Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Grandiózní finále v národních barvách Francie: Svatováclavský hudební festival letos končil stylově a objevně

Grandiózní finále v národních barvách Francie: Svatováclavský hudební festival letos končil stylově a objevně

29.9.2021 19:00 Hudba

Závěrečný koncert Svatováclavského hudebního festivalu voněl sladkou Francií. Program ovládla hudba Camille Saint-Saënse, Hectora Berlioze a Francise Poulenca. Janáčkovu filharmonii řídil francouzský dirigent Philippe Bernold. Zpíval Český filharmonický sbor Brno a vedle české sopranistky Kateřiny Kněžíkové se sólových partů ujali francouzští interpreti Isabelle Druet, Sebastien Droy a Tomislav Lavoie.

Zvětšit obrázek

Kateřina Kněžíková na závěrečném koncertu SHF.
Foto: Ivan Korč

Dramaturgie nevsadila na francouzskou linku náhodou. Kontakty české a francouzské kultury byly od počátku 20. století velmi přátelské a agilní. Do Francie jezdili získávat zkušenosti skladatelé jako Bohuslav Martinů a kontinuita pokračuje až do současnosti, zmíníme-li například skladatele Kryštofa Mařatku, který se v Paříži usídlil.

Potopa Camille Saint-Säense je oratorium líčící biblický příběh sugestivními hudebními prostředky. Nechybí zde opulentní orchestrální barvy, velkolepé sborové fugy ani pěvecká sóla. Dílo bylo v Ostravě uvedeno v české premiéře a to rovných 100 let od úmrtí slavného francouzského skladatele. Provedení bylo působivé, znamenitě hrála Janáčkova filharmonie, jejíž jednotlivé nástroje (kupříkladu dvě harfy a flétny) chvílemi líčily dějovou linku zvukomalebnými prostředky.

Ze závěrečného koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Český filharmonický sbor Brno exceloval v nesnadných polyfonních úsecích s mysteriózním a magickým nádechem. Celkový dojem z provedení Saint-Säensova oratoria byl sugestivní. Propojení árií, sborů a cappella a jejich rozličných kombinací bylo neotřelé, možná proto skladatel naplnil novátorskou formu tradiční romantickou hudbou, která místy měla výrazné neobarokní rysy. Každopádně je Potopa kompozicí, která stojí za pozornost.

Výběr z písňového cyklu Letní noci Hectora Berlioze přinesl zajímavé srovnání. Ačkoli písně avantgardního skladatele vznikly o nějakých pětatřicet let dříve, zněly moderněji než Saint-Saënsova Potopa. To není samozřejmě náhodou, Berlioz prostě viděl dopředu a jeho hudba působí v dobovém kontextu s nevyhasínajícím žárem. Každá ze čtyř vybraných písní nesla naprosto odlišnou emoci a byla ztvárněna osobitými hudebními prostředky. V jednotlivých písních se představili francouzští sólisté, z kterých mě nejvíc oslovil mezzosoprán Isabelle Druet. Její projev se maximálně blížil ideálnímu ztvárnění – interpretaci Druet provázela vynikající dikce, přiléhavý výraz a krásná osobní energie. Mezzosopranistka nedala důvod k jakýmkoli pochybám a ukázala, že ví přesně, co dělá. Každé slovo v jejím podání mělo punc autentické a osobní zpovědi.

Isabelle Druet. (Foto: Ivan Korč)

V tomto ohledu jí její francouzští kolegové zůstali něco málo dlužni, byť oba po pěvecké stránce své party zvládli se ctí. Jistě vás zajímá, jak se v kontextu rodilých mluvčích dařilo Kateřině Kněžíkové. Uznávaná sopranistka zaujala svým osobním kouzlem a prožitkem, který rozhodně neskrývala. Ostatně proč ne, hudba Francise Poulenca, byť se jedná o duchovní kompozici Stabat mater, je vzdálena jakékoli upjatosti a servilitě. Chvíli filozofuje, o minutu později se frivolně rozparádí a vzápětí lyricky zasní v bezmála jazzovém oparu. Poulancova skladba je mistrovské postmoderní dílo, které vzniklo ještě před tím, než se tyto věci staly běžnou součástí praxe.

Kateřina Kněžíková. (Foto: Ivan Korč)

Kateřina Kněžíková prožívala intenzivně hudbu a do svého výkonu dala velké emoce. Bohužel se mi zdál její hlas toho večera nějak indisponován. Nezněl s obvyklou sametovou hebkostí a jistotou, vysokým tónům chybělo měkké nasazení, legato zespodu s přemírou vibrata, které vedlo rovnou do forte, znělo podivně. Přesto Kněžíková zvládla i přes zdravotní indispozici náročný part obdivuhodně a zaslouží si poděkování za to, že koncert „neodpískala“.

Francouzská hudba je láska na první poslech. Osobně je mi blízká pro nádhernou barvitost, rytmickou zvídavost a duchaplné pojetí nadčasových témat. Závěrečný koncert Svatováclavského hudebního festivalu byl působivou přehlídkou krásné hudby v nádherné interpretaci. Doufejme, že se za rok opět s tímto „svátkem duchovní hudby“ setkáme.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.