Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Každý alespoň jedinkrát v životě najde útěchu v poezii, věří oceněná básnířka Lenka Kuhar Daňhelová

Každý alespoň jedinkrát v životě najde útěchu v poezii, věří oceněná básnířka Lenka Kuhar Daňhelová

11.10.2021 Obraz & Slovo

Lenka Kuhar Daňhelová (1973) je letošní laureátkou Ceny Jantar v kategorii literatura. Oceněna byla za básnickou sbírku Jaká nesmrtelnost?, kterou vydalo ostravské nakladatelství Protimluv. Otázky v následujícím rozhovoru pro kulturní deník Ostravan.cz vycházejí z působivé básně, která je součástí oceněné knihy.

Zvětšit obrázek

Lenka Kuhar Daňhelová při přebírání Ceny Jantar.
Foto: Petr Hlubek

O sedmé ráno
jsou dveře kostela i sexshopu
dokořán rozzívané.
Větrá se tíseň.
Kostelník v kýblu vynese
spadanou omítku.
Prodavač zamete
a pak za sebou zamkne.
Žiješ v mých slovech. Žiješ jimi.

*

„O sedmé ráno.“ Co zpravidla dělá básnířka v sedm ráno? Je to čas, do kterého se vejde alespoň kapka poezie? Napsala jste někdy v sedm ráno báseň?

I básníci pracují, o sedmé ráno čekám na autobus do práce. Pokud literární teoretikové uznají, že je tento text básní, můžeme říct, že básníci při čekání na autobus do práce občas nějakou báseň napíší.

„Jsou dveře kostela i sexshopu.“ Téhle rovnoprávnosti si ve vaší poezii cením. Kostel není nijak nadřazen sexshopu a sexshop kostelu, obě „instituce“ nějak patří do všední reality. A samozřejmě do básní. Narážíte s podobnými texty i na nepochopení či netoleranci?

Oba stánky stojí docela blízko u sebe, každý na jedné straně ulice. A v obou se zrovna v tu chvíli něco odehrávalo. Já to pouze propojila s tím, co se v tu chvíli odehrávalo ve mně.

„Dokořán rozzívané.“ Z určitého pohledu je ale kostel i sexshop také pěkná nuda. Všechno se omrzí a zaujmout někoho poezií je malý zázrak. Vaše sbírka s názvem Jaká nesmrtelnost? byla letos oceněna Cenou Jantar v literární kategorii, co pro vás ta cena znamená?

Ačkoli mi chybí soupeřivost a soutěžit o to, kdo napíše lepší báseň, mi vždycky připadlo přinejmenším zvláštní, svůj vztah k soutěžím jsem postupem času proměnila. Pokud jakákoli cena nebo nominace na ni pomůže čtenáři objevit pro sebe do té doby neznámého autora, má to smysl. Přiznám, že až Nobelova cena mi odkryla vesmír v poezii Louise Glückové – do té doby jsem ji vůbec neznala!

„Větrá se tíseň.“ Možná to doma v Berouně (Poznámka: Lenka Daňhelová se v roce 2005 odstěhovala z Ostravy do středních Čech) tak necítíte, ale vztahy mezi literáty v moravskoslezské metropoli se v posledních dvou letech trochu pochroumaly, chtělo by to asi „vyvětrat“. Dost možná, že tu „tíseň“ přinesl covid, který znemožnil běžná kavárenská a hospodská setkávání, a pak se leccos nedořešeného vyhrotilo natolik, že se teď těžko hledá smír. Jak vlastně vnímáte ostravský literární život s odstupem té čtyř set kilometrové vzdálenosti?

Tíseň v básni je čistě osobní věc. Zmíněním sex shopu a kostela nabývá univerzálnější povahy, řekněme, že odkazuje na možné jiné osobní tísně. Ostravský literární život zní dost abstraktně. Mám v Ostravě přátele z literárního i neliterárního světa – a pokaždé, když se znovu setkáme, můžeme navázat v přerušeném rozhovoru. Nevstupují mezi nás konflikty ani napětí. A pokud existují mezi jinými lidmi, nejsou mé a nevstupuji do nich. Snažím se nepodléhat dojmu, že znám na všechno řešení. Neznám.

„Kostelník v kýblu vynese.“ Na Ostravsku pořád působí i dost takovýchto „kostelníků“, tedy lidí ochotných pomáhat dobrým věcem prakticky zadarmo. Literární Cena Jantar byla letos poprvé oceněna i finančně (10 tisíc korun), což je asi i důsledek stesků literátů z minulých ročníků, kteří měli dojem, že literatura je dnes považována za „popelku“. Jak má podle vás být honorována poezie, pokud vůbec? Jak vysoký by měl být třeba honorář za sbírku, kterou napíše laureátka Ceny Jantar? Omluva, trochu provokuji, ale o honorářích v literárním provozu se teď často hovoří, třeba také v souvislosti s výborem ženské poezie Milá Mácho.

Každé autorské dílo by mělo být honorováno, výše honoráře je podle mě věcí autora a nakladatele. Ale pokud zmiňujete antologii Milá Mácho, tam se nás část autorek ohradila především proto, že nakladatel s částí básnířek neřešil dokonce ani jejich souhlas s publikováním. Řada z nás se o existenci knihy a svém zastoupení v ní dozvěděla až ve chvíli, kdy vyšla. Některé básnířky se samozřejmě naprosto právem domáhaly také honoráře. Tohle jsou věci, které nakladatel před publikováním díla nesmí pominout.

„Spadanou omítku.“ Někdo považuje poezii za naprostou zbytnost, za nějaké smetí na chodníku. Jiný bez ní nemůže žít. Často myslím na Jarmuschův skvělý film Paterson, to je myslím nejlepší pocta poezii, jaká kdy vznikla ve filmu. Řidič autobusu píše verše o přestávkách na konečné stanici, a ten zápisník s verši nakonec rozkousá pes. Žádná touha po literární slávě a naprostá oddanost poezii. Jak má vlastně básník fungovat ve veřejném prostoru?

Věřím, že každý člověk alespoň jedinkrát v životě najde útěchu v poezii. Pokud z toho pro sebe něco vyvodí a začne hledat systematičtěji, může se dočkat krásných objevů a obohatit svůj život. Pokud jde o fungování básníka ve veřejném prostoru, myslím si, že i básník je člověk a každý člověk by měl žít tak, aby se mohl podívat sám sobě do očí. Myslím, že to nikomu nijak schopnost tvořit neodebírá.

„Prodavač zamete.“ Zametáte ve svých rukopisech? To znamená, že se vám třeba vaše starší sbírky nelíbí a chtěla byste je přepsat?

Jako celek ne, spíše s odstupem času vidím, že dodatečně zařazená báseň na přání redaktora tam opravdu nemusela být. Občas mě ruší přílišná doslovnost a spílám si, že jsem měla více škrtat. Ve chvíli, kdy sbírka vychází, už jsem často někde jinde – takže nepřepisuji staré, ale píšu nové básně. A snažím se hned na začátku rozpoznat, zda mají přesah, který bych si přála. Pokud ne, vůbec je pak nepřepíšu do počítače a nemusím nad nimi pak dumat. Většinou mi tahle selekce funguje a při sestavování sbírky pak díky tomu sama se sebou nesmlouvám, zdali je tam zařadit. Takže – uklízím průběžně.

„A pak za sebou zamkne.“ Na Ostravsku už jste za sebou nějakým způsobem zamkla. Nestýská se vám po kraji a jeho typické „bezručovské poetice“, protože duch starého Magdona pořád chodí ostravskými ulicemi? Ale je pravda, že mnozí zdejší mladší autoři už toho Magdona moc nepotřebují.

Na Ostravsku jsem za sebou nezamkla. Pouze jsem se fyzicky přemístila do jiného kraje, jinak jsem ale s Ostravou a vůbec celým krajem velmi propojená, a to se nedá nijak vymazat. Ráda sem přijíždím znovu, a protože se to stává docela často, stýskat se mi často ani nestihne. A pokud jde o stesk po tom, co bylo a už se nemůže vrátit, i přes tu propast času si nenamlouvám, že všechno bylo jen růžové. Změnila se spousta věcí, včetně mě, ráda na minulé vzpomínám, a ještě raději žiju teď svou přítomnost.

„Žiješ v mých slovech. Žiješ jimi.“ To by byla skvělá pocta čtenáři poezie, kdyby mu tato slova byla určena. Co víc si básník může přát. Co myslíte, máte i takto oddané čtenáře?

I nejbližší milý může být čtenářem. Spekulovat dál se neodvážím.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.