Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Už nejsem takový rebel jako kdysi, říká Pavel Hrnčíř, zpěvák Silent Stream of Godless Elegy

Už nejsem takový rebel jako kdysi, říká Pavel Hrnčíř, zpěvák Silent Stream of Godless Elegy

3.10.2021 12:19 Hudba

Pavel Hrnčíř působí na hudební scéně v mnoha rolích. Především je zpěvákem kapely Silent Stream of Godless Elegy, s níž získal dvě Ceny Anděl. Jako hudební manažer by také dokázal hodiny vyprávět o tom, jak tuzemská scéna funguje v zákulisí. I k tomuto tématu jsme se v našem rozhovoru dostali. Zároveň jsme nahlédli pod pokličku jeho snů a rovněž jsme zabrousili k jeho účinkování ve skupině studentky Berklee College of Music Michaely Niké Vopalecké.

Zvětšit obrázek

Pavel Hrnčíř z kapely Silent Stream of Godless Elegy.
Foto: archiv

Jaké aktuální informace z tábora Silent Stream of Godles Elegy (SSOGE) můžeš prozradit?

Se Sajlenty aktuálně velmi intenzivně pracujeme na první akustické desce. Pokud půjde vše podle plánu, mělo by se jít v průběhu prosince do studia. Poté nějaké produkční práce a šup s tím ven. Bude to naše první komplet akustická deska, tak si na tom chceme dát záležet… Koncerty tudíž až někdy na jaře roku 2022.

Do SSOGE jsi přišel v roce 2004. Co tě vůbec zlákalo na účinkování v této kapele?

Já byl už od prvních demosnímků velkým fanouškem kapely, takže když jsem dostal nabídku v Sajlentech zpívat, málem jsem omdlel. Nicméně jsem se tvářil, že se nic neděje a vzal si týden na rozmyšlenou. Byť jsem měl jasno během vteřiny. (smích) A jak mě to ovlivnilo? Asi tak, že jsem jako kluk z vesnice najednou začal objevovat svět a otevřelo mi to oči. Dost jsme tenkrát cestovali po Evropě a tak jsem si fakt užíval všechna ta setkání s kapelami a díval se, jak se to dělá jinde ve světě.

Co se ti vybaví, když si vzpomeneš na sebe tenkrát a porovnáš to se svým současným já?

Už asi nejsem takový rebel jako kdysi. (smích)

Přemýšlel jsi někdy o tom, jak by se tvá hudební kariéra vyvíjela, kdybys vydržel ve tvé původní kapele Nemo Ante Mortem Beatus? Je možný ještě nějaký výroční koncert?

Párkrát jsem se nad tím zamyslel, ale na tohle se fakt těžko odpovídá. To bych mohl napsat tisíce scénářů a třeba by ani jeden nebyl správný. Nejvíce pravděpodobný je ale ten, že bychom buď hráli jako kapela lokálního formátu, nebo bychom se rozpadli. Nejvíc z Nemo Ante Mortem Beautus jsem v kontaktu s kytaristou Mirkem Petřekem, kterého jsem na pár let natáhl do Sajlentů. Jinak jsou kluci rozprchnutí všude možně. Výroční koncert fakt neklapne. Já už bych to tak jako tenkrát nezagrowloval.

Svět muziky znáš i z jiné stránky, a to díky své roli hudebního manažera. Jakou nejlepší radu související s tou prací jsi dostal?

Tady bych spíše řekl, že dobrá rada nad zlato. Víceméně ale platí jednoduchá pravidla. Udělat maximum pro interpreta, kterého zastupuješ, a rozumnou dohodu s pořadateli. Někdy je to těžší, jindy snazší, ale zatím se vždy povedlo najít smysluplný kompromis. Zastupujeme umělce napříč žánry, takže je to opravdu pestrobarevná práce.

Mimochodem je vůbec možné mít v hudebním byznysu kamarády?

Pokud myslíš přátele mezi kapelami, tak to určitě možné je. V tomhle šuplíku mám přátel dost a rád se na festivalech potkáme a pokecáme. Ale z pracovní stránky si samozřejmě musíš zachovat profesní odstup.

Jak ze svého pohledu vidíš fakt, že kapely, které se neprosadily, tvrdí, že všechno je o známostech? Zatímco skupiny, které mají úspěch alespoň na české scéně, argumentují, že za vším je tvrdá práce… Jaký je tvůj názor v této věci?

Tohle se tváří jako jednoduchá otázka, ale není. Samozřejmě že pokud máš známosti, může ti to pomoci. O tom žádná. Ale bez tvrdé práce, talentu, štěstí, odvahy a v neposlední řadě peněz to nejde. A vlastně to je napříč žánry. Byť samozřejmě u nás se metalové kapele dělá kariéra hůře než někomu, kdo má rádiový potenciál. Stačí si pustit rádio nebo se v létě podívat na line-up většiny českých festivalů.

Proč jen málo tuzemských interpretů může říci, že dlouhodobě uspělo na mezinárodní scéně? Proč většině tuzemských hudebních kapel stačí mít úspěch, pravda mnohdy výrazný, na české scéně?

Asi začnu od konce. To je z mého pohledu jednodušší otázka. (smích) Pokud máš výrazný úspěch jako například Mirai, Kryštof, Chinaski, hraješ na každém letním fesťáku, vyprodáváš kluby a haly, hrají tě 150krát za den v rádiu, nemáš důvod se snažit pouštět za hranice, kde nikoho nezajímáš. (smích) Pokud jde o první část otázky, tak uchytit se na mezinárodní scéně není vůbec jednoduché a za druhé je za tím opět spousta dřiny a talentu. Znám pár lidí, některé i osobně, kteří se tou cestou vydali a povedlo se jim prosadit. A když se jich zeptáš jak, řeknou ti dřina, odříkání a štěstí. Půjdu teď vyloženě po individualitách, které většinou nedělají masovky výše popsané. Operní pěvec Adam Plachetka, klavíristé Jan Uvíra a Jiří Levíček a jako poslední mě napadá aktuální kometa Ondřej Pivec.

Pojďme se však na věc podívat i z druhé strany. Co obecně lidé za úspěchem většinou nevidí?

Z mého pohledu většina nevidí, kolik toho musíš obětovat, aby ses k úspěchu byť jen přiblížil. Ale pořád je otázkou, co považuješ za úspěch. A tohle platí jak v kultuře, tak například i ve sportu. Kolik času strávíš cvičením, víkendů zavřených ve zkušebně, hodiny v dodávce a podobně. Jak moc musíš mít například tolerantní protějšek, když nejsi věčně doma a tak dále. Spousta lidí si myslí, že se jednoho dne probudíš, vezmeš si kytaru, složíš hit a najednou máš na účtu sto mega. (smích)

Jako doprovodný vokalista zpíváš také v kapele Michaely Niké Vopalecké, studentky Berklee College of Music. V čem je tato role pro tebe obohacující? Čím můžeš této partě kolem Niké Vopalecké přispět a co ses od těchto mladých muzikantů, které kolem sebe má, naučil ty sám?

Pro mě osobně to bylo a je úplně něco jiného, něco, co jsem vlastně nikdy nedělal. Kapela složená ze čtyř zpěváků, bicích, basy a klavíru. To bylo wau. A když mě Niké vzala do party, tak i když jsem o generaci starší, byl jsem dost nervózní. Ukázalo se však, že je to naprosto super parta, která bere vše s nadhledem. Já se občas pouze snažím předat pár rad, jak postupovat, co dělat, ať se ten či onen nebo celá kapela posune kupředu. A co jsem se naučil já? Naučil jsem se muziku vnímat zase trošku jinak.

Jakou radu bys dal svému dvacetiletému já v souvislosti s muzikou?

Makej, makej, makej… budeš možná dělat to, co tě baví.

Co se o tobě neví, ale chtěl bys, aby se vědělo?

Ti, co mě znají, asi vědí vše, a pro ty, kteří o mě v životě neslyšeli, bude nové úplně všechno. (smích) Tak třeba… výborně peču. (smích)

Muzika tě nepochybně doprovází také doma, protože tvá žena spoluprovozuje v Ostravě v lokalitě Stodolní ulice hudební klub. Co o něm lze prozradit?

Jedná se o multižánrové centrum Sky, kde se pořádají koncerty, divadelní představení, stand-upy, diskuse a současně slouží jako prostor pro večírky a oslavy. Klub není otevřen permanentně, tudíž možnost navštívit jej je možné pouze na některé z připravovaných akcí. Jedná se o velmi netradiční a stylový prostor, který stojí za návštěvu.

Máš ještě nějaký nesplněný hudební sen? Třeba účinkování v nějaké kapele jako baskytaristy, protože i na tento nástroj hraješ…

Těch snů mám asi víc. Světové turné se Sajlenty, zazpívat si s velkým hudebním tělesem, zahrát si s Niké po klubech ve Spojených státech (smích)… S tou basou bych to moc nedramatizoval. Občas si na to brnknu, ale žádný extra hráč nejsem.

Petr Bidzinski | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.