Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Janáčkova filharmonie uzavřela sezonu s absolutní profesionalitou i s nadějí v lepší zítřky

Janáčkova filharmonie uzavřela sezonu s absolutní profesionalitou i s nadějí v lepší zítřky

14.5.2021 Hudba

Ostravská Janáčkova filharmonie uzamkla 67. sezonu závěrečným koncertem. Pod vedením mezinárodně etablovaného dirigenta Andreje Borejka zazněla dvě stěžejní díla: Suita z baletu Pták Ohnivák Igora Stravinského a Koncert pro klavír a smyčcové nástroje Alfreda Schnittkeho. Sólového partu se ujal pianista Tomáš Vrána a jeho podání by rozhodně nemělo zůstat zapomenuto.

Zvětšit obrázek

Tomáš Vrána během koncertu s Janáčkovou filharmonií.
Foto: Martin Straka

„Jsem přesvědčen, že kultura je něco důležitého, ale přesto něco méně důležitého než příroda,“ řekl jednou Alfred Schnittke. Možná vám připadá, že jsem vybral výrok, který se k závěrečnému koncertu a postavení kultury v posledních měsících úplně nehodí. Legendární skladatel se za ekologického aktivistu rozhodně nepovažoval: většinu svého života strávil v městském prostředí, ale jakési archetypální stopy „přírody“ v sobě registroval. Výrok však dobře vystihuje způsob myšlení velkého skladatele, které se odráží v jeho nadčasové hudbě.

Z koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: Martin Straka)

Je chvályhodné, že Janáčkova filharmonie s dirigentem Borejkem vylovila z bezedné hudební pokladnice 20. století právě Schnittkeho Koncert pro klavír a smyčce. Je to dílo, které v sobě slučuje moderní optiku s neobřadním vnímáním historie. U Schnittkeho se do mysli vkrádá pocit jakési definitivní celistvosti a ukončenosti. Jakoby se v jeho hudbě zrcadlila celá epocha evropské hudby. To by však sám skladatel popřel, neboť zastával názor, že definitivní řešení nikdo, ani umělec, dát nemůže.

Dirigent Andrej Borejko. (Foto: Martin Straka)

Nad provedením se Janáčkova filharmonie sešla s polsko-ruským dirigentem Andrejem Borejkem a mladým klavíristou, Tomášem Vránou, který pochází z našeho kraje. Umělecká dráha Borejka svědčí o velmi energické osobnosti se snahou obohatit a rozmnožit často komerční repertoár nevšedními a přesahovými tituly. Pohled na jeho diskografii svědčí o progresivní tendenci, v níž čteme jména autorů jako Arvo Pärt, Valentin Silvestrov, ale i Henryk Gorecki. To zmiňuji jen proto, aby bylo jasné, že to, co se na závěrečném koncertě odehrálo, nebyla žádná náhoda, ale promyšlená, procítěná a skvěle pochopená koncepce.

Tomáš Vrána. (Foto. Martin Straka)

Těžko popsat, co se během Schnittkeho koncertu odehrávalo. Mou povinností je snad jen vyzdvihnout absolutní připravenost, uměleckou kázeň a zodpovědnost mladého pianisty Tomáše Vrány, který zahrál famózním způsobem. Už jeho příchod na pódium ve mně osobně vyvolal pocit napětí, že půjde o něco existenciálně prožitého a srdečního. Vrána provedl Schnittkeho koncert zpaměti, což podle mne vedlo k intenzivnějšímu kontaktu s kompozicí. Mohl se tak soustředit na komunikaci s dirigentem a orchestrem a především na mikroskopicky jemnou a přesnou plastiku klavírní hry.

Tomáš Vrána. (Foto: Martin Straka)

Jeho způsob modelace úhozu, vedení melodie, ale i citlivé tvarování zahuštěných akordických clusterů byly dechberoucí. Marně jsem po koncertě přemýšlel, kdo ze současných českých klavíristů by dokázal v Schnittkeho koncertu podat takto mimořádný výkon. Smyčcová skupina Janáčkovy filharmonie zahrála rovněž výtečně. Pod vedení Borejka orchestr hrál očividně s radostí a kreativním nasazením. Bylo zřejmé, že osobnost pana dirigenta je pro hráče v mnoha ohledech velmi inspirativní. Jen tak mimochodem, hádali byste mu třiašedesát let?

Andrej Borejko. (Foto: Martin Straka)

Vzájemná synergie vydržela všem protagonistům koncertu i ve druhé skladbě závěrečného koncertu, jíž byla suita z baletu Pták ohnivák Igora Stravinského. I zde musíme vyslovit velké uznání za vitální provedení. Bylo fascinující sledovat, jak si pan dirigent z orchestru „vytahuje“ impresionistické barvy Stravinského instrumentace, v jiných pasážích pak správně zdůrazní neofolkloristické akcenty a velkolepě vystaví celé finále v hymnické katarzi.

Přitom se Borejkovi v obličeji zračily emoce, hudbu přirozeně (ovšem bez herecké pompéznosti) prožíval. Opravdu radost poslouchat, k čemuž samozřejmě vydatně přispěla brilantně hrající Janáčkova filharmonie s řadou zdařilých sólových výkonů v hoboji, fagotu, lesních rozích a dalších nástrojích.

Přejme si, aby i koncerty následující 68. sezony tohoto znamenitého orchestru byly podobně přínosné pro všechny strany. Ostatně můj názor už po dopsání této reflexe potvrdil i sólista koncertu Tomáš Vrána, který mi napsal zprávu, z níž si dovolím část ocitovat: „Byla to opravdu mimořádná spolupráce, pan dirigent Borejko je člověk, který o té hudbě ví neuvěřitelné věci a dokáže tím nainspirovat orchestr.“

Harfistka Janáčkovy filharmonie. (Foto: Martin Straka)

Závěrečný koncert Janáčkovy filharmonie Ostrava byl vzácným příkladem progresivní dramaturgie, absolutní profesionality, lásky ke své profesi, špičkové interpretace a hlubokého pochopení umění. Jakoby se tentokrát bezezbytku naplnila Schnittkeho slova: „Něco v samotném uměleckém díle svědčí o pravdivosti nebo nepravdivosti, bez ohledu na snahy těch, kdo lžou. Proto se nakonec ta pravda vždycky ukáže. Jiná věc je, jak dlouho na ni čekat.“

Ostrava má velké štěstí, protože už čekat nemusí. Věřme, že se pravdy dočkáme nejen v umění, ale ve všech sférách našeho života.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.