Foto: Zuzana Šrámková
Produkce obou hráčů vykazuje určité projevy minimalismu či redukcionismu, ovšem velice specifického. Dynamika jejich ostravského vystoupení byla setrvalá na hladině řekněme přirozeného dechu, základem byly dlouhé tóny či melodické linie, případně rytmické paterny, vedle kterých (ovšem současně s nimi) oba hráči vytvářeli různé druhy šumu, klapání a podobných, někdy sotva patrných vedlejších zvukových dějů.
Slyšet byly až čtyři různé „stopy“ a někdy, když se produkované zvuky ocitly blízko sebe, dokonce docházelo vytvářením alikvotních tónů k iluzi dalšího, pátého hlasu. Čili bylo slyšet i to, co vlastně žádný z hráčů nehrál, ale co se teprve jejich hrou v prostoru před námi vytvořilo. Zde bylo zcela namístě hovořit o sound sculpture, neboli sochání zvuku.
Navzdory množství zaslechnutelných hlasů zůstávala hudba The International Nothing zcela kompaktní, jakoby z jednoho kusu, a individualita hráčů, případně jejich partů, nehrála nijak podstatnou roli. Vzhledem ke specifické „prostorovosti“ jejich hudby hrálo velmi podstatnou roli i to, odkud posluchač jejich hudbu poslouchal – vždy mohl slyšet něco malinko jiného.
K nejvýraznějším momentům, kdy se naplno projevila psycho-akustická povaha jejich hudby byl ten, když Fagashinski vlevo proháněl svůj dech nástrojem a opisoval jím půlkruh z výšky dolů, zatímco Thieke vpravo dělal totéž, ovšem v opačném směru. Moment, který lidskému uchu nabídl kvalitu na jakékoliv nahrávce nezachytitelnou.
Oproti předchozím dvěma koncertům, které jsem v podání dua viděl, jsem poprvé měl dojem, s trochou nadsázky řečeno, písňové formy. Čtyřicetiminutový koncert (tedy zhruba délka alba) sestával z jednotlivých čísel písničkové stopáže, která na sebe bezprostředně navazovala, zhruba v polovině byl předělen minutovým tichem, plnohodnotnou součástí koncertu. Soudě podle pozic hudebníků i to ticho bylo vlastně jimi „zahrané“.
I třetí koncert cyklu Prostorová disonance se tedy velmi vydařil a přiléhavým způsobem doplnil myšlenku a zadání jeho dramaturgie.
