Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Být mezi nejlepšími z nejlepších bude mazec, ale těším se, říká Michaela Niké Vopalecká, která míří na Berklee College of Music

Být mezi nejlepšími z nejlepších bude mazec, ale těším se, říká Michaela Niké Vopalecká, která míří na Berklee College of Music

24.6.2021 Hudba

Stipendium na prestižní americké Berklee College of Music získala Michaela Niké Vopalecká, rodačka z Ostravy. S všestrannou muzikantkou jsme však hovořili nejen o tom, co předcházelo její pouti do amerického Bostonu, ale také o její dosavadní hudební kariéře včetně spolupráce s Markétou Konvičkovou nebo se skupinou Silent Stream of Godless Elegy. Věnovali jsme se však rovněž její vytrvalosti nebo výhodám, které plynou ze skutečnosti, když máme možnost vidět svět jinýma očima, než je obvyklé. Každopádně s tvorbou Michaely Niké Vopalecké se můžete mimo jiné setkat už v sobotu 26. června, kdy se svou kapelou vystoupí od 14.30 hodin na Festivalu v ulicích v Ostravě.

Zvětšit obrázek

Michaela Niké Vopalecká.
Foto: archiv

Od září nastupujete na prestižní hudební školu Berklee College of Music. Jak k tomu došlo?

Hudba mě vždycky fascinovala. Přišlo mi úžasné, kolik věcí se dá hudbou vyjádřit. Říkala jsem si, že jestli je nějaký důkaz, že bůh existuje, tak je to hudba a její komplexnost a jednoduchost zároveň. Už sedm let se věnuju zpěvu, pět let skladbě a od dvanácti let jsem frontwomankou v kapelách. Vedlo mě k tomu několik úžasných učitelů a vždycky mě to nesmírně bavilo a naplňovalo. To znamená tvořit skladby, zkoušet různé žánry, učit se nové věci, posouvat se v tom. Nikdy jsem neměla v plánu se hudbě věnovat tak, že by to bylo mé povolání nebo že bych hudbu studovala.

Nicméně nakonec jste se ke studiu hudby přihlásila…

Poprvé jsem o Berklee College of Music slyšela před dvěma lety od své učitelky zpěvu Táni Wajs. Přišlo mi šílené, že to vůbec navrhuje a dlouho jsem říkala ne. Pak jsem si ale uvědomila, že mě hudba pohlcuje a fascinuje do té míry, že ji nemůžu dělat jenom tak jako koníček. A že se mi za poslední roky otevřelo v hudbě tolik dveří, jako například psaní písní pro Markétu Konvičkovou, spolupráce s Petrem Harazinem, moje kapela a podobně, takže by byla obrovská škoda do toho nejít naplno, a přihlásila jsem se. Hodně jsem na sobě před přijímačkami makala a nakonec s obrovskou vděčností zjistila, že mě přijali a dali mi krásné stipendium!

Na Berklee College of Music budete studovat skladbu, tedy songwriting. S jakým očekáváním na univerzitu jdete?

Očekávám nové výzvy a toužím se stát co nejlepší skladatelkou, textařkou a zpěvačkou, jakou můžu být. Vím, že studium pro mě bude úplně nová zkušenost s hudebním světem a moc se na to těším. Chci poznat jinou kulturu v hudbě, naučit se, jak se songwriting a produkce dělají v Americe, a uplatňovat to ve své hudbě. Tuším, že to pro mě bude facka, přece jen být mezi nejlepšími z nejlepších bude mazec, ale moc se těším i na tohle. Myslím si, že obklopovat se lidmi, kteří jsou dál než já, je základ úspěchu.

Jak tedy podle vás vypadá ideální píseň, která je netuctová a zároveň nepodbízivá?

Myslím si, že jde o to tam zařadit nějaký zajímavý nápad. Něco malého a nečekaného. Třeba do zdánlivě obyčejné popové písničky zařadit kousek s neobvyklým rytmem nebo nějaký fór v harmonii, melodii, schématu, stopkách… Velkým příkladem je v tomhle pro mě například Jacob Collier. Napíše melodicky celkem jednoduchou písničku All I Need a doprostřed z ničeho nic dá mikrotonální posun v harmonii. Absolutně šílený nápad, ale pořád si písničku užije i normální posluchač!

Z Moravskoslezského kraje Berklee College of Music absolvovali zatím kytarista Miloš Doležal, klavírista Tomáš Kačo či kytaristka Kamila Csengeová. Znáte jejich tvorbu?

Dozvěděla jsem se o nich, až když jsem se začala zajímat o Berklee. Velmi je obdivuji, moc se mi líbí klavírní skladby Tomáše Kača. Dělá mi obrovskou radost slyšet o Češích, kteří Berklee College of Music dostudovali a teď dělají spoustu zajímavých projektů! Jsou mi vzorem. Vím, že vystudovat tuto školu vyžaduje spoustu úsilí a práce. 

Těch, kteří jsou ve svém oboru dobří, je celá řada. Nicméně ne každý už chce, respektive dokáže, udělat ten další krok navíc, aby se z dobrého stal ještě lepší. Čím se tedy podle vás odlišujete od těch dobrých, kteří se na Berklee College of Music nedostanou, i když by třeba chtěli?

To je velmi těžká otázka. Lidi mi často říkají, že jsem úžasně talentovaná. Já mám spíš pocit, že talent, který mám, jsem ochotna skutečně zužitkovat. Z úspěšných lidí z historie mám pocit, že to většinou nejsou ti nejtalentovanější a nejgeniálnější, kteří dlouhodobě uspějí, ale ti, kteří jsou vytrvalí, mají směr a vášeň a dobrý tým lidí kolem sebe. A myslím si, že tímhle se odlišuju. Dokážu tvrdě makat, mám kolem sebe skvělý tým lidí a dokážu vytrvat u věcí, které mi opravdu dávají smysl.

V jednom z rozhovorů jste zmínila, že vám nestačí skladbu slyšet, že potřebujete vždy vědět něco více, že chcete zjistit, co se v písni děje harmonicky, melodicky a podobně. A to právě vyžaduje práci s detaily, soustředěnost, disciplínu a podobně. Jsou třeba zrovna tohle faktory, které vás zdobí, zatímco druhým scházejí?

Pro mě hudba vždycky byla něco, co jsem aktivně chtěla objevovat více do hloubky. Posloucháním Stevieho Wondera a D’Angela jsem se lépe naučila vnímat zajímavé harmonie, posloucháním Blackbeara se učím víc vnímat umění hudební produkce a podobně. Ano, vyžaduje to práci s detaily, soustředěnost, disciplínu, ale za odměnu se pak člověku úžasným způsobem rozšíří obzory a všechno umění pak vnímá jinýma očima. A to mě na tom baví tak, že to úsilí vynaložím s radostí.

Také jste řekla, že pokud se člověk chce věnovat hudbě, měl by ji dělat pořádně, nebo vůbec… Určitě tento přístup můžeme vztáhnout na každý obor. Nemáte však pocit při pohledu na českou hudební scénu, že spoustě interpretů stačí, když produkují průměrnou hudbu, která jim však zajišťuje pro ně dostatečné finanční ohodnocení, respektive že jim stačí být nejlepší mezi průměrnými?

Otázka je, co znamená produkovat průměrnou hudbu. Některá hudba je možná průměrná pro zkušené muzikanty, ale normálních posluchačů se hluboce dotýká. A u některých umělců to může platit i naopak. Když si pustím Ochepovského, nestačím se divit, ale člověka, který poslouchá jen trendy, to možná neosloví. Nechci takhle hodnotit českou scénu. Ono se to ani nedá. Myslím si, že je to o postoji. Každý si musí v hlavě srovnat, co je pro něj měřítko a jak to umění chce dělat. Za sebe toužím tvořit hudbu, která je po všech stránkách kvalitní a zároveň srozumitelná pro obyčejné posluchače. Což není jednoduchý cíl. Jsem vděčná za vzory, které v tom můžu mít, jako například Charlie Puth, Bruno Mars a další.

Každopádně jste nejen skladatelka, ale také zpěvačka. K jakým zpěvačkám tedy tíhnete?

Velmi tíhnu k Alicii Keys. Je pro mě výborná v každém ohledu – zpěv, hraní na nástroje. Sama si skládá písně, je součástí procesu produkce, úžasně se prezentuje, a to jak na koncertech, tak na sociálních sítích. Je pro mě velkým příkladem i v tom, že je na scéně už tak dlouho a pořád se posouvá dál a roste. Nejvíc mě baví právě interpretky, které jsou zapojené do každé části hudebního procesu. Poslední dobou sleduju několik holek, které studují na Berklee College of Music. Velmi mě baví a inspirují. Jde například o Nolä nebo Zoe Sparks.

Jak byste popsala vlastní písně? Co je pro ně charakteristické?

Zajímavé melodie, neobvyklé harmonie, text k zamyšlení. To jsou alespoň věci, o které se snažím a učím se každou z nich dělat lépe a lépe. A taky jsou nečekané! Jsem ve fázi, kdy se neustále učím něco nového, a vždycky, když se něco naučím, uplatním to v nové skladbě. Často se mi stává, že něco složím, pošlu to nějakému hudebnímu kamarádovi a ten mi řekne: „Tak tohle jsem od tebe ještě neslyšel!” A to mě baví.

Kde vás v nejbližší době mohou hudební fanoušci vidět? Na jakých akcích se s kapelou objevíte?

Budeme hrát na Festivalu v ulicích v Ostravě 26. června od 14.30 hodin. Určitě se tam se všemi rádi potkáme. Poté taky budeme hrát 29. července na festivalu na koupališti v Nové Pláni a 13. srpna plánuju vlastní koncert před odjezdem do Spojených států v ostravském hudebním klubu Sky. Stačí mě sledovat na Instagramu (@nickehthesinger) nebo na webovkách nikevopalecka.cz. Tam budu včas všechny informace dávat. (smích)

Jak došlo ke spolupráci se Silent Stream of Godless Elegy? Jak vnímáte fakt, že se kapela, jež získala i Cenu Anděl, svěřila do vaší péče?

O kapele jsem dlouho jen slyšela. Znám se velmi dobře s jejich zpěvákem Pavlem Hrnčířem. Ten mi před rokem prezentoval kapelní nápad, jestli bych jim neudělala aranže pro nově připravované akustické album. A protože ráda přijímám šílené výzvy a s tímto žánrem jsem se nikdy aktivně nesetkala, řekla jsem si, že do toho půjdu. Je pro mě obrovská čest, že mi takto důvěřují! Společně s kapelou jsme vybrali deset písní. Některé z jejich nejpopulárnějších i některé schovanější. Nečekala jsem, jak nádherná spolupráce to bude. Je to úplně jiný druh kreativní práce, než jsem zvyklá. Normálně tvořím písně od nuly. U tohoto projektu jsem musela dobře naposlouchat už existující věci a z každé vytáhnout ty nejzajímavější motivy a zpracovat je do minimalistické verze.

Co konkrétně tedy posluchač může od akustických verzí známých skladeb s vašimi aranžemi očekávat? Co třeba bude díky vám jiné ve srovnání s obvyklou tvorbou „Sajlentů“?

Díky tomu, že písně neznám tak dobře jako členové kapely, jsem měla při aranžování dostatečný odstup, abych písně přetvářela do netradičních schémat. U každé další jsem přemýšlela, co ještě šílenějšího zkusím. Jedna je třeba úplně postavená na vokálech, u jiné jsem celou píseň postavila na smyčcovém motivu, který je v originále velmi nevýrazný, ale přijde mi velmi krásný. Myslím si, že fanoušci budou překvapení.

Spolupracujete také s populární zpěvačkou Markétou Konvičkovou. Jak probíhá tato spolupráce?

Markéta byla úplně první zpěvačka, pro kterou jsem psala písničky. Ve spolupráci s ní jsem napsala tři písničky včetně poslední Ami, která má více než milion zhlédnutí na YouTube. Je to pro mě nesmírně cenná zkušenost. Poprvé jsem pořádně byla ve studiu právě s Markétou, mohla jsem ji pozorovat, jak nahrává, setkat se s lidmi jako je Boris Carloff. Nikdy nezapomenu, když jsem ji poprvé slyšela zpívat moji skladbu Nic nenaděláš. Cítila jsem se jako ve snu, že někdo opravdu pro stovky lidí hraje skladbu, kterou jsem napsala doma v pokojíčku. Už jen tyto momenty jsou pro mě inspirativní v tomto řemesle pokračovat. Jsem za to moc vděčná.

V talentových zkouškách na Berklee College of Music jste mimo jiné dostala zadání s úkolem: „Ukaž, co umíš, ukaž nám, kým jsi.“ A vzhledem k tomu, že mnohdy víme, co v životě chceme, ale nevíme, kým se chceme stát, tak se nabízí závěrečný dotaz: Kým tedy jste a kým byste se chtěla stát?

Jsem zvídavá holka s netradičním jménem, šílenou kreativní myslí a touhou vidět lidi žít opravdu naplněné životy. Jsem skladatelka, jsem zpěvačka, jsem studentka, ne jen formálně na Berklee, ale i v hudbě a v životě. Pořád se učím něco nového. Chtěla bych být ještě zvídavější, ještě kreativnější. Mám toho spoustu, co se potřebuju naučit a toužím být skutečně profíkem ve svém oboru, se kterým lidi rádi spolupracují. Věřím že Berklee je velký krok k tomu se takovým člověkem stát!

Petr Bidzinski | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.