Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Miřenka Čechová a Petr Boháč o novince Skořápka: Kdo má rád komično smíchané s tragikou, přijde si na své

Miřenka Čechová a Petr Boháč o novince Skořápka: Kdo má rád komično smíchané s tragikou, přijde si na své

26.9.2021 Divadlo

Miřenka Čechová a Petr Boháč jsou světově uznávanými divadelními tvůrci a zároveň životními partnery. Patří k výjimečným osobnostem nejen českého divadla a pravidelně sbírají ocenění odborných porot i nadšené ohlasy diváků. Pod jejich režijním vedením uvede ostravské Divadlo Petra Bezruče 1. října ve světové premiéře dramatizaci románu Iana McEwana Skořápka.

Zvětšit obrázek

Miřenka Čechová a Petr Boháč během zkoušky.
Foto: Jiří Zerzoň

Jak došlo ke spolupráci mezi Spitfire Company a Divadlem Petra Bezruče?

Boháč: Je to souběh několika faktorů. Minimálně sedm let jsme jako soubor Spitfire byli hosté festivalu Dream Factory Ostrava, jehož umělecký ředitel Tomáš Suchánek byl i manažerem Bezručů. Několikrát jsme nadhodili, že by bylo skvělé, kdybychom se propojili a něco společně se souborem udělali. Zásadní impuls přišel od bývalé umělecké šéfky Janky Ryšánek Schmiedtové, jež nás pozvala k pohybové spolupráci, když režírovala Demlovo Zapomenuté světlo. Během tohoto zkoušení jsme společně došli k tomu, že by bylo skvělé ve spolupráci pokračovat. A to byl jen krůček k samotné režii. Nakonec došlo nejen na režijní hostování, ale také na koprodukci mezi Spitfire a Bezruči. Je to vlastně spolupráce dvou silných partnerů, jednoho z mezinárodně nezávislé scény a druhého z etablované české činoherní scény, což je v Česku velmi výjimečné spojení.

Ian McEwan patří k nejpopulárnějším britským spisovatelům současnosti. Co vás na jeho Skořápce fascinuje?

Boháč: To se dá popsat jediným slovem: perspektiva. Děj je vyprávěn z pohledu nenarozeného dítěte a díky tomu dostává kniha neobyčejné vyznění. Je v ní obsažena tragická linka s komickými vsuvkami. Oba to milujeme – tragiku a komiku v jednom balení. Když jsme promýšleli koncept, věděli jsme, že nenarozené dítě musí hrát někdo s velkou dávkou životní i herecké zkušenosti, někdo, do něhož je vědění a cítění nesmazatelně vepsáno. U Kateřiny Krejčí se nám toho dostalo vrchovatě. Ta role v sobě obsahuje nespočet emočních valérů a herečka musí být dostatečně zkušená, aby všechny obsáhla, a musí mezi nimi náležitě přepínat. Mluvíme o herečce, ale v předloze je naznačeno, že se jedná (s odkazem na Hamleta) o mužského hlavního hrdinu. My jsme ale byli od samého počátku přesvědčení, že náš nenarozený „Hamlet“ bude žena.

Miřenko, jak lehko, nebo těžko se dramatizace rodila? A ovlivňovalo tě při tvorbě vědomí, že musíte text následně převést do jevištní podoby?

Čechová: Psalo se mi to velmi dobře. Původní text je natolik divadelní a dramatický, že je v podstatě pro divadlo jako dělaný. Mně na něm nejvíc fascinovala ironická monologická linka plodu – nenarozeného dítěte, která stojí jakoby nad samotnou akcí, nad reálnou situací, v níž se nachází. Kříží se tu situační detektivka s existenciálním monodramatem. Mým cílem bylo proplést tyto dvě linie do sebe tak přirozeně, aby mohly existovat nejen vedle sebe, ale v závislosti na sobě, a zároveň neslevit z McEwanova lehce komplikovaného jazyka. Věděla jsem, že to bude pro herce takzvaně těžké „umluvit“, ale právě to je na této hře zajímavé. Má to specifický rytmus, herci se musí doplňovat a plynule na sebe navazovat, jako by tvořili společnou jazykovou symfonii.

Sbíráte úspěchy především na poli experimentálního a pohybového divadla. Nová inscenace ale zásadním způsobem stojí na jazyku, slovu a způsobu vyprávění. Co vás na takovém druhu divadla láká?

Čechová: Právě ten jazyk. Jeho jednoznačnost. Už to není o tom, že si dílo každý divák volně interpretuje tak trochu po svém, jako například v pohybovém díle. Ten význam je tam v podstatě daný, někdo jej rozkryje více, jiný méně, ale nelze se s ním nesetkat. Slovo má ohromnou váhu a mě děsně baví, jaké významové odstíny lze do díla dostat jen samotnou jeho interpretací. Výsledek jsem v hlavě slyšela předem. Věděla jsem, jak bych chtěla, aby to znělo, ale vlastně až v samotném procesu zkoušení se tříbily poslední nuance a v konečném výsledku jsou to sami herci, kteří můj původní záměr přesáhli a v některých okamžicích vlastně i proměnili mou původní představu. A to je právě na práci s jazykem a vyzrálými hereckými osobnostmi nejvíce fascinující.

Jak budete vzpomínat na zkoušení v Divadle Petra Bezruče? Je něco, co vás překvapilo?

Čechová: Pominu-li velmi komplikované přesouvání jak zkoušení, tak i premiéry kvůli korona-krizovým opatřením, byla to vlastně velmi příjemná práce. V režijním tandemu s Petrem se nám pracuje opravdu dobře – každý máme to své, na čem si lpíme. Za ta léta se natolik dobře známe, že se často nestává, že bychom chtěli v nějakých momentech odlišné věci či jiná vyznění. Zároveň se permanentně stimulujeme k uvažování, nutí nás to mít věci v sobě pevně vyargumentované, nestřílet od boku. Je to takové kritické uvažování v praxi. Navíc spolupráce s herci a celým týmem, kteří jsou nejen obrovskými profíky, ale také tvůrci, kteří nad dílem sami přemýšlí a nebojí se riskovat, byla velmi příjemná. Nebylo to žádným překvapením, neboť jsme v něco takového doufali, ale bylo to spíš šťastnou konstelací nás všech, určitým stupněm vyzrálé spolupráce, která si věci neulehčuje, nýbrž nastavuje určité mety.

Proč by si diváci neměli nechat Skořápku ujít?

Boháč: Jednoznačně kvůli hercům: kvůli Kateřině Krejčí a jejímu spirituálnímu uchopení hamletovské úzkosti a zároveň dětské naivnosti. To se nedá popsat, to se musí zažít. Kvůli Markétě Matulové a Lukáši Melníkovi, kteří nepotřebují velkých gest, aby ztvárnili tragiku i komičnost dvou lidí balancujících na okraji. Již zmíněná perspektiva nenarozeného dítěte jako vševědoucího vypravěče, který, jak sám říká, nemá žádné oprávnění, aby ten příběh režíroval, je velkým bonusem. Kdo má rád komično smíchané s tragikou, si přijde na své. Nehledě na to, že každý z nás se musel narodit a každý z nás si jednou položil otázku – Jaké to bylo, když jsem byl ještě nenarozeným dítětem?

Připravujete několik projektů současně, máte obrovské tuzemské i zahraniční zkušenosti. Spolupracujete s nezávislými soubory, kamennými divadly i dalšími institucemi. Co a kde vás v této sezóně ještě čeká?

Čechová: Já jsem právě teď dokončila scénář a režii k představení pro Laternu magiku Robot Radius. Petr dopisuje hru pro Švandovo divadlo, kterou budeme opět spolurežírovat, do toho ještě v teď v říjnu premiéruji experimentální tanečně-textový dokument pro exprimabalerínu ostravského Národního divadla moravskoslezského Barboru Kaufmannovou, který se nám doufám podaří přivést z Prahy i do Ostravy. A na jaře se s Petrem opět vrháme do větších nezávislých věcí. První věcí bude opera ve spolupráci s Orchestrem Berg Tak tiše až… A dále připravujeme evropský projekt Vivat Messi, který se bude zkoušet jak na Islandu, tak v Norsku, a hrát se bude na několika evropských platformách, takže toho je zatím docela dost. Držme si palce, ať se to vše podaří a nenastane již žádná velká krize.

(autorka rozhovoru je dramaturgyní Divadla Petra Bezruče)

Anna Smrčková | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.