Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Kuk na Kukačku aneb O jednom mocném dojmu z instalace Roberta Bučka před Novou radnicí

Kuk na Kukačku aneb O jednom mocném dojmu z instalace Roberta Bučka před Novou radnicí

30.10.2021 Obraz & Slovo

Jak návštěvníci festivalu intervence, infiltrace a instalace Kukačka pojmou prohlídku expozice, to je na jejich svobodném rozhodnutí. Pořadatelé nikomu nic nenutí, jen na mapě Ostravy vyznačili místa, na kterých lze najít dvacet letošních „vajíček“, které porůznu ve městě nakladli tuzemští i zahraniční umělci. Téma letošní Kukačky zní: Toto není umění / This is Not Art. A jedním z nejsilnějších „exponátů“, které k tématu klade i největší množství otázek, je určitě instalace sochaře Roberta Bučka (1979) s názvem Výměna.

Zvětšit obrázek

Instalace Roberta Bučka před Novou radnicí v Ostravě.
Foto: Ivan Mottýl

Pro instalaci Roberta Bučka vybrali pořadatelé exponované místo před Magistrátem města Ostravy na Prokešově náměstí. Skvělá volba. Právě na doteku s „politickým pupkem“ třistatisícové metropole Moravskoslezského kraje dostává dílo až nečekané množství interpretací. A tvoří tak jednu z nejzajímavějších prací celé letošní Kukačky, navíc jde o silně angažované poselství. 

Instalace Roberta Bučka. (Foto: Ivan Mottýl

Návštěvník je uhranut od oné vteřiny, kdy jeho zrak zmerčí, že před Novou radnicí vyrostla hranice z dřevěných železničních pražců. Kdo bude upálen? I takovou otázku v tu chvíli mohou vygenerovat mozkové hemisféry. Mozek prostě nejde korektně regulovat, tak zkrátka padají i jména mužů postavených na hranici. Bude to primátor Tomáš Macura? Anebo spíš Zdeněk Bakala či František Štorek? Sorry, pánové! Akce prostě vyvolává reakci.

Sochař Štorek zesnul již v roce 1999, ale na Prokešově náměstí zanechal „obludnost“, na kterou Robert Buček reaguje dost tvrdě. Upálit Ikara! Těžko přitom odhadnout, zda žár hranice z pražců, byť pořádně nasátých dehtem, dokáže roztavit bronzovou sochu. Štorkovu plastiku Ikara ale přitom můžeme vnímat i jako sarkastický políček, kterým sochař nastavil zrcadlo ostravskému establishmentu. Jeho chlapák s mohutným přirozením je možná záměrně lascivní, aby se Štorek vysmál „podnikatelskému baroku“ devadesátek. V každém případě je to výmluvné svědectví o zlatých časech privatizačních. A není třeba pochybovat, že leckterý dnešní podnikatel by si Ikara rád umístil na zahradu své vily. Hromadu starých železničních pražců by přitom na pozemku asi nesnesl.

V pozadí Štorkův Ikaros. (Foto: kukacka.org)

Toto není umění. Záleží na úhlu pohledu. Ikaros je řemeslně zvládnutý sochařský kýč, ale je to opravdu i umělecké dílo? Jenže o hranici postavené ze starých železničních pražců to lze říci ještě snadněji: „Toto není umění.“ Sochař Robert Buček dokonce přiznává, že pražce našel při nějaké rekonstrukci trati přesně v takové podobě, v jaké je vystavil před radnicí. Prostě jen přenesl „práci“ dělníků odněkud z Olomoucka, kterou přihlásil na výtvarnou přehlídku Kukačka.

Instalace Roberta Bučka. (Foto: Ivan Mottýl

Bučkovi se zdánlivě jednoduchým tahem podařilo dát šachmat nejen Ikarovi, ale především sugestivně navázat na slavný obraz surrealistického malíře René Magritta z roku 1929 s názvem Zrádnost obrazů (na Magrittově plátně je vyobrazena dýmka a pod ní nápis: „Toto není dýmka.“). Parafráze tohoto sloganu se totiž stala i zadáním letošní Kukačky: „Toto není umění.“ Bučkova socha není umění. Bučkova socha je umění. Veřejnost lze maximálně uklidnit tím, že instalace z Prokešova náměstí zmizí v den ukončení festivalu Kukačka, tedy 7. listopadu.

Pojďme se na ty železniční pražce podívat blíže. Z hlediska enviromentální senzitivity je to třeba stejná trefa do černého jako letošní sbírka ostravského básníka Romana Polácha s názvem Délka života ve volné přírodě, v níž zazní třeba tento verš: „Namísto řeky tady hučí zkurvená auta.“ Kolejová doprava je k přírodě o poznání šetrnější než silniční, takže Robert Buček svým dílem také upozorňuje radní, aby nějak radikálněji zasáhli proti automobily ucpanému centru. 

Instalace Roberta Bučka. (Foto: Ivan Mottýl

Ostravská radnice se ráda chlubí, že cestující v tramvajích si podobně jako v Londýně mohou zakoupit jízdenku přímo ve voze, a to pouhým přiložením kreditní karty. V britské metropoli je ovšem centrum města automobilům znepřístupněno, stejně jako v Berlíně i leckde jinde. Buček tak s pomocí pražcové instalace zoufale volá do oken magistrátu, aby alespoň zastupitelé a třeba i vedoucí referátů používali k cestě do práce namísto aut městskou hromadnou dopravu. Věčně plné parkoviště vyhrazené pro zaměstnance radnice totiž svědčí spíš o opaku.

Bučkovu sochu lze samozřejmě vnímat i méně apelativně. „Je ráno, je ráno, nohama stíráš rosu na kolejích,“ zpíval kdysi Wabi Daněk ve své neoficiální trampské hymně. A kdo jednou poznal chůzi po dřevěných pražcích na romantické železniční trati, třeba na slavném trampském úseku z Jakartovic ve směru na Svobodné Heřmanice v Nízkém Jeseníku, ten propadne okamžitému volání dálek i před Novou radnicí. 

Instalace Roberta Bučka. (Foto: Ivan Mottýl

Tím spíše, že pražce před radnicí stále vydávají specifickou vůni. Přesně takovou, jaká bývala cítit na těch romantických tratích v lůně lesů. Je to vůně dehtu, kterým se pražce napouštějí, aby na trati vydržely nějakých třicet let. Přesněji řečeno jde o karbol, což je fenol s nezaměnitelně nasládlým dehtovým zápachem. Stopy po dehtu jsou patrné i na každém z vystavených pražců na Prokešově náměstí. Pro padesátníky je to jízda až někam k teenagerovským časům, neboť v osmdesátkách byl skoro každý tak trochu i tramp (trampka) anebo alespoň čundrák (čundračka). A občas si zazpíval Oranžový expres od kapely Greenhorns:

„Helou, kam jedeš, tuláku?“
 „Nevím.“
 „Na New York?“
„Nevím.“
„Nebo na Nashville?“
„Nevím, mně stačí, když slyším, jak ty pražce drncaj
dúdá-dúdá-dúdá-dúdá…“

Pro třicátníky a mladší Ostraváky je ale zápach dehtu spíš výzvou, aby se konečně zapojili do aktuálně velmi ochablého boje za lepší ovzduší ve městě. V přívozské koksovně Svoboda se totiž produkuje právě dehet, což je zjednodušeně řečeno druhotný odpad při výrobě koksu. Samotná koksovna přitom leží jen necelé dva kilometry západně od radnice a stále vypouští i rakovinotvorný benzo(a)pyen, který podle nedávných výzkumů Radima Šráma z Akademie věd zkracuje Ostravákům život průměrně až o 700 dnů, tedy ve srovnání se šancí na dožití ve zbytku republiky. Marné je však volání Petra Jančíka, šéf katedry ochrany životního prostředí v průmyslu VŠB-TUO, který upozorňuje, že lokální politikové slíbili tuhle koksovnu uzavřít již v roce 2009. 

Instalace Roberta Bučka. (Foto: Ivan Mottýl

Na Bučkovu sochu lze pohlížet i jako na přírodovědný exponát v dendrologickém parku. Každý z pražců má „svoje roky“, něco lze spočítat i z viditelných letokruhů. Jsou to vesměs staleté buky a duby, jiné dřevo se na pražce příliš nepoužívalo. A zda jde o buk či dub, lze zase poznat podle šroubů a hřebů, které z instalace vylézají. Kruhová hlava značí dub, šestiúhelníková hlava buk a případně čtvercová borovici či modřín. Mezi pražci jsou zachyceny i zbytky rostlin, třeba kakost smrdutý, což je nejtypičtější rostlina mezi kolejnicemi.

Instalace Roberta Bučka. (Foto: Ivan Mottýl

Pohled přes průzory mezi pražci vyvolává i dojem dřevěné palisády. Stačí pak pomyslet na válečné dějiny tohoto kraje a tahle palisáda najednou brání nájezdů Mongolů, kteří do regionu vtrhli v roce 1241. Tehdy Ostrava patřila k raně středověkému polskému státu a byla známa pouze její severní slezská část (o Moravské Ostravě máme první zmínku až z roku 1279). Ale klidně by to mohla být i barikáda z konce II. světové války či ze srpna 1968.

Fantazie jede na plné obrátky. Tahle socha je skvělou rozhlednou, která láká k výstupu. Dětskou stavebnicí i oblíbenou hrou s poněkud přerostlými zápalkami. Je to strážní věž koncentračního tábora i beskydská roubenka či spíše ilegální partyzánský bunkr. Buček na Prokešovo náměstí zkrátka přitáhl kus dějin i varující memento pro příští pokolení. Je to ale i obyčejná nostalgie, neboť dřevěné pražce jsou už dlouho nahrazovány betonovými.

Toto je umění. Toto není umění. V každém případě je to jeden z nejvýraznějších a nejnápaditějších exponátů letošní Kukačky. 

*

Festival intervence, infiltrace a instalace Kukačka. Veřejná prostranství Ostravy, akce probíhá až do 7. listopadu. Více informací a mapa umístění jednotlivých děl na www.kukacka.org

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.