Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba První skutečně velké uvolnění v ostravské kultuře: Začal Janáčkův festival!

První skutečně velké uvolnění v ostravské kultuře: Začal Janáčkův festival!

28.5.2021 Hudba

Blýská se na lepší časy. V Ostravě ve čtvrtek 27. května začal Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka. Jeho slavnostní zahájení se konalo s reálným publikem v sále. Pro mnohé zcela jistě zážitek sám o sobě. Filharmonii Brno řídil šéfdirigent Dennis Russell Davies a jako sólista se přestavil Mexičan José Adolfo Alejo Solis.

Zvětšit obrázek

Ze zahajovacího koncertu MHFLJ.
Foto: Martin Straka

Nalijme si čistého vína: sedět po asi osmi měsících v sále, na opravdovém živém koncertě spolu se stovkami dalších lidí, byl jedinečný a sváteční okamžik. Pocit, že se život vrací do normálních kolejí, tentokrát nemohly setřít ani všudypřítomné roušky a povinnost prokázat se dokladem o očkování nebo testem. Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka má v tomto směru letos obrovské štěstí, vešel se do „oka“ covidové bouře a může se za přísných epidemických podmínek konat.

Po obligátních projevech řečníků, mezi nimiž zazářila mexická velvyslankyně, se rozezněly tóny erbovní skladby Festivalu Leoše Janáčka. Geniální Sinfonietta hukvaldského patriota v podání Filharmonie Brno pod taktovkou pana šéfdirigenta Daviese je kompozicí, která už ze své podstaty a struktury nemůže zevšednět. Možná snaha po naprosto odlišném pojetí byla také interpretačním klíčem Daviesova nastudování, poněvadž se jednalo o provedení přinejmenším hodně netypické. Provázela ho od první do poslední části pomalá tempa a jakási statická strnulost. Nepochopil jsem, čeho tím chtěl pan dirigent docílit, ale jeho pojetí myslím Janáčkově hudbě příliš nekonvenovalo. Nepatřím k zastáncům tempových extrémů, hudbě by měla být dopřána přirozenost.

Ze zahajovacího koncertu MHFLJ. (Foto: Martin Straka)

Jedna věc je nepochopený záměr a druhá faktická interpretace Filharmonie Brno, která až na vstupní fanfárové Allegretto nezněla špatně. Hru provázely dobré výkony, patřičná zvuková barevnost a s tím související specifika provedení Janáčka. Jen ta utrápená rozvleklost, která bohužel ovlivnila dramatickou přesvědčivost, jíž chyběly gradace a kontrasty.

S Hectorem Berliozem to nikdy nebylo jednoduché. Jeho hudba byla milována nebo nenáviděna. Žádný zlatý střed pro tohoto autora neexistoval. Symfonii s violovým sólem Harold v Itálii si objednal samotný houslový démon Paganini. Když ale slyšel její první větu, doslova se zděsil povahou sólového partu a přerušil s Berliozem spolupráci. Situace se zvrátila v Berliozův prospěch o pár let později, když Paganini slyšel kompozici celou. V osobní „mytologii“ šíleného houslisty nechybí dostatek informací o tom, jak se Paganini po provedení vrhnul Berliozovi k nohám, líbal mu ruce a po koncertě poslal šek na tučný honorář…

Proč si to všechno povídáme? Aby bylo jasné, že Berlioz vážně nepsal hudbu, která by byla jednoduše srozumitelná, a to dokonce ani pro špičkové interprety, kteří do ní „vidí“ častokrát hlouběji než obecenstvo.

Ze zahajovacího koncertu MHFLJ. (Foto: Martin Straka)

Konkrétně Symfonie pro sólovou violu a orchestr je svou povahou strukturně nesmírně složité dílo, Berlioz violový part koncipoval jako svého druhu poetický komentář k hutné orchestrální mase. Tomu odpovídá kontrastně kantabilní a lyrický charakter hlavního tématu, ale také časté figurativní a rozkladové pasáže violy v následujících větách. Berlioz prostě nestál o skladbu, v níž by se mohl někdo „předvádět“. Vždy mu šlo o nějaký přesah, příběh a snažil se obohatit sémantické možnosti své hudby o nové postupy a vyjadřovací prostředky.

Pouze s vědomím těchto zákonitostí a determinant Berliozovy hudby se dá přinést v interpretaci něco nového. Obávám se však, že podobné aspekty a způsob přemýšlení zůstaly mexickému sólistovi José Adolfo Alejo Solisovi skryté. Jeho interpretace jistě zaujala v technické rovině bravurně zvládnutým jednohlasem a robustní, pevnou rukou, která zajistila konkrétní plný zvuk. Jeho hra se dobře nesla, ale to bylo bohužel tak nějak všechno. Nezaregistroval jsem sebemenší práci se zvukovou barvou, jemnější řešení přechodů mezi kontrastními hudebními bloky, vše bylo zahráno schematicky, ostře, bez sofistikovaných detailů a agogických fines, které jsou zde tolik důležité. Závěrečná věta byla opět utahaná, daleko za běžným standardem. Kam se podělo romantické rubato, Berliozova pianissima, kontrasty a široké témbrové možnosti?

Ze zahajovacího koncertu MHFLJ. (Foto: Martin Straka)

Pozitiva můžeme tentokrát naopak hledat v Daviesově nastudování a transparentní hře brněnských filharmoniků, kterou provázely dobré výkony a kvalitní souhra. Speciálně dřevěné a žesťové nástroje hrály moc hezky.

Obávám se, že si mexický sólista Berlioze spletl s Paganinim. Jenže i příměr „mexický Paganini“, který toho večera zazněl, byl žel lichý. Violista Solis zdaleka nepředvedl ani bezvýhradný technický nadhled a jeho hra ve vícehlasu často postrádala kvalitnější tón i intonační stabilitu. Projevilo se to i v přídavku (jehož autora jsem bohužel nepostřehl). A mne by zajímalo, podle jakých kritérií byl tento sólista zodpovědnými osobami vybírán? Opravdu mu předcházely vlastní posluchačské zkušenosti a relevantní, objektivní reference?

Přiznám se, že ze zahajovacího koncertu Festivalu Leoše Janáčka jsem si odnesl poněkud rozporuplný dojem a velmi mne to rmoutí, protože jsem se na tento koncert hrozně moc těšil. Miluji hudbu Leoše Janáčka a hluboce obdivuji odvážnou a inspirativní hudbu Hectora Berlioze. Domnívám se, že si tentokrát zasloužil zodpovědnější výběr sólisty. Experimentovat v díle, které je  „Ding an sich“ jedním z nejoriginálnějších vůbec (myšleno Sinfoniettu) se nemusí vždy vyplatit. Nicméně publikum v sále si koncert užilo, a ačkoli potlesk byl tentokrát spíše společenský než spontánně bouřlivý, bylo radostné vidět, že se do Ostravy navrací živá kultura i její posluchači.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.