Začaly Ostravské dny. Festival hudby dneška zahořel od začátku jasným plamenem

V samotném úvodu koncertu, jenž se uskutečnil v osvědčeném prostoru BrickHouse v Dolní oblasti Vítkovic, se Ostravská banda shromáždila venku na „place“ před vchodem. Na znamení dirigenta Jiřího Rožně hráči škrtili sirkami a k překvapení posluchačů zapálili noty na stojanech. Následující minuty plynuly pozorováním, jak plameny postupně stravují papír. Kouř stoupal ve spirálách, a když dohořel poslední plamen, hráči vstali, uklonili se a odešli. Recesistickou kompozici Trace for Orchestra napsal Robert Watts v roce 1964. Bylo osvěžující připomenout si, že principem tvorby je především svobodná kreativita a neotřelý nápad. Navíc to bylo docela zábavné.

Kompozice Theatre of the Mind zazněla už v interiéru BrickHouse. Autor Roland Dahinden ji napsal pro sólový  basklarinet v pěti větách, které se vrství na základě aditivního principu. Provedení Garetha Davise bylo excelentní. Davis předvedl náročnou technickou ekvilibristiku spočívající v rozlomení dřevěné tyčinky jednou rukou a kromě basového klarinetu zvládl i hru na velký buben. Provedení Dahindenova díla počítalo i s využitím nahrávací techniky, což vedlo k řetězení a opakování předchozích motivů.

Z koncertu v Brickhouse. (Foto: Martin Popelář)

Letos třiaosmdesátiletý Alvin Curran představil skladbu s názvem Čím se tato noc liší od všech ostatních v nově zaranžované verzi pro smyčcový orchestr a improvizovaný part složený z konkrétních zvuků. Skladba byla koncipována jako dialog mezi klavírem (jehož struny byly částečně ověšeny mincemi) a stage pianem Casio, které obsluhoval Curran a samostatnými akordickými úseky jednadvaceti smyčců a jedné tuby. Provedení řídil velmi pečlivě dirigent a skladatel Petr Kotík. Curranova kompozice byla zajímavá především sbírkou zvuků z jeho rozsáhlé digitální sbírky, které v konfrontaci s postromantickými akordickými spoji smyčcového orchestru přinášely v každém okamžiku nové narativy. Poměrně svěží připomínka konkrétní hudby v prolínání s tradičním zvukovým materiálem.

Gareth Davis a jeho basový klarinet (Foto: Martin Popelář)

Na závěr prvního bloku zazněla živelná raná kompozice nedávno zesnulého Frederica Rzewského s názvem Les Mountans de Panurge. Jeden z nejvlivnějších tvůrců americké hudební avantgardy ji koncipoval jako tzv. procesní (chcete-li procesuální) hudbu, která počítá se spontánní improvizací i předem fixovaným notovým materiálem a instrukcemi. Provedení se zúčastnilo devět interpretů, mezi nimiž nechyběli Petr Kotík na flétnu, belgický pianista Daan Vandewalle a hornista Ondřej Vrabec. Byla to strhující dionýská tečka za první částí koncertu, do které se iniciativně zapojili také lidé z publika rytmickým tleskáním, dupáním či hrou na tělo. Skvělý příklad, jak se ze zdánlivého chaosu může vyklubat nespoutaný a rituální hudební mejdan!

Ve druhém bloku nazvaném The Coming zazněla díla mladých autorů a rezidentů festivalu Ostravské dny. Právě na setkávání a vzájemném předávání zkušeností je založena i výuka kompozice, jíž se i letos zúčastnilo 25 skladatelů z devíti zemí světa. Jako první představila svou skladbu houslistka a skladatelka María de Grandi Ruzafa. Její Introspective State 5 počítá s prolínáním elektroniky a houslí, přičemž elektronická složka hrála vyloženě dominantní roli. Ruzafa do své hudby začlenila i elektrickou kytaru, kterou fixovala do zvukového pásma prostřednictvím loopingu. Poněkud neprakticky působila vizuální projekce, která byla umístěna na pravou stěnu.

Houslistka Mária de Grandi Ruzafa během provedení své skladby. (Foto: Martin Popelář)

Nejzábavnější kompozicí večera byla Justin Bieber – Baby (remix), jejímž autorem je Mac Waters. Hudební parafráze písně popové figurky v úpravě pro lesní roh, trombon, perkuse a samply měla neočekávaný a překvapivý drajv. Nechyběla nápaditost, hravost, skvělá střihová práce s porůznu stratifikovaným rytmem, prostupováním samplů a instrumentálních sól. Jako obrovský talent se ve Watersově skladbě představila mladičká hráčka na perkuse Anežka Nováková, s níž spoluúčinkovali Jen Baker (trombon) a Jan Garláthy (lesní roh). V osobních poznámkách jsem si Watersovu neobyčejně vtipnou, dravou a zábavnou kompozici překřtil poněkud cynicky na Justin Bieber po transplantaci mozku.

Další tři kompozice spojoval jeden princip: přehlídka excelentní hry a dechberoucích virtuózních dovedností jednotlivých hráčů! Nejprve to byl opět Gareth Davis, který basový klarinet rozezněl ve skladbě (Locked) Down in the Basement Christiana Ferlaina. Byla to působivě vystavěná kompozice, která vedle sofistikované tematické práce zohlednila také netradiční techniky hry (současné znění basových a alikvotních tónů apod.). Davisova hra se v nejexpresivnějších pasážích vyrovnala profesionálnímu sportovnímu výkonu a americký trombonista se předvedl v tom nejlepším světle.

Vynikající postřeh, hudební komunikaci a dokonalé ovládání nástroje představil i klarinetista Lukáš Daňhel v kompozici Aurése Moussonga s názvem Middle Eastern Flashes. Ten pracoval s důmyslnou elektronickou složkou, do níž byl přivtělen sólový klarinet v náročných rytmicko-melodických konfiguracích. Orientální nádech skladby byl určen zvoleným tónovým materiálem a měl v bezvadném pojetí Daňhela velké pestrobarevné kouzlo.

Kontrabasista James Ilgenfritz. (Foto: Martin Popelář)

Nejradikálněji vyzněla skladba Mattheus 6:3 Gergely Zoltána Szabó, kterou výtečně nastudoval a zahrál kontrabasista James Ilgenfritz za pomoci asistentky, která mu v patřičných okamžicích točila s ladícími kolíky. Jinak se skladba odvíjela především prostřednictvím perkusivních poklepů a umělých, jakož i přirozených flažoletů. Bez zajímavosti nebylo ani zvukově drsné dílo Paraclete Forresta Eimolda, které představilo další z průniků elektroniky a houslí v podání Maríi de Grandi Ruzafy.

Blok mladých autorů uzavřela působivá Four Sections Federica Pozzera v grandiózním podání trombonistky Jen Baker. Pozzerova skladba využívá pouze osm různých tónů v převážně klesajícím chromatickém sledu, které zněly stále dokola, ale pokaždé s jiným barevným a výrazovým odstínem. Ten byl ovlivněn různými technikami dýchání, které interpretka v pomlkách představila. Skutečně vynikající zakončení, ale nikoli ještě finální tečka za celým večerem!

Koncert uzavřelo dílo Ze sedmi dnů Karlheinze Stockhausena (Foto: Martin Popelář)

Tu učinilo až zkrácené provedení kolosální kompozice Aus den sieben Tagen Karlheinze Stockhaussena. Patrně nejinvenčnější a nejinspirativnější skladatel druhé poloviny 20. století koncipoval dílo Ze sedmi dnů jako cyklus 15 skladeb pro blíže neurčený soubor hráčů. Jedná o koncept tzv. intuitivní hudby, která propojuje improvizaci, přesné instrukce a empatii hráčů do nového významového celku. Stockhausenova kompozice zahrána v celku trvá téměř sedm hodin, během večera ale zazněla jen zhruba hodinová verze. I ta však v brilantním podání sólistů z řad Ostravské bandy, k níž se připojila ostravská sopranistka Markéta Schaffartzik a další multimediální umělci, vyzněla jako neobyčejně otevřená deklarace bezbřehé svobody a neomezenosti lidské imaginace.

První koncert letošních Ostravských dnů nabídl přesně to, co bylo očekáváno. Neuvěřitelně různorodou a vydatnou porci nedávné i dnešní hudby, jejímž smyslem je aktuální, škatulkami neobezděné sebevyjádření v současném světě. Zahájení bylo provázeno nadšenými reakcemi pozorného publika, které se u tohoto báječného festivalu neustále rozrůstá. A to je moc dobře.