Režisérka Kateřina Dušková před premiérou Komárů: Dlouho jsem neměla na stole tak skvěle napsanou hru

Jak k vaší režii v Komorní scéně Aréna došlo? Občas si divadla najdou titul a hledají režiséra, jindy zase hledají režiséra a stojí o něho, takže ho poprosí, ať si najde titul a jediným omezením je dramaturgie sezóny. Jak to bylo u vás?

Zavolal mi Ivan Krejčí, umělecký šéf Arény, s nabídkou spolupráce a současně poslal text Komárů s tím, že pokud by se mi nelíbil, budeme společně hledat něco jiného.

Takže třetí varianta. Znala jste hru Lucy Kirkwoodové Komáři nebo Moskyti, jak se název také překládá?

Znala jsem rozhlasovou úpravu v režii Tomáše Zielinského, což je v podstatě šedesátiminutový sestřih téměř tříhodinové hry.

Co se vám na hře líbilo?

Brilantně napsané situace. Dlouho jsem neměla na stole tak skvěle napsanou hru. Parádní dialogy a úžasné herecké příležitosti pro všechny zúčastněné herce. Každá postava je protagonistou – hrdinou svého vlastního příběhu.

Pracovala jste svého času pro Gender Studies, sama o sobě hovoříte jako o feministce. Ve hře jde o situace mezi matkou a jejími dvěma dcerami. To jsou tři hlavní postavy. Když jsem si ale přečetl, o čem hra hlavně je, bylo zřejmé, že hlavním tématem není ženský úděl v přetechnizovaném světě. Jak vy to vidíte?

Na pozadí velkého objevu lidstva – hadronového urychlovače částic se odehrává silný příběh tří žen. Jde o komorní drama. A ústřední myšlenkou je autorčino přesvědčení, že v životě je lepší věci tvořit, než ničit. Malé věci se zdají být velkými a ty hlavní problémy jsou přehlíženy. Jako na sebe v urychlovači narážejí částice, střetávají se v Kirkwoodové hře vyhraněné a těžko slučitelné osobnosti.

V textu je řeč o vrcholné vědě, o Nobelových cenách, na jevišti ale vidíme stárnoucí vědkyni, jednu její dceru, která má blízko k vědeckému světu, a druhou, která je úplně jiná. Co je hlavním tématem hry?

Myslím, že je to střet rozumu, vědění a víry. Jsme v dnešní přetechnizované době, kdy vědecký pokrok překročil hranice pochopitelného, ještě schopni návratu k elementárním lidským hodnotám?

Vypadá to při přečtení hry tak, že na pozadí velkého hledání lidstva se před očima diváků odvíjí rodinná situace, ve které matka a její dvě dcery hledají jak cestu k sobě samým, tak cestu ke komunikaci mezi sebou. Je to tak?

Ano, přesně tak.

Takže máme tady před sebou problémy dnešního světa a problémy současné rodiny. Jaké jsou vaše hlavní obavy, když se podíváme na svět a na rodinu?

Prožíváme krizi rodiny. Věnujeme se práci, kariéře a naše děti se ztrácejí, vyrůstají vedle nás a my je prakticky neznáme. A svět? Věřím, že pokud tuto planetu jako lidstvo zlikvidujeme, o což se vehementně snažíme, věřím, že se z toho brzy otřepe a my dostaneme druhou šanci.

Známá věta o tom, že na prvním místě je člověk, v minulosti tak zneužívaná, až nás to nutilo k poodstoupení od individuality… Myslíte si, že snaha o vyřešení rodinných vztahových problémů, příkladně jejich vyřešení a nalezení skutečného domova v rodině by mohlo pomoci vyřešit i velké problémy lidstva?

Pokud chceme měnit svět, musíme přece začít se změnou u sebe, ve svých mikrosvětech. Jde o mávnutí motýlích křídel.

Nevěřím tomu, že divadlo může spasit svět. Domnívám se, že divadlo může klást otázky, ale těžko na ně může dávat odpovědi. Může nabízet příklady. Co nabídne divákům představení vaší inscenace?

Tato hra klade otázky. Nedáváme odpovědi. Nabízíme naději. O tom jsem přesvědčená. I v situaci, kdy máme pocit, že už dál nemůžeme dýchat a zdá se nám, že náš život skončil nebo musí skončit, je vždycky nějaká možnost jít dál. A tuto naději Kirkwoodové hra obsahuje. Žádný konec nemusí znamenat úplný konec.

Otázka k souboru, se kterým teď pracujete. Setkal jsem se tady s režiséry, kteří dostali nabídku k režírování v Komorní scéně Aréna, a než řekli ano, přijeli se na soubor v nějakém představení nebo i ve více představeních podívat, seznámit se s herci. Chtěli znát herecký potenciál. Jak je to ve vašem případě? Setkala jste se s Komorní scénou Aréna na nějakých festivalech, nebo jste se byla zde v Ostravě na něco podívat?

Znala jsem inscenace Komorní scény Aréna už dřív. Teď jsem doma v Liberci v Divadle F. X. Šaldy, to je samozřejmě moje divadelní rodina, a budu o něm říkat, že liberecká činohra je nejlepší. Ale práce v Komorní scéně Aréna je jakousi metou. Bylo mým velkým přáním setkat se s tímhle souborem a mám z toho setkání moc dobrý pocit.

Teď by měl náš rozhovor skončit, většího holdu už se Komorní scéna Aréna dočkat nemůže. Plejáda vašich režijních opusů v nejrůznějších divadlech zasluhuje velkou úctu. Nejsou mezi nimi lehké, nenáročné komedie s cílem, aby se hlavně divák bavil. Výběr vašich her, které režírujete, sám vypovídá o vás jako o člověku, který vidí problémy člověka i lidstva a chce o nich mluvit prostřednictvím divadla. Vy máte repertoár par excellence.

Děkuju.

Takže jsem viděl situaci opačně: Je to čest pro Komorní scénu Aréna, že tady paní Kateřina Dušková přijala nabídku k režii. Vy říkáte, že je to čest pro vás. Mě to těší.

Zajímá mě především herecké divadlo. V tomto směru jsem tady byla velmi šťastná. Prožila jsem dva měsíce naplněné krásnou smysluplnou spoluprací s herci, kteří jsou si vědomi toho, co dělají.

V Komorní scéně Aréna sedí diváci v hledišti a mají herce na dosah ruky. Jsou divadla, která mají obrovské hlediště a mezi první řadou diváků a hracím prostorem je ještě orchestřiště. Takový prostor klade na režiséra i na herce úplně jiné nároky, než když režíruje v komorním prostředí. Je pro vás příprava na režii vyžadující velké herecké gesto ve velkém prostoru náročnější než příprava na režii v komorním divadle?

Ne. Pro mě byla příprava na režii hry Lucy Kirkwoodové v Komorní scéně Aréna nejnáročnější, jakou jsem kdy zažila.

Těším se na premiéru. Zlomte vaz!