individualit, které mají často naprosto rozdílné názory na umění a interpretaci. Jak se vám v takovém kolektivu pracuje?

Je to vzrušující činnost. Někdy ovšem také, jako v běžném životě i značně frustrující.

Jakýmsi tmelem, ale současně i melting potem, by měl být orchestru šéfdifrigent. S kterým šéfdirigentem JFO se vám pracovalo dobře? Koho si umělecky považujete a kdo pro vás byl přínosem? 

Jedním z nich byl bytostně ušlechtilý Christian Arming. Ač velmi mlád, měl přirozený respekt. Bavilo mě sledovat po dobu jeho ostravského působení jeho postupné zrání. Dalším byl o něco starší Petr Vronský. Příkladně poctivý a citlivý v přípravě i nácviku – nesporný atribut-představitel věhlasné staré české dirigentské školy. Další postavou byl Stanislav Macura, který se šéfdirigentem JFO nikdy nestal. Jako šéfdirigent MFO mi nabídl místo sólisty u tohoto tělesa a několikaletá spolupráce mi hodně pomohla v možnosti nastudovat a provést mnoho zásadních děl světového repertoáru.

Jiří Hanousek na snímku ze soukromého archivu.

Vaše umělecká dráha je spojena také s řadou komorních souborů a sólových vystoupení. Které soubory byste rád vzpomenul?

Několik let trvala poměrně úspěšná spolupráce s pianistou Pavlem Kašparem v Duu Moravia. Zakládal jsem Ostravské trio, Max Reger Trio, působil ve světoznámém Komorním orchestru Leoše Janáčka pod silným uměleckým vedoucím Zdeňkem Dejmkem. V posledních letech pak jsem naskočil do skvělého Kubínova kvarteta.

Jako pedagog jste vychoval řadu violoncellistů. Je pro vás výuka posláním? Jakýmsi předáváním toho nejcennějšího, co jste se v životě naučil?

Jak jinak odpovědět, ano.

Jednou z nejnovějších vašich nahrávek je album Czech Slovak Cello Quartet, kde jste spojil síly s dalšími třemi cellisty. Prozradíte nám, jaká hudba je obsahem této nahrávky? 

Jsou to nahrávky nových skladeb soudobých českých a slovenských autorů pro toto obsazení. Tím, že každá přináší jiný pohled na kompoziční techniku, dosahuje album větší pestrosti. Hra s mými kolegy mi přináší obrovskou radost.

Za zmínku jistě stojí také vaše ediční činnost. Naposledy jsem četl knihu Rozhovory s Alfredem Schnittkem, které pořídil významný ruský violoncellista Ivaškin. V současné pracujete na vydání muzikologických textů Ivana Měrky. Mohl byste přiblížit, čeho se bude chystaná publikace týkat?

Jedná se o kritický výběr z dochovaného písemného materiálu z archivu pisatele, mimořádné osobnosti ostravského hudebního prostředí. Svým rozsahem i věcným obsahem ojedinělý souhrn především kratších textů (přes 70 dochovaných fasciklů) byl v rozmezí více jak šedesáti (!) let postupně jednorázově otiskován v různých programových brožurách, letácích a novinových článcích pro potřeby Ostravského komorního orchestru, Ostravské komorní opery, Janáčkovy filharmonie Ostrava (dřívější Státní filharmonie), Janáčkova máje, Svazu českých a moravských koncertních umělců, Janáčkovy konzervatoře Ostrava aj. V komplexní šíři je dnes tento soubor prakticky nedosažitelný.

V jednotlivých kapitolách se zaměřením na operní, symfonickou a komorní tvorbu, čerpaje ze svého studia anglické, francouzské, německé a ruské literatury s hudební tematikou i z bohatého rodinného archivu svého otce PhDr. Vojtěcha Měrky, uplatňuje Ivan Měrka svoje obdivuhodné encyklopedické vědomosti a reflektuje i vlastní bohatou instrumentální a pěveckou zkušenost. Vytříbeným jazykem zkušeného a trpělivého vypravěče poutavě popularizuje známé i méně známé skutečnosti z hudebních dějin.

Zajímavý komplex mnohdy překvapujících informací se, doufám, stane vítaným a vyhledávaným zdrojem poznání nejen pro zvídavé posluchače uměleckých škol, ale i pro případné pisatele hudebních esejů a kritik. A snad potěší i čtenáře nezatížené hudební praxí, jak je patrné již z uvedení jeho veleúspěšné a rychle rozebrané knihy Violoncello (vydavatelství Montanex, Ostrava 1995).

Jiří Hanousek v době pandemie. (Foto: Martin Straka)

To už jsme téměř v současnosti. Mohl byste zhodnotit postavení violoncella dnes a před čtyřiceti lety, když jste s nástrojem začínal?

Myslím, že i zásluhou internetu je tento nástroj stále populárnější, oprávněně se proto využívá v mnoha hudebních žánrech.

A co umělecká úroveň? Je srovnatelná?

Umělecká úroveň je po technické stránce na skutečně vysoké úrovni, stránka umělecká je vždy spojena s mírou interpretova intelektu, jeho hudebního naturelu a přesvědčivosti.

Vraťme se ještě na chvíli k vašim narozeninám. Jak jste je oslavil?

Své narozeniny jsem oslavil v úzkém rodinném kruhu, nepočítám-li přímý přenos bez diváků z „narozeninového“ koncertu u Haliny Františákové ve Slavnostním sále NDM, o kterém jste referoval na Ostravanu.

Co vás čeká v nejbližších měsících? Už máte program na prázdniny? 

Dostal jsem od pořadatelů Janáčkova máje příležitost k sólovému vystoupení dne 7. června 2021. Program není jednoduchý: Hindemith, Britten, Janáček a Martinů. Těším se na další krásnou a podnětnou spolupráci s mou „dvorní“ pianistkou Eliškou Novotnou. A dovolenou ještě nemáme ujasněnou.

Na závěr se obvykle loučíme přáním. Dovolím si vám ještě jednou na závěr popřát mnoho zdraví, uměleckých radostí a spokojeného ale i zdravě neklidného bytí. A jak zní vaše osobní přání?

Abychom se všichni zase mohli po covidové pandemii radovat z volného pohybu a setkávání za příznivé politické situace.