Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Řada lidí má ze současného umění obavy, říká kurátor Výstavní síně Sokolská 26 Milan Weber

Řada lidí má ze současného umění obavy, říká kurátor Výstavní síně Sokolská 26 Milan Weber

28.10.2021 08:26 Obraz & Slovo

„Často se mi stává, když někoho osobně zvu na výstavu současného umění, že většinou přislíbí návštěvu, ale stejně na ni nepřijde. Mám dojem, že se obává, že by se mohl ztrapnit,  že by nevěděl, jak má reagovat, co má na vystavená díla říci." To mimo jiné říká v rozhovoru pro Ostravan.cz Milan Weber (*1943), původně hutní inženýr, který zasvětil celý svůj život vystavování a sbírání výtvarného umění. Jeho aktivity spojené s propagací současného umění ve Výstavní síni Sokolská 26, založené v roce 1993, byly pro Ostravu iniciační. Díky jeho kurátorské práci jsme se v minulých téměř třiceti letech mohli potkávat jak s rehabilitací autorů, kteří v totalitě nemohli vystavovat, tak i s umělci mladší generace. Seznam vystavených osobností z brzkého porevolučního období ukazuje na jeho dobrý čich, zrak i hmat. 

Zvětšit obrázek

Kurátor Výstavní síně Sokolská 26 v Ostravě Milan Weber.
Foto: Dalibor Andrýsek

Vystudoval jste Vysokou školu báňskou, co vás přivedlo k zájmu o výtvarné umění?

Již jako studenta mne zaujala vizuální kultura, tenkrát však ve formě filmového umění, kdy jsem v roce 1963 spoluzakládal ostravský filmový klub v tehdy téměř novém Domě kultury města Ostravy. Koncem šedesátých let jsem ještě stačil navštívit několik výstav současného umění, což se následně ukázalo být podstatným přímým kontaktem a impulsem, který mne zasáhl. Přechod od filmu k výtvarnu byl zapříčiněn jednak rodinnými důvody (s malým dítětem lze zajít na výstavu, ale na promítání filmu těžko), ale hlavně změněnou společenskou situací po roce 1968. Nezůstalo totiž jen u návštěv výstav, ale postupně jsem se začal obklopovat i v soukromí současnými výtvarnými díly, které mne oslovovaly a vytvářet si tak svůj vlastní víceméně uzavřený vnitřní svět. Byl to sice únik před deprimující normalizační dobou, avšak vzrušující a smysluplný.

Pro kariéru kurátora, galeristy jste se rozhodl dobrovolně? Co vás do této sféry táhlo? A neměl jste po revoluci chuť věnovat se studiu dějin umění?

Pochopitelně dobrovolně. Výtvarné umění mne zajímalo od zmíněného konce 60. let, což se postupným utvářením sbírky ještě výrazně zintenzivnilo. Studovat dějiny umění jsem se pokoušel ne po revoluci, ale už počátkem 70. let. Kontaktoval jsem tehdy kunsthistoriky a univerzitní pedagogy Iva Krska a Zdeňka Kudělku z brněnské univerzity (také Václava Zygmunda působícího tenkrát ještě na olomoucké univerzitě), ale prakticky to nešlo realizovat, neboť pro přijetí na dálkové studium kunsthistorie byla podmínkou praxe v oboru a doporučení zaměstnavatele z kulturní oblasti. Postupně jsem však zjistil, že studium dějin umění  v ideologicky poznamenané době by nebylo pro mne to „pravé ořechové“ a byl jsem vlastně rád, že se mohu samostudiem věnovat historii umění zejména 20. století, které mne prioritně interesovalo.

Výstavní síň Sokolská 26, jejíž založení jste inicioval na počátku 90. let, asi nebyla vaším prvním angažmá v rámci organizace výstav a kontaktů s uměním. Můžete nám přiblížit období normalizace, kde tyto vaše aktivity začaly? Potkával jste se s umělci v bytech nebo na chalupách?

Jedinou výstavní institucí v Ostravě, která se v době normalizace zabývala prezentováním umění, byla Galerie výtvarného umění. Její program byl však velmi konzervativní a opatrnický, časté byly i výstavy k politickým výročím. Jinak existovaly jen prodejní výstavní síně Českého fondu výtvarného umění „Dílo“, a ty byly pod ideologickým dohledem Svazu čs. výtvarných umělců a nestojí za připomínání. Z této atmosféry vyplynulo moje rozhodnutí pořádat v Ostravě alespoň občasné komorní výstavy. Nebylo jich od roku 1973 mnoho a konaly se převážně v klubu ostravského Divadla hudby (dnešní Stará aréna). Jednalo se o soubory grafik a kreseb, které jsem mohl převézt ve složce z pražských ateliérů. Z vystavených autorů připomínám Vladimíra Komárka, Jiřího Johna, Jiřího Balcara, Adrienu Šimotovou, Naděždu Plíškovou. Někdy se mi též připravovanou výstavu nepodařilo uskutečnit – třeba výstava kreseb Karla Nepraše nebyla povolena nebo Stanislav Kolíbal ji s patřičným zdůvodněním odmítl.

V době normalizace jste se rozhodl navázat kontakty s neoficiální výtvarnou scénou, nebylo to pro vás nebezpečné?

Nebezpečné to nebylo. Soukromě jste se mohl domluvit na návštěvě kohokoliv, včetně signatářů Prohlášení Charty 77. Což jsem také několikrát učinil, avšak vždy v souvislosti se zájmem o výtvarné umění. Jedině v případě Václava Havla, který měl doma sbírku autorů 60. let, jsem se nechal přemluvit, ať to raději z rodinných důvodů nečiním. Vím však třeba, že kolega Ivo Janoušek byl vyslýchán ve spojitosti s jednodenní výstavou v opuštěném domě v Ostravě (Nádražní 49, říjen 1974) nebo s vydáním Alba 76. Přímo postižen ale on, ani nikdo jiný nebyl. Mne osobně vyšetřování minulo zřejmě proto, že jsem nebyl zaměstnán v kulturní sféře, ale například ředitel Městského kulturního střediska v Ostravě byl předvolán „na kobereček“ přímo k ideologickému tajemníkovi Krajského výboru KSČ Ladislavu Brumkovi, a také moje aktivity neměly tak široký dosah jako u Iva Janouška, jenž kontaktoval a navštěvoval desítky autorů.

Vnímáte Ostravu jako výjimečný prostor, kde se rodí specifická kultura, nebo je to jen zbožné přání Ostravanů?  Existuje rozpoznatelný obsah pojmu „ostravská výtvarná scéna“?

Nikoliv, je to spíše zbožné přání. Platilo to snad jen v 90. letech, kdy se manželé Ševčíkovi pokoušeli zavést tento pojem v souvislosti s nástupem výrazných zdejších individualit – Daniela Balabána, Petra Lysáčka, Jiřího Surůvky či Petra Pastrňáka.

Z výstavy Esther Stocker. (Foto: Jaroslav Ožana)

Co byste rád ve městě, co se týká výtvarného provozu, změnil? Ostravská mapa galerií a projektů je poměrně kvalitní, a to i v širším kontextu České republiky, přesto, máte pocit nějakých rezerv?

Souhlasím. Možná by se jen mohla ostravská městská galerie PLATO v souvislosti s přesunem do nových prostor bývalých jatek rehabilitovat náplň termínu „estetická kontemplace“.

Vaše kurátorská a dramaturgická kariéra „na Sokolské“ je obdivuhodná. V devadesátých letech se zde objevovala jména umělců, kteří byli v této době teprve na začátku kariéry, později však potvrdili svůj potenciál a stali se vůdčími osobnosti českého porevolučního umění, vystavoval jste ale i místní etablované osobnosti, např. Jiřího Surůvku, Petra Lysáčka, Daniela Balabána… V roce 1995 se ale objevil Jan Ambrůz, o rok později Jaroslav Róna a v roce 1997 i Václav Stratil a Milan Knížák. Portfolio vámi vystavených osobností je opravdu veliké. Čím jste se při výběru tehdy řídil? Na Ostravu to muselo být tehdy velké sousto, ale v podstatě jste zprostředkovával městu zásadní potenciál. 

V podstatě jste si sám odpověděl. Vždy jsem se snažil prezentovat nadregionální program, to znamená uvádět na ostravskou kulturní scénu autentické a přesvědčivé výtvarné projevy bez ohledu na generační příslušnost a názorovou orientaci, které naplňují pojem současné české výtvarné umění. Zní to možná jako klišé, ale je to stále tak.

Jako kurátor jste zažil zrod postmoderny, pořád mi vrtá hlavou, jak mohl hutní inženýr z Ostravy nalézat uspokojení ve výtvarném projevu umělců počátku 90. let, v němž se mísily principy antiestetiky, práce s kýčem, vytěžování každodennosti a banality, brutální expresivita a humor. 

To nevím. Asi to souvisí s mým sběratelstvím. V  1. polovině 80. let jsem totiž dospěl k názoru, že získávání děl umělců ze 60. let je už jakousi archeologií – buď  již autoři díla neměli, nebo jich měli jen několik a nechtěli se jich vzdát, což jsem respektoval, anebo byli v emigraci, případně zemřeli. A v této situaci jsem se rozhodl obohatit sbírku současnějším projevem a vybral jsem si jednoho autora střední generace a jednoho z nejmladší. Ze střední generace to byli vlastně dva – Vladimír Škoda a Ivan Ouhel a z tehdy nejmladší Jiří David. No a časem se na scéně objevovali další a další, pochopitelně mladší než je Jirka David.

Když si rekapituluji dějiny porevoluční ostravské výtvarné scény, pořád mi tak nějak vychází, že Sokolská byla nejzásadnějším zprostředkovatelem kvality, a to nejen současného umění, ale kvalitně a systematicky rehabilitovala i starší významné umělce, kteří v totalitě nemohli vystavovat. Až o pět let později, od roku 1998 pak fungovala Jáma 10. Byly tady ještě i jiné instituce nebo prostory, kromě klubu Černý pavouk, kde probíhaly výstavy současného umění? 

V 90. letech fungovala v Ostravě kromě Jámy 10, která s menšími přestávkami působila od roku 1998 na různých místech (U tiskárny 4, Nádražní 91 a nyní Přívozská 22), také od roku 1996 Galerie 761 v bývalém malém obchodě v Přívoze (U tiskárny 4), kterou do roku 1999 vedl Stanislav Cigoš. V roce 2000 se přemístila do prostoru dnešní Galerie Dole (Nádražní 30). Klub Černý pavouk (roh Poděbradovy a Stodolní) byla hospoda s antikvariátem. Z mého pohledu se zde vystavená díla při slabém osvětlení a v rušném hospodském provozu moc vnímat nedala. Dále od roku 2000 je aktivní Galerie Magna (Bieblova 3) a již v roce 1990 zahájila činnost komerční galerie Výtvarné centrum Chagall (Repinova 16). Je však třeba ještě zmínit mezinárodní festival akčního umění Malamut, probíhající z iniciativy Petra Lysáčka a Jiřího Surůvky od roku 1994, a to nejen v klubech, ale hlavně na frekventovaných veřejných prostranstvích – na náměstích a v přilehlých ulicích centra města.

Se Zbyškem Sionem. (Foto: Ivo Wobořil)

Měl jste možnost vnímat transformační procesy v umění na přelomu století, tisíciletí a režimů. Jaký máte vztah k současnému umění nejmladší generace, sledujete ho nějak systematičtěji, nebo už ho necháváte v neotevřené skříňce? Zaregistroval jste nějaké konkrétní tendence?

Transformační procesy v umění pochopitelně vnímám a sleduji i mladou generaci, ale už ne nijak systematicky jako třeba ještě v 90. letech. Konkrétní tendence budu těžko rozebírat, ale snad objasní můj postoj zážitek z roku 2001, kdy Cenu Jindřicha Chalupeckého získal Tomáš Vaněk. Na výstavě k této události předvedl přes šablonu na zeď nastříkaná slova a slovní spojení, která měla asociovat určité představy. Nešlo o žádné artefakty v tradičním slova smyslu, a tehdy jsem si řekl, že takovéto tendence už sledovat nemusím. Ale aby nedošlo k mýlce spočívající v tom, že co se děje v umění po roce 2000, tak to příliš nevnímám. Vážím si třeba tvorby Anny Hulačové, Vladimíra Houdka, Alice Nikitinové, Evžena Šimery a mnohých dalších. A ve Výstavní síni Sokolská 26 jsem uspořádal výstavy např. Jakuba Špaňhela, Zbyňka Sedleckého, Lubomíra Typlta, Roberta Šalandy, Jakuba Hoška, Adama Štecha, Marty Kolářové a také Václava Buchtelíka, Martina Froulíka, Filipa Nádvorníka.

Dle mého názoru byla po konci normalizace společnost přístupná a lačná po umění, vzkvétala klubová kultura, vznikaly nové galerie, nejrůznější negalerijní prostory, projekty… Nyní se mi zdá, jakoby se tahle energie vyčerpala. Vernisáže výstav se stávají prostorem uzavřené subkultury, máte podobný pocit? Pokud ano, čím to podle vás je?

Mám stejný pocit. Na výstavy výtvarného umění nikdy nechodily davy návštěvníků. Když přijdu na výstavu mimo vernisáž, tak jsem tam téměř vždy sám. Co je toho příčinou, je otázkou spíš pro sociologa. Často se mi stává, když někoho osobně zvu na výstavu současného umění, že většinou přislíbí návštěvu, ale stejně na ni nepřijde. Mám dojem, že se obává, že by se mohl ztrapnit,  že by nevěděl, jak má reagovat, co má na vystavená díla říci. Zřejmě konfrontací s ještě ne všeobecně přijatými formami umění narušuji jeho ustálený a pohodlný status quo.

Myslíte, že by se současné umění mělo více politicky a společensky angažovat, nebo má stát spíše na okraji, pozorovat, komentovat, prožívat či předjímat? Má současné uměn í dostatečný komunikační potenciál?

Umění by se dle mého názoru nemělo přímo politicky angažovat. Umělci však prožívají svůj život v konkrétní společenské situaci jako každý z nás a reagují na ni velmi citlivě. Někdy dokonce dokážou předjímat to, co teprve nastane – i když nevědomky, necíleně. Koneckonců i konkrétní nebo geometrické umění může být reakcí na dobu, v níž vznikalo. A má současné umění dostatečný komunikační potenciál ? Kladete mi těžké otázky. Spíš ne, ale to nemělo nikdy.

Kromě kurátora jste známý jako sběratel, zpočátku jste se soustředil na informel. Sbíráte kontinuálně, nebo se to v určité životní etapě zastavilo?

Výtvarné umění sbírám již přes 50 let. Musím ale přiznat, že v 70. a 80. letech jsem sbírku budoval  cílevědoměji, programověji. Sbírání je vášeň, která vás naplňuje. Když jsem pár dnů mimo domov, tak už se těším zase nazpátek.

Z výstavy Kurta Gebauera na Sokolské 26. (Foto: Kurt Gebauer)

Výstavní síň Sokolská 26 bylo možné bez nadsázky považovat za komorní formu kunstahalle, která ve své době neměla na severní Moravě a ve Slezsku obdoby. Jak jste spokojen s projektem již opravdové kunsthalle, tedy s ostravským PLATO?

Konstatuji bohužel, že se současnou podobou městské galerie, zvané PLATO, moc spokojen nejsem. Ještě když působila v Dolních Vítkovicích v rekonstruovaném plynojemu, tak se v ní uskutečňovaly pozoruhodné výstavy. Ale od doby, kdy se galerie stala příspěvkovou organizací města a začala uskutečňovat svůj program v bývalém hobbymarketu Bauhaus, mne její činnost neuspokojuje.  Z kunsthalle je nyní spíše jakési komunitní centrum, které mnozí zájemci o výtvarné umění vůbec nenavštěvují. To je závažné zjištění! Tento stav je alespoň částečně dán nevhodným výstavním prostorem a tak doufám, že po přestěhování do nových prostor rekonstruovaných jatek v příštím roce se situace změní.

A jaký je výhled? Jakou výstavu na „Sokolské“ chystáte?

Od poloviny října do konce listopadu vystavuje v síni Sokolská 26 mladý a pozoruhodný autor, loňský absolvent Ateliéru kresby ostravské Fakulty umění, Filip Nádvorník. Doporučuji ke zhlédnutí. Následovat v prosinci a v lednu budou opět mladí umělci – sochař Ondřej Filípek s absolventem Ateliéru kresby AVU Janem Uličným. Tuto výstavu ale připravuje jiný kurátor – Jan Kudrna. V únoru a březnu příštího roku pak chystám výstavu ostravského rodáka žijícího v Rakousku Tomáše Haleše, která se měla uskutečnit už letos na jaře. Ze známých koronavirových důvodů se ale nemohla konat. Doufám tedy pevně, že nám opětovně epidemiologická situace nenaruší výstavní program.

Jaroslav Michna | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.