Na snímku z roku 1956 stojím ve vratech rodné hospody, vypráví básník Vít Slíva pro Chvilku poezie

Chaire, Maria, kecharitómené. Vít Slíva tato slova v helénistické řečtině občas pronáší z letní „Boudy“ nad Hradcem. S pokorou k původní jazykové podobě Nového zákona a zřejmě i s úctou k někdejším klasickým gymnáziím, kde byli studenti cepováni k recitaci antické literatury v originálním znění. Latině a starořečtině.

Podle editora této rubriky patří Slívova sbírka Cherubín troubí na kost fanfáru k absolutní špičce loňské básnické tvorby. Je to emoční pocta sedmdesátiletého básníka milovanému kraji. Bard se vrací na rodnou půdu, aby přemítal o pozemské konečnosti. Slezští bardi ale mají naštěstí tuhý kořínek, Petr Bezruč zemřel v devadesáti.

Básník Slíva si přál, aby mottem této Chvilky poezie byla následující čtyři slova: SLEZSKÁ VLASTI, PŮDO SVATÁ. Co vyjadřují? Je to část textu neoficiální slezské hymny. Skladba Eduarda Bartoníčka, sbormistra v Moravské Ostravě, na slova českého básníka Adolfa Heyduka z roku 1885. Heyduk verše sepsal na popud básníka a novináře Jana Nerudy, zapáleného objevitele slezské země. A teď už dejme slovo Vítu Slívovi:

*

Náš hradecký děda Josef Babinec byl hospodský a v patře jeho hospody jsem se v jedenapadesátém narodil. Zrovna tehdy koupil kopec nad hřbitovem a založil na něm sad a v tom sadě dal postavit dřevěnou boudu. A ta bouda a ten sad se staly místem dětských radovánek nás tří vnuků. S úsměvem vzpomínám na „kotrmelcové závody“: od horního plotu zahrady jsme se ozlomkrk kotouleli směrem ke dveřím boudy, a v nich už na konci lavice čekal děda, pobaveně se pochechtával a pro vítěze měl připravenou štamprlu s becherovkou.

Umíral na rakovinu, v ložnici doma. Byli jsme tam na prázdninách a v noci slyšeli jeho křik… Bál jsem se do toho pokoje vstoupit…

Sad zdědila naše maminka, a tak se v čase mého jinošství stal místem „veršorodým“: „Cítím se jak v orchestřišti / Uši zalévá mi hudba / která z trsů trávy prýští…“ (12. srpna 1966). A je tím místem dodnes. Dlouhé desítky let trávívám v boudě na kopci –  v Budě na Kopcu! – prázdninové dny a po nocích tam při svíčce píšu… A cítím lásku: „Boudo! Fräulein, mon amie, / šperkovaná hvězdami!“ (23. srpna 2019).

Děda Babinec před svou boudou. (Foto: archiv autora)

DĚDA BABINEC

Jsem smrti blíž,
než byl on, když
nad vnuky vyhrával v kartách,
břicho smíchem natřásaje.

Potom se s nocemi rvalo to jeho
„Áááá! Áááááá!“ –
a pak konec všeho.
Nad rakem nikdo nevyhraje.

–  –  –

Nad jeho hrobem
ční dědičný sad.
Dědečku, děkuju za dobro proher,
a že to tu můžu teď psát.

(Báseň byla dokončena v hradecké Boudě 10. července 2020 v 9 hodin a 10 minut. A už je součástí sbírky Bóje, která je připravena k vydání v Edici poezie nakladatelství Odeon).

*

RODNÁ

„Tuhle jsem četl, že jistý člověk zešílel,
zahleděv se do oblak.“
(Jakub Deml: Tanec smrti)

V hospodě,
v níž jsem se narodil,
za pultem stával děda,
nad plotnou babička popelavěla,
žlutými doušky
plynulo dětství.

Oknem jsem hledíval do oblak.

Z té hospody je teď
bar Fortuna.

Ale jaképak štěstí,`
když za pultem stojí mrzuté nohy,
kuchyně prázdná
a přes okna rolety?

Když mi bylo pět, posílal mě děda, než otevřel hospodu, do pekařství g Vichovi pro slané rohlíky, bylo to jen za roh. A když jsem je, ještě teplé, v síťovce přinesl, jeden jsem si mohl vzít a k tomu jsem ještě dostal žlutou sodovku… Byla to sladká odměna, i ta slanka!

Z té hospody bude teď knihovna… Děda v hrobce pod Kopcem asi nemá moc radost, a že v té knihovně budou i moje knížky, to ho asi moc neutěšuje. Ale kdo ví…

Chaire, Maria!. (Foto Jiljí Slíva)

ANDĚL PÁNĚ

Zvon mě zas v poledne vytlouká z Boudy,
abych se, svatoušek, pobožně modlil.

Kroutí hlavou:
„Kdo tě to proboha odlil?!“

Skutečně: když jsem o prázdninách na Budě a zvon mého „křestního“ kostela začne vyzvánět poledne, zanechám všeho, vyjdu před Boudu a s očima v modru – nebo v mracích – se modlím řecky „Chaire, Maria, kecharitómené…“ – (Buď zdráva, Marie, plná milosti…). Modlím se vroucně, jak jen to jde, a myslím při tom na „hodinu smrti naší…“, totiž té své.

*

Ve zmíněné sbírce Bóje bude i tato báseň:

V HODINU SMRTI

Panně Marii

En té hórá
tú thanatú…

Vidíš, shora,
jak to tu matu:
z oblak a modra
očima tkám
lem tvého šatu
a líbám ho, vřele,

a je to jen klam…

Toužím po ženském těle!

Těžko se hříšníku věří,
že v hodinu smrti,
ó věži ze slonoviny,
budeš s ním bdít
a prosit za jeho viny…

Divně se zvrt ti
tvůj navěky Vít!