Foto: Ivan Mottýl
Pravá mozková hemisféra prý zase zpracovává třeba přírodní zvuky, izolované hlásky či prostorové podněty. V případě nové básnické sbírky Davida Bátora, která vyšla v péči tišnovského nakladatelství Sursum, jsou tedy naplno zaměstnány obě hemisféry. „Tma ukapává. Do tam-tamů,“ to jsou třeba básníkovy verše určené spíše pro pravou hemisféru.
Bátorova tma je jedním z podstatný pocitů, které vyvěrají z jeho nepříliš optimistických veršů. I když ty nikdy nejsou až tak temné jako v duši italského básníka Umberta Saba (1883-1957). „Život mě urazil, čím, nevím jasně. / Chci na něm už jen, co má blízko k smrti.“ S Bátorem i Sabem totiž právě sedím v secesní kavárně San Marco v Terstu, která byla otevřena nedlouho před vypuknutím první světové války.
Kavárna v Terstu. (Foto: Ivan Mottýl)
Bátor je v kavárně přítomen jen prostřednictvím nové knihy, Saba tu sedával jaksi osobně, i když dost dávno. A nejen on, ale třeba také spisovatelé James Joyce nebo Italo Svevo. Slezského básníka jsem v těchto dnech poprvé otevřel na mořském pobřeží mezi Terstem a zámkem Duino, kde zase působil básník Rainer Maria Rilke a psal své slavné Elegie z Duina.
Saba, Rilke i Bátor jsou tvory vesměs neustále pochybujícími a trpícími. „Básník má svoje dny sečtené,“ píše Saba. A David Bátor rovnou pochybuje o smyslu poezie: „Po čertech / těžká krev. / Po andělech / mysl jasná. / Ani ego ne / a ani vědění. / Snad srdce / ještě hořící. / V zatracení / všech slov.“ Může ještě vůbec dnešní básník přinést slova, kterými udeří na bránu čtenářova srdce? Ptá se Bátor. Samozřejmě, že může. A Bátorovy se to navzdory jeho skepsi i docela daří.
Tento slezský básník žijící v Brance u Opavy patří k autorům, kteří jsou poezii oddáni s naprostou čistotou. Ke své prezentaci nepotřebuje sociální sítě, a rozhodně by se nesnížil k tomu, co začíná být nemocí současné slezské poezie (ale vlastně tomu tak bylo už za Petra Bezruče). Jmenovat nebudu, ale epigonství na hraně s literární krádeží je aktuálním tématem dne, které bude v příštích týdnech zcela jistě i zajímavým soustem pro literární kritiku a vlastně i literární historii.
Bátor je tak hluboce ponořen do svého vnitřního vidění, že se nepotřebuje upínat k Petru Hruškovi, Vítu Slívovi či dalším bardům z kraje. Dedikuje jim sice některé své texty, jeho poetika je nicméně vždy jasně rozpoznatelná. Jen v nové sbírce hodně a smysluplně „řezal“, na takzvaná výplňková slova zaútočil nikoliv jen kosou, ale rovnou křovinořezem.
Na břehu Středozemního moře s překvapením pozoruji, co všechno „mořského“ v té knížečce nalézám. Bátor píše o medúzách, které mění světlo, ale i o rybích kostech. A kupodivu má i nějaký tajný sen o velké plavbě, v její reálné uskutečnění přitom moc nevěří: „V ústech mám hřeby. / Ze snů o lodích.“
Ta kniha mě zvláštním způsobem zarmucuje. Proč totiž psát nadále básně (i já se totiž považuji za poetu), když Bátor s takovou naléhavostí píše: „Jdu sám proti sobě. / Sněžením ve svahu. / A báseň vylévá se v nic.“ Ano, tyhle texty hodně bolí. Jak hřeby Kristovy, chtělo by se mi skoro říct, to bych se ale nesměl považovat za čirého ateistu.
V anděly konečně nevěřil ani Rainer Marie Rilke, když se toulal Terstem a psal v Elegiích z Duina: „Krása není než začátkem hrůzy, jejž ještě snesem, / žasneme, jak vlídně pohrdají mocí / zničit nás. Vždyť každý z těch andělů je hrozný.“ Poezie tu ostatně není od toho, aby utěšovala, pro útěchu jsou kostely, psychologové a případně blázince. A vlastně také hospody. Když jeden netuší, zda má smysl ještě pokoušet básnické múzy, může tohle dilema zkusit vyřešit s pomocí návykových látek. Výsledek je ovšem nezaručen, ta jako v těchto Bátorových verších:
Zametám listí
v hospodě.
Je prázdná
jako tento sen.
*
David Bátor: Básně. Sursum 2021, 57 stran.