Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo MAČ jde do finále. Ve Dvanáctce se představily děti havířských měst, přijedou laureáti Magnesie Litery

MAČ jde do finále. Ve Dvanáctce se představily děti havířských měst, přijedou laureáti Magnesie Litery

21.7.2021 Obraz & Slovo

Někdejší hornická Ostrava v sobě ukrývá zvláštní magnetismus, takže nejeden z hostujících autorů na pódiu v Divadle 12 se z ničeho nic začne přiznávat k hornickým předkům. K dětství stráveném v havířském městě anebo přímo na hornickém sídlišti. „Moje dětství bylo ovlivněno válkami mezi dětmi dělníků z chemičky a dětmi horníků. Takto bylo rozděleno slovenské město Nováky. Na chemiky a horníky,“ rozpovídal se v Ostravě třeba šedesátiletý slovenský spisovatel Laco Kerata.

Zvětšit obrázek

Kateřina Bolechová na Měsíci autorského čtení.
Foto: Ivan Mottýl

Kerata vyrůstal v revíru, který se jmenuje Hornonitrianske bane. A na rozdíl od Ostravy, se ve městě Nováky stále těží hnědé uhlí, a to hlubinným způsobem. „Dávno už se to mělo zastavit, je to daň za roky vlády Roberta Fica,“ vysvětlil spisovatel. Sociálnědemokratický premiér se bál horníkům sáhnout na práci, ovšem doly jsou velmi prodělečné, podobně jako je v obrovské ztrátě OKD na Karvinsku.

Nová kniha slovenského autora Na okraji mojej hory je dojemně bolestnou biografií právě z hornického města Nováky a slovenskou kritiku zaujala natolik, že je aktuálně nominovaná na cenu Anasoft Litera, což je obdoba Magnesie Litery. Škoda, že tohle dílo lze zakoupit jen na MAČi, slušelo by mu to i v ostravských knihkupectvích. Otázkou je, zda by Ostraváci byli ochotni číst ve slovenštině, přitom tohle město kdysi přijalo desetitisíce slovenských gastarbeitrů do dolů a hutí. A Havířov si dokonce vymohl i slovenskou základní školu. „Sám s tím problém nemám, kolikrát ani nevím, zda čtu zrovna slovenskou, nebo českou knihu,“ svěřil se autor.

Laco Kerata před Divadlem 12. Foto: Ivan Mottýl)

Laco Kerata podotkl, že dnešní Ostravu vnímá jako krásné zelené město, v němž nejsou po hornictví žádné viditelné stopy. Přitom to není pravda, kousek u hlavního nádraží třeba čadí koksovna Svoboda, za ní se tyčí obrovská halda. Možná se ale město opravdu mění, když to tvrdí jeho významní návštěvníci. Pak je škoda, kdyby Ostrava měla ztratit odér uhlí. Ten zde totiž zůstává, už jen kvůli uhelnému ohradníku, na kterém stojí centrum. S miliony tun nevytěženého černého uhlí v podzemí.

Snaha primátora Josefa Kotase a dalších, kteří v padesátých letech žádali vybudování takzvané Nové Ostravy v Porubě a následné vytěžení ohradníku, naštěstí nebyly vyslyšeny. Historické jádro města se zachovalo a dál stojí na uhelném pilíři, což si až přímo fyzicky uvědomuje třeba básník Petr Hruška žijící v samém centru. A napsal o tom i do své poslední sbírky Nikde není řečeno:

Dvě stě milionů tun uhlí.
Přesně tolik tu prý někde zbývá.
Cítíš to?
Jsou prý lidé,
kteří cítí dole to nevytěžené uhlí.
Celé dny, celé noci,
kam se hnou.
Všude ta nevytěžená ložiska.
Ráno čteš noviny – cítíš nevytěžené uhlí.
Večer mluvíš se ženou – cítíš nevytěžené uhlí.

A mimochodem, Petr Hruška sice letos v Divadle 12 nevystoupí, pořadatelé ho však i se synem a básníkem Františkem Hruškou pozvali do Bratislavy (v neděli 25. července). Za zmínku stojí, že František bude ve slovenské metropoli číst z rukopisu prvotiny Převážná doba, kterou na podzim vydají brněnské Větrné mlýny. V redakci ostravského básníka Dominika Bárta. Ostravští básnicí byli k viděni i v brněnské části MAČe, kde vystoupila úderka Petr Ligocký, Roman Polách a Ondřej Hložek.

Ostravská básnická úderka na MAČ v Brně. (Foto: MAČ)

Měsíc autorského čten (MAČ) v Divadle 12 je v poslední třetině. Do Ostravy míří například čerstvý držitel Magnesie Litery za prózu Daniel Hradecký, někdejší šéfredaktor Respektu Martin M. Šimečka či dvojnásobný držitel Magnesie Litery za prózu Marek Šindelka.

K hornictví ve Dvanáctce postupně došla třeba i českobudějovická básnířka Kateřina Bolechová, která byla letos za sbírku Sádrová hlava jiné Marie nominována na Magnesiu Literu za poezii. Její dědeček byl horníkem v jihočeských jílových dolech. „Takže opravdu cítím nějaké sepětí s Ostravou. Vždycky když k vám přijíždím, mám radost z každého kouřícího komína. A mám radost i z upřímných lidí, kteří tady žijí, máte to nějak v povaze,“ sklonila poklonu městu na Odře a Ostravici.

Kateřina Bolechová. Foto: Ivan Mottýl)

Žáruvzdorné jílovce, které byly používány pro výrobu šamotových prvků, těžil její děd v lokalitě Blana na Českobudějovicku. „Těžilo se tam podpovrchovým způsobem, takže děda normálně fáral, i když zdaleka ne tak hluboko jako se fáralo v Ostravě. Desítky metrů, tady u vás to byly stovky metrů.“ V jedné básní se Kateřina Bolechová dokonce zmínila o ostravské zpěvačce Marii Rottrové. „Mám ji moc ráda, a ta báseň se vztahuje k jednomu nočnímu zážitku u jukeboxu,“ vysvětlila ve Dvanáctce.

Kateřina Bolechová
ASTRY

Marie Rottrová se potlouká juke boxem
i s tím
co za ní běhal čtyři poschodí
když vykopne dveře toalet
od vedle kdosi žena
– Taky ti nosí plnou náruč aster?
– Slyšíš?!
– Seš ňáká zádumčivá
– Asi ňáká kráva budeš
nad sanitární keramikou
tak ňák o astrách

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.