Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo ProtimluvFest je snaha udělat radostnou slavnost slova, říká šéf literárního festivalu Jiří Macháček

ProtimluvFest je snaha udělat radostnou slavnost slova, říká šéf literárního festivalu Jiří Macháček

18.10.2021 Obraz & Slovo

Patnáctý ročník ProtimluvFestu je orámován citací z dopisu velekněze polského modernismu dvacátého století. „O sobě nemám, co bych psal. Chtěl bych trochu klidu, změnu prostředí, jinou společnost,“ napsal v jednom listu Bruno Schulz. „Jako redaktoři Protimluvu taky usilujeme po změně prostředí a těším se na to, že po tři dny budeme v Ostravě potkávat jinou společnost,“ říká šéf literárního festivalu Jiří Macháček v obsáhlém rozhovoru pro kulturní deník Ostravan.cz. K té „jiné společnosti“ patří třeba Markéta Pilátová, Radek Fridrich, Balla, Jaromír Typlt, Jan Delong, Mátyás Sirokai. Maja Vidmar, Zofia Bałdyga, Alberto Manzano a mnozí další literáti mířící do Ostravy. Festival se uskuteční v Domě umění v Ostravě a v Divadle 12, začíná ve středu 20. října a pokračuje až do soboty.

Zvětšit obrázek

Organizátor ProtimluvFestu Jiří Macháček.
Foto: Martin Popelář

„Má smysl tak usilovně psát / když to nikdo nečte,“ ptá se v jedné své básni Vladimír Mikeš. Napsal ji v jednadevadesáti letech a teď se stala součástí obsáhlé sbírky Odkud to přichází?, kterou jste právě vydal v Protimluvu. Mikeš je významný překladatel, jenž nedávno zazářil třeba s velmi povedeným překladem Dantovy Božské komedie (Academia 2009). Letos má čtyřiadevadesát let, jak vlastně přijal zrovna vydanou sbírku? V duchu svého verše? Předem se omlouvám, že nic nevím o jeho momentálním zdravotním stavu, roky jsou roky…

Vladimír Mikeš sbírku přivítal radostně, měl kolem sebe dva nejpovolanější redaktory – Jonáše Hájka a hlavně Antonína Petruželku, kteří se museli potýkat s víc než tisícovkou textů napsaných během tří let, z nichž oba dva udělali náš „malý“ třísetstránkový výbor, který čítá na 152 básní. Vladimír Mikeš už nemá zdraví nejpevnější, ale jestli neustále chodí po ránu bosky v trávě jako jeho učitel řečtiny na klasickém gymnáziu, prý to pomáhá udržovat dobrou paměť, tak věřím, že se dožije aspoň stovky! Jestli knihu přijal v duchu citovaného verše, nevím, ale zrovna tato báseň je jedna z těch zásadních, odkazujících i k titulu celého výboru, v níž se autor táže po smyslu naší řeči, odkud přichází, kde píše, že řeč je „už minulá v každé přítomnosti, přímo před vlastníma očima“. Myslím na to, že i ta naše „řeč rozhovoru“ je v této chvíli už minulostí či odněkud z minulosti vystupuje…

„Má smysl tak usilovně psát / když to nikdo nečte.“ Není to dnes spíše tak, že se literatura víc poslouchá, než by se četla? Ostrava přece „zvládá“ i několik autorských čtení týdně, máme tu nejméně tři literární festivaly (MAČ, Inverzi, ProtimluvFest) a o diváky na většině festivalových akcích není nouze. Do toho odevšad slyšíme literární podcasty, audioknihy, záznamy čtení na YouTube, literatura je třeba i hlavní součástí vysílání Rádia Les. Neškodí tohle všechno nakonec samotné literatuře, tedy koncentrovanému čtení doma v křesle?

Souhlasím s tím, že doba nepřeje soustředěnému čtení, že koncentrované čtení doma nic nenahradí, ani sebepodnětnější setkání s autorem knihy… Ale ProtimluvFest je snaha udělat jakousi veselou a radostnou slavnost slova, i když dnešek zrovna k veselí moc nevybízí. Přehlídku pořádáme patnáctým rokem a jejím mottem odkazujícím ke smyslu akce je taky citát z dopisu Bruna Schulze, geniálního polského prozaika a malíře zavražděného nesmyslně během druhé světové války v Drohobyči, adresovaného přítelkyni Romaně Halpern: „O sobě nemám, co bych psal. Chtěl bych trochu klidu, změnu prostředí, jinou společnost, např. Tvou. Toužím po tichu, přírodě, citlivých duších, před kterými není nutné se uzavírat a nic tlumočit.“ Zkrátka jako redaktoři Protimluvu usilujeme taky po změně prostředí a těším se na to, že po tři dny budeme v Ostravě samotné potkávat takové lidi, jako jsou třeba spisovatel Balla ze Slovenska, překladatel z maďarštiny Robert Svoboda, jehož dědeček žil v předválečné Ostravě a učil klasické jazyky na hlučínském gymnáziu, spisovatelku a hispanistku Markétu Pilátovou či překladatele Jirku Měsíce spolu se španělským básníkem Albertem Manzanem a řadu dalších.

„Má smysl tak usilovně psát / když to nikdo nečte.“ Přemítám nad tím, že 300 stran Mikešovy sbírky si asi přečte málokdo, ale když někdo jeho jednu báseň vytáhne třeba do facebookové skupiny Poezie pro každý den, může tam mít velký ohlas. A také posbírat spoustu lajků. Zároveň mám pocit, že se někteří básníci soustředí jen na ten úspěch na sociálních sítích, dokonce jsem to zažil i mezi padesátníky, že se chlubí počtem lajků u zveřejněného textu. Jak vnímáte tento trend?

Tento trend je osobní cesta každého z nás. Ale zároveň je to cesta, kterou si poezie taky hledá svého čtenáře. Osobně mě moc nezajímá, protože mě z toho bolí oči a raději koukám do přírody než do monitoru počítače nebo telefonu.

„Má smysl tak usilovně psát / když to nikdo nečte.“ Na letošní ProtimluvFest přijede řada autorů, jejichž díla se dost možná pořad čtou, jiní jsou ale spíš hvězdami zmiňovaných sociálních sítí. Zohledňujete při dramaturgii festivalu i tyto rozdílné „čtenářské zkušenosti“?

Na dramaturgii přehlídky se podílí třeba taky mladší redaktor Protimluvu a básník Petr Ligocký, to je otázka spíš na něho. Připravuje například pořad Protimluvná trachta, kam letos zve mladé autory z Ostravy a Třince jako jsou Roman Polách, Monika Kubicová, Jan Nemček a Jan Delong. Ale pokud jde o mne, tak tuto tendenci opomíjím a nechávám ji radši na bedrech jiných ostravských literárních festivalů, které mají generačně k této věci mnohem blíž a umí s tím na rozdíl od nás dobře pracovat.

„Má smysl tak usilovně psát / když to nikdo nečte,“ přemítá Vladimír Mikeš. Pozvání na festival dostal již vámi zmíněný slovenský spisovatel Balla (20. říjen), který posbíral řadu cen i v evropském kontextu a určitě se pořád čte, anebo alespoň četl. Sám jste se v nějakém rozhovoru zmínil, že vás hodně zaujala jeho novela V mene otca.

Oceňuji počin Kolomana Kertésze Bagali, který ve spolupráci s Větrnými mlýny vydává „svoje“ slovenské autory v českém překladu u nás. Klobouk dolů před touto odvahou, mimochodem, Káli chtěl na festival přijet, ale nakonec kvůli karanténě, v níž se ocitl, nepřijede. Ballovo Ve jménu otce je pro mě, pokud jde o literární zpracování, jiný pohled na vztah syna a táty, než jak jsme zvyklí třeba z Balabánovy prózy Zeptej se táty, i když zrovna časově do stejného období vzniku, jak na to upozornil literární kritik Lubomír Machala, taky patří.

„Má smysl tak usilovně psát / když to nikdo nečte.“ U soukromých dopisů je to jinak, tam většinou chceme, aby je četl jen adresát. Jak už jste říkal, ProtimluvFest poskytuje i ochutnávku z výboru korespondence velekněze polského modernismu Bruno Schulze (20. října) a knihu brzy vydá Protimluv. Schulzovo zásadní dílo Skořicové krámy ctím jako jeden z vrcholů světové literatury a neodolám a přečtu si i jeho dopisy. Zároveň mám pochybnosti, že by si autor přál jejich zveřejnění. Zhusta se dnes stává, že dopisy spisovatelů jsou populárnější než jejich dílo, a to už jsme opět u Mikeše. Co si obecně myslíte o vydávání korespondence? Naštěstí je to uzavřené téma, e-mailové dopisy se moc nevydávají.

Citlivě uspořádané a edičně tak geniálně připravené a opoznámkované dopisy, jako jsou u Knihy dopisů Bruna Schulze, vítám. Soubor dopisů připravil k vydání básník Jerzy Ficowski, znalec jidiš a romštiny, překladatel z několika dalších světových jazyků, zkrátka pozoruhodná osobnost, která zasvětila dopisům Bruna Schulze celý život. V jedné poznámce píše o ztracených Brunových dopisech určených spisovatelce Deborah Vogel, která je v plechové krabici zakopala v ghettu v Lodži a které pak marně po letech hledali v zemi. Knihu pro Protimluv přeložila Hanele Palková, jedna z největších znalkyň Schulzova díla u nás, a redaktorem byl Jan Jeništa. Oba odvedli obrovský kus práce stejně jako naše redaktorka Markéta Kročilová, která si vzala na starost korektury, český poznámkový aparát spojený s rozsáhlým jmenným rejstříkem. V neposlední řadě musím pochválit i grafičku Helenu Hankeovou, vedle Mikešovy knihy, mimochodem stého titulu Protimluvu, jde o velmi náročný a zásadní ediční počin našeho nakladatelství v letošním roce.

„Má smysl tak usilovně psát / když to nikdo nečte.“ Zofia Bałdyga a Małgorzata Lebda (21. října), to jsou v Ostravě spíš neznámá jména současných polských básnířek. Jak jsou čteny ve své vlasti a proč jste je pozval do Ostravy?

Zofia Bałdyga žije v Praze a známe se už docela dlouho. V letošním roce publikovala své verše v Protimluvu, potkali jsme se na festivalu Stranou v Berouně, zaujala mě i její osobní zkušenost z ročního pobytu v Arménii, kdo z nás pobýval tak dlouho v této zemi? A Małgorzata Lebda na ProtimluvFestu už kdysi byla, ale pouze jako divák, těším se, že konečně vystoupí, překlady Bogdana Trojaka ze sbírky Sny uckermarkerů, které jsem letos četl v Hostu, jsou opravdu vynikající. Kdo jsou ti uckermarkerové? Na to bych se autorky rád zeptal.

„Má smysl tak usilovně psát / když to nikdo nečte.“ S básnířkou Lenkou Kuhar Daňhelovou jsme před několika dny přinesli rozhovor na tomto webu. Na ProtimluvFestu uvede slovinskou básnířku Maju Vidmar. Říká se, že „každý druhý“ Slovinec je básník, jak se v této zemi čtou knihy ve virtuální éře? A pochopitelně představte i Maju Vidmar.

Slovinsko je podstatně menší země než Česká republika, třeba Lublaň je velká jako Ostrava a má kolem 290 tisíc obyvatel. Dosáhne ale i Ostrava někdy na to, aby měla pořádnou vědeckou knihovnu? Aspoň takovou, jakou jsem viděl v Lublani? Každopádně s Lenkou Kuhar Daňhelovou přijede do Ostravy významný novinář a překladatel z češtiny do slovinštiny Peter Kuhar, kterého se budete moci zeptat, jestli i Slovinci čtou knihy ve virtuální éře. Básníků mají opravdu hodně, ale co je důležité, mají skvělé autory, k nimž patří zrovna evropsky uznávaná básnířka Maja Vidmar, autorka devíti knih, třeba sbírky Jak se zamiluješ, kde najdete tyto pozoruhodné verše: „Jak se zamiluješ/ do člověka?// Díváš se na něj a díváš,/ pozoruješ ho skrze léta/ a skrze dny, dnem i/ nocí, skrze narození/ a skrze mrtvé (…)“

„Má smysl tak usilovně psát / když to nikdo nečte.“ Na programu je i „vídeňský expresní vlak poezie“ (22. října), který šíří českou literaturu v Rakousku. Kdybych se na to díval „očima Mikeše“, čte vůbec někdo ve Vídni ty knihy z nakladatelství Kétos? Zároveň strůjcům projektu Ondřeji Cikánovi a Anatolu Vitouchovi vyjadřuji hlubokou poklonu. Češi do Vídně prostě patří, díky za ty knihy.

Na to se je třeba zeptat rovnou Ondřeje Cikána, Vídeňáka narozeného v Praze, jestli čte někdo ve Vídni knihy z nakladatelství Kétos. Třeba záběr Ondřeje Cikána je velmi, velmi úctyhodný, včetně jeho „Kommentáře ke Krvavému románu Josefa Váchala“. A zajímavý je i jeho přístup k poezii. Jako znalec klasické řečtiny si troufá psát v časomíře, v katalogu k festivalu, který bude k dostání na přehlídce, máme například česky psanou báseň Časoměrné trencle, jakýsi novodobý příspěvek k debatě o prozódii: (…) „Neboť jsi mě před barákem,/ Když úplněk jasně zářil,/ Před týdny ku sobě tiskla,/ Spálivši mi trencle ohněm.“

„Má smysl tak usilovně psát / když to nikdo nečte.“ Z Vídně je kousek do Budapešti. Kdo je to Mátyás Sirokai (22. října)? A proč jste letos tak mezinárodní, české literární háje stagnují?

Mátyás Sirokai je básník, ale mimo jiné i hudebník známý už taky v Ostravě, protože tady vystoupil na hudebním festivalu Ostravské dny. Doma vydal několik básnických knih a loni jsme mu v překladu Roberta Svobody publikovali verše v revue Protimluv. Hrál třeba taky na Pražském jaru a od roku 2009 se přátelí s českým básníkem Jaromírem Typltem. Měl s ním vystoupit loni na přehlídce, která byla věnována tanci, ale kvůli covidu jsme akci přesunuli, a tak doufám, že se to letos celé konečně podaří uskutečnit. Spolu s oběma básníky vystoupí taky tanečník Lukáš Karásek známý ze spolupráce se souborem Teatr novogo fronta, půjde o performanci, spojující autorské čtení, výrazový tanec a hudbu v podobě rytmiky Sirokaiových perkusí. Moc se na tento večer těším!

A české literární háje samozřejmě nestagnují, na ProtimluvFestu dostaly největší prostor. Ve středu vystoupí už zmínění mladí autoři v Protimluvné trachtě, ve čtvrtek třeba Markéta Pilátová se svou jesenickou prózou Senzibil a v pátek kromě Jaromíra Typlta budou číst Radek Fridrich a Jan Sojka, velmi důležité básnické hlasy ze severu a západu Čech. Radek Fridrich bude číst z knihy Kevker a Jan Sojka otevře téma otcovského vztahu k dětem v básních ze sbírky Sesuv noci.

„Má smysl tak usilovně psát / když to nikdo nečte.“ Za sebe říkám, že to smysl má. A jak to vidíte vy?

Vidím to stejně, i když člověk propadá zoufalství, beznaději a nezadržitelnému konci. Proto je možná dobré se ptát, odkud ta řeč, slovo, báseň (?) přichází… Snad se k tomu v debatách během ProtimluvFestu také dostaneme.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.