Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Šéf PLATO Marek Pokorný reaguje na výroky Lukáše Kleberce, přemítá o ruském umění a představuje novinky

Šéf PLATO Marek Pokorný reaguje na výroky Lukáše Kleberce, přemítá o ruském umění a představuje novinky

26.5.2021 Obraz & Slovo

PLATO se po nucené přestávce opět stává oknem do současného evropského umění, a to na Západ i na Východ. Od minulého týdne se mohou návštěvníci městské galerie seznamovat třeba s dílem vystaveným na bienále v Benátkách v roce 2017, jehož autorkou je moskevská performerka Taus Makhacheva. Ředitel PLATO Marek Pokorný v rozhovoru pro kulturní deník Ostravan.cz. reaguje také na výroky výtvarníka Lukáše Kleberce, které tento týden pronesl v interview pro stejné periodikum.

Zvětšit obrázek

Ředitel PLATO Marek Pokorný.
Foto: PLATO

Už jsme vlastně interview s Markem Pokorným ukončili a autorizovali, když v úterý vyšel v deníku Ostravan.cz rozhovor s Lukášem Klebercem. A tento konceptuální umělec, pedagog, dramaturg a též zemědělec se mimo jiné vyjádřil, že PLATO vnímá „něco jako McDonald’s umění, vegan caffe late of capitalism“. Marku, nechcete zareagovat?

Lukáš Kleberc je extrémně zajímavá postava a rozhovor to dokládá. Dokonce s ním víceméně ve všem, co se týče pohledu na stav společnosti, problematičnost současných pokusů o řešení a bludný kruh, do nějž je umění nejen zavlečeno, ale samo jej aktivně budovalo, v obecné rovině souhlasím. Pokud se rozhodnete radikálně se rozejít se společností, těžko nemůžete nevidět všechny mouchy a aporie, tedy neřešitelné rozpory, které ve své genetické výbavě galerie našeho typu nesou. Z pohledu radikála samozřejmě lze všechny galerie současného umění strčit do jednoho pytle.

Takže je v pořádku, když Kleberc mluví o „McDonald’s umění“?

Při bližším zkoumání se tady ale pohybujeme na docela velké škále, kde se PLATO blíží tomu, co je blízké i kolegovi Klebercovi. Tak či tak tvoříme řekněme určité pozadí pro rozhodnutí, které Lukáš udělal. Svou aktivitu by totiž nemohl vnímat jako umění, kdyby tady neexistovala určitá struktura, vůči níž se lze vymezit a zároveň si zachovat status umělce. Někde mezi PLATO a Klebercem je například Ivan Mečl v Kyjově u Krásné Lípy a jeho projekt Nová Perla, k němuž chovám obdiv, protože dělá něco, na co já sám nemám řekněme odvahu.

Na rozdíl od Lukáše Kleberce a Ivana Mečla totiž stále věřím v instituce jako společenského garanta a potenciálního agenta změny. Záleží na tom, jestli je chápete jako soubor vztahů mezi lidmi, nebo jako kladivo na čarodějnice, a na tom, co s nimi a v nich děláte. Dopad našeho hledání cesty ke změně je zřejmě méně patrný než velké gesto, jako je třeba zavření galerie a odchod na venkov, ale přece jen je účinný. I jako předmět kritické reflexe a praxe.

Z díla Richarda Nikla. (Foto: PLATO)

Za velmi účinné třeba považuji, že PLATO právě vystavuje dílo dagestánské autorky, která žije a pracuje v Moskvě. Petr Minařík z nakladatelství Větrné mlýny v Brně v minulých dnech napsal: „Nikoli tresty a siláckými gesty, ale podporou ´jinému Rusku´, Rusku umělců, intelektuálů a progresivně smýšlejících mladých lidí — tak by měla Česká republika reagovat na ruské prohřešky. Jedině tím pomůžeme Rusku, aby se přiblížilo Západu.“ Jak vlastně současné ruské umění reaguje na opětnou „studenou válku“ rozdmychávanou stále víc okolím ruského prezidenta Putina? 

Příznačné je, že první dílo Taus Makhachevy jsem viděl na druhém kyjevském bienále v roce 2014. Mám zároveň sklon mylně považovat Dagestán, který je nejjižnější republikou současné Ruské federace, za samostatný stát, a kurátorky Daniela a Linda Dostálkovy se s umělkyní znají z Nizozemska, takže nemohu říct, že by tahle volba měla nějaký geopolitický záměr.

Tak z čeho ta volba vyplynula?

Spíš se v naší nabídce zrcadlí určitý typ svobody, s nímž se rozhlížíme kolem. A který reflektuje nejen směřování umění, ale také společenskou a politickou situaci. Relativně častější zastoupení umělkyň ze zemí na jih, sever a východ od nás je důsledkem toho, že kurátory oblíbená a téměř povinná politická téma jako je například postkolonialismus a emancipace nestavíme na deklaracích, ale průběžné praxi a osobním zájmu. Takže asi neumím odpovědět na to, jak současné ruské umění reaguje na novou studenou válku. Reaguje ale na různé typy nespravedlností, včetně povýšeného, paternalistického postoje Západu vůči zbytku světa.

Jak tedy podpořit umělce ´jiného Ruska´, o kterých mluví Minařík? Problém bude asi i v tom, že proputinovské síly chtějí do České republiky importovat něco kulturně dosti odlišného, než co byste chtěl vystavovat?

Myslím, že náš největší problém není import, ale křehkost naší vlastní společnost. Náchylnost lidí k negaci za každou cenu a nedůvěra, kterou vydatně – a bez ohledu na výpomoc odjinud – podporují cynicky prosazované mocenské zájmy některých zájmových skupin. Jako instituce proto hledáme způsob, jak udržovat a rozvíjet kritické myšlení a posilovat rezistenci vůči zjednodušování, které usnadňuje import rizikových postojů, nálad a šíření atmosféry podezřívání. Jsem ale například v kontaktu s moskevským kurátorem Alexandrem Burenkovem, s nímž bych rád v budoucnu připravil projekt věnovaný současnému umění právě v Rusku.

Současné pestrá expozice v PLATO mně částečně nahrazuje nemožnost vyrazit do Velké Británie, Madridu anebo právě do Moskvy. V PLATO ze mě padá „syndrom nové železné opony“, kterou z pochopitelných zdravotních důvodů přinesl nejen covid, ale utahování politických šroubů v Bělorusku, Rusku i jinde. Jak jste prožil posledních pět měsíců v zavřené galerii?

Poslední měsíce jsme kromě přípravy výstav a rekonstrukce jatek věnovali hlavně novému projektu, kterým je on-line nakladatelská platforma Octopus Press (www.octopus-press.cz). Nabízíme na ní jednak původní texty od autorů pohybujících se v oblasti současného umění, ale také videa umělců, obrazové příspěvky, překlady, básně i klasické texty opatřené novým výtvarným komentářem. Nedogmatická dramaturgie nakladatelských aktivit tvoří jakousi analogii našeho celoročního výstavního projektu zabývajícího se tématem ruin. Musím ale říct, že když jsem první den, kdy jsme otevřeli, vešel do galerie, málem jsem se rozplakal štěstím.

Socha Micol Assaël. (Foto: PLATO)

A co byste nejvíce doporučil ze současných expozic v PLATO?

Splnil jsem další z bodů, který se před lety objevil v mé koncepci pro PLATO – konečně v náležitých a trochu překvapivých souvislostech představujeme tvorbu italské umělkyně Micol Assaël, která před lety například spolupracovala s ruskými elektroinženýry na své mimořádně významné instalaci Čiževského lekce. Když už se bavíme o Rusku. Nicméně její současná prezentace v PLATO je založena na sochách, skrze něž se umělkyně zabývá především interakcemi běžných materiálů a použitých nalezených věcí vyřazených z oběhu, tiše odkazujících na svou původní funkci, s okolím a lidským vnímáním. Micol Assaël patří k méně populárním, ale – pokud se podíváte na seznam jejích výstav – k umělkyním, s nimiž se počítá na dlouhé tratě. A vlastně vždycky, když o ní píší významní kurátoři, vztahují její tvorbu až někam ke klasikům jako byl Gordon Matta-Clark či Bruce Nauman…

Utěšený je i pohled na obnovující se ruinu jatek, v nichž bude PLATO již brzy sídlit. Jde všechno podle plánu a jak se mění koncept první výstavy?

Rekonstrukce probíhá samozřejmě s běžnými komplikacemi, které stavba v ruinách s sebou přináší, ale nezaznamenal jsem větší či nedejbože nepřekonatelné potíže, které by měly ohrozit termín dokončení. Spolupracujeme teď na projektu bezprostředního okolí jatek, které se nám snad podaří udržet v podobě jakési „experimentální“ zahrady. Prostřednictvím péče o ni bychom velmi rádi zintenzivnili angažmá veřejnosti na programu a životě PLATO. Podoba a způsob využívání zelené plochy před jatkami jsou pro nás velmi důležité. A nad prvními výstavami se teď intenzivně zamýšlíme.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.