Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Sólista závěrečného koncertu Janáčkovy filharmonie Tomáš Vrána: Nemůžu říct, že bych se teď nudil

Sólista závěrečného koncertu Janáčkovy filharmonie Tomáš Vrána: Nemůžu říct, že bych se teď nudil

12.5.2021 Hudba

Závěrečný koncert sezony Janáčkovy filharmonie Ostrava ovládne ve čtvrtek hudba Alfreda Schnittkeho a Igora Stravinského. S filharmonií se poprvé představí etablovaný dirigent Andrej Borejko, který působí jako hudební a umělecký ředitel Varšavské filharmonie a floridské Naples Philharmonic. Sólistou koncertu bude pianista Tomáš Vrána. Rodák z Mořkova u Nového Jičína patří k největším objevům mladé generace a k hudbě Schnittkeho má intimní vztah. Koncert bude přenášen online.

Zvětšit obrázek

Klavírista Tomáš Vrána.
Foto: Michael Romanovský

Ptát se, jak ovlivnil covid tvůj muzikantský život, je asi zbytečné…

Musím říct, že jsem asi o tolik nepřišel, v porovnání s výkonnými umělci. Nejsem na koncertování až tak závislý, aby to byl můj hlavní zdroj příjmů. Přišel jsem sice o pár koncertů, např. v Klubu přátel hudby padlo úplně všechno, ale veskrze se všechno i přesunulo, takže nebyly úplně zrušeny. Třeba jsem měl hrát v rámci této sezony první klavírní koncert Bély Bartóka s Janáčkovou filharmonií. Naštěstí byli natolik vstřícní a přáli si koncert uvést, takže jej přesunuli na další sezonu. Věc, která mě malinko mrzela, byl můj koncert s PKF Prague Philharmonia, který měl proběhnout v rámci zakončení mého magisterského studia. To se bohužel muselo zrušit bez náhrady.

A jak jsi vnímal dobu nákaz a zákazů? Negativně, nebo i pozitivně?

Bylo to něco nového. Od začátku jsem měl respekt. Lékaři mezi mými známými mi říkali, že to sranda nebude. Nedokázal jsem si představit, že to naroste do takových rozměrů. Pozitivní věci? Udělal jsem spoustu nového programu. Člověk, když nemá do čeho píchnout, trošku se upne na nějakou jinou činnost. Nemůžu říct, že bych se nudil. Přinutilo mě to dívat se na život trochu jinak. Asi to jednou přijít mělo, aby se lidé zamysleli a trošku zvolnili. Abychom si uvědomili, že to, co máme, není úplně samozřejmé. Takže asi i z toho psychologického hlediska mi to pomohlo, že jsem si mohl utřídit myšlenky a soustředit se zase na něco jiného a důležitého.

Do svého rodného kraje se vracíš i kvůli sboru Ondrášek, kde působíš jako korepetitor…

Ano, do Ondrášku jsem chodil už v době mých studií na ZUŠ. S panem Zajíčkem, který soubor vede, se znám odmalička. Tady v okolí není moc klavíristů, kteří by to chtěli dělat. Už jsem s nimi třetím rokem. Je to jiný druh odpočinku. Tam se dá hudebně relaxovat, i když doprovody občas taky nejsou jednoduché. Samozřejmě je to fajn a já si to strašně užívám. Teď byl výpadek, ale pokud okolnosti dovolí, měli bychom vystoupit 19. června na Festivalu Leoše Janáčka.

Měl jsi možnost zahrát si na online streamech? Jaké jsou tvé zkušenosti s touto formou produkcí?

Samostatný online stream jsem až do loňských Vánoc neabsolvoval. V listopadu jsem si však zahrál na Koncertu proti totalitě, na kterém jsem hrál Bartókovu Sonátu. Nebyl to tedy recitál v pravém slova smyslu, ale akce to byla docela významná. Taky jsem během pandemie pravidelně hrával v kostele. U nás máme docela aktivní farnost, a protože výuka probíhala distanční formou a mohl jsem být víc doma, hrával jsem na varhany.

S Janáčkovou filharmonií na závěrečném koncertě zahraješ Koncert pro klavír a smyčce Alfreda Schnittkeho. K tomutu dílu jsi poznamenal: Depresivní doba si žádá i patřičně depresivní klavírní koncert. Proč myslíš?

Bylo to myšleno v nadsázce. Překvapila mě ta nabídka filharmonie, že se rozhodli dramaturgicky tohle dílo zařadit na závěrečný koncert sezony. Většinou je atmosféra takových koncertů optimisticky vítězná a velkolepá. Myslím, že tato Schnittkeho kompozice symbolicky k této době patří daleko víc než leckterá optimistická díla, kterými se snažíme tu náladu nějak vrátit do starých kolejí. V této době to na lidi zapůsobí víc, než kdy jindy. Možná že to je i důvod, proč se to rozhodli zařadit. Ale zpět ke tvé otázce: Je to koncert hodně o samotě, o temnotě. Je tam všechno, co je teď aktuální. Spousta lidí se musela naučit existovat sama, spolehnout se sama na sebe. A v tom díle tohle všechno vnímám.

Dále jsi tento koncert Alfreda Schnittkeho označil za „hororový“…

Pamatuju si, že když jsem ten koncert slyšel poprvé, upoutala mě hned na začátku sekvence, kdy klavír hraje jednoduché albertinské basy a do toho v pozadí zaznívají čtvrttónová glissanda smyčců. Tohle jsem snad nikde jinde nezažil, a to jsem poslouchal Hábu a podobné autory. Nikde to na mne tak nezapůsobilo jako u Schnittkeho. Jinak mě konkrétně na tento koncert upozornil pan ředitel Žemla. Bylo to v roce 2015 tuším, kdy jsem s nimi hrál druhého Saint-Saënse, a pan ředitel se zeptal, jestli ten koncert neznám, že by byl rád, kdyby to někdo v Ostravě uvedl. Do dneška můžu říct, že i když nemám v osobním seznamu moc děl, která by mě zaujala na první poslech, na první dobrou, tak tohle mě strhlo. Okamžitě jsem se rozhodl, že se to musím naučit a pořídil jsem si noty.

Budeš hrát z not, nebo zpaměti?

Hrávám tohle dílo zpaměti. Tady jsem věděl hned, že to chci hrát zpaměti. Ponořit se do té hudby bez nějakého vnějšího kontaktu s notovým zápisem mi připadalo jenom dobře. Někdy je to na zvážení, když je skladba paměťově náročná a noty jsou potřeba. Nic proti tomu nemám, když to někdo dělá. Zrovna u této skladby jsem ale jasně věděl, že ty noty by byly spíš na škodu. Je tam pár nepříjemných míst, kde člověk musí dávat pozor. Musel jsem si pár věcí zaznačit i z partitury, klavírní přepis orchestrálního partu bohužel není příliš přesný.

A jak se díváš na to, jak někteří umělci hrají častěji z iPadů?

Na to nemám nervy. Noty bych ještě zvládnul, ale v tomhle moderní moc nejsem. Sleduju, jaké skladby se dříve hrály z not a teď se běžně hrají zpaměti. Nedávno jsem slyšel Dvacet pohledů na Ježíška Oliviera Messiaena v online streamu. Mladý kluk to hrál suverénně hodinu a dvacet minut zpaměti. Takže spíš si myslím, že u té mladé generace to jde ještě víc do extrému, že se snažíme pojmout i ten složitý moderní repertoár bez not.

Ty jsi Schnittkeho koncert už v minulosti hrál. To musí být určitá výhoda, ovšem jiný bude dirigent…

Je to tak, je to věc, kterou jsem s nimi už hrál. Moc se těším na pana dirigenta Borejka, který Schnittkeho potkal dokonce osobně, takže možná zase dostanu nějakou jinou zpětnou vazbu a to se vždycky cení. Je to skladba, ke které se moc rád vracím. Ten koncert není technicky náročný, je to hudba o výrazu.

Co tě v dalších měsících čeká?

Přihlásil jsem se do dvou zahraničních soutěží a čekám, jak dopadnou. Jestli nějakým způsobem proběhnou, nebo ne. Teď se mi zdá, že situace ve světě je zase víc horší než u nás. Jak to bylo u nás špatné, vypadá to, že se ty váhy zase vychylují. Čeká mě velká soutěž v Japonsku, pak mě čeká soutěž v Hastingsu, ta by měla být v únoru příštího roku, kdy už by mohlo být rozvolněno. Má zajímavý formát, protože je to soutěž jenom klavírních koncertů, kde se nehraje nic jiného. Na doprovodné orchestrální party má přijet i Londýnská filharmonie. Obě soutěže mají dobré jméno, tak uvidíme, jak to dopadne. Jinak v lednu by mělo proběhnout ono přesunuté vystoupení s Janáčkovou filharmonií, kde mám hrát první Bartókův klavírní koncert. Čekají mě i doktorandské zkoušky, ovšem jestli ještě udělám magistra. To je otázka (smích). Pořád se to odkládá. Můj sólový recitál už byl odložen asi čtyřikrát. Tak doufám, že se to povede. Moc plánů jsem raději nedělal, z důvodů jaké byly.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.